Duben 2018

Sama v temném lese..

16. dubna 2018 v 12:03 | Sig
Pořád se něco děje, jinak by nebyly dějiny. Cimrman moc dobře věděl, co říká. Jak vděčná bych byla za to, aby se něco aspoň chvíli nedělo.

Můj život je teď barevný a každý den jiný od té doby, co máme psí holčičku. Jak rychle dokáže člověk přilnout ke zvířeti a pasovat ho na rodinného příslušníka bych nikdy nevěřila. To se fakt musí zažít.

Je jí teď 9 měsíců a před týdnem se nám ztratila, když byla u babičky. Byla při venčení na volno a nějaký dobrák v blízkosti odpálil dělobuch. Splašila se a takový sprint jste neviděli snad ani u závodního chrta. Jak to všechno přesně bylo, do podrobností vypisovat nebudu. A ani to není důležité.

Jen to, že po dvou dnech deprese, inzerátů, zaplavení sociálních sítí jejím popisem a fotkou, desítkami telefonátů, kilometrů prolezených křovinami i lesem, slz, dvou nocí beze spánku, vyčerpání a beznaděje, se nám povedlo ji získat nazpátek.

Na místo, kde se "splašila", jsme dali tričko s pachem pánečka a misku granulí s masem. Měli jsme zmonitorováno, že se potuluje pořád někde kolem. V 5 ráno dokonce byla viděna, jak sedí na stráni za barákem. To ji zrovna muž hledal úplně někde jinde. Když přijel, už byla pryč.

Večer, když všechno utichlo, se přišla nažrat. Pak odběhla, my mezitím doplnili misku, přidali vodu a vyčkávali nedaleko. Za několik nekonečně dlouhých minut zase přiběhla. Ale viděla, že někdo poblíž misky stojí. Koukala napřed nedůvěřivě, poté se začala krůček po krůčku blížit. Muž kousek popošel a zaklekl, aby byl na její úrovni. Začal volat klidným hlasem její jméno. Vždycky popoběhla o několik krůčků vpřed a zase vzad.
Vypadalo to, že si hraje. Už byla od něj jen na desítky centimetrů.

"Proboha, teď když po ní skočí, a ona se mu vymekne, už nikdy ji nechytíme." Pomyslela jsem si. Den předtím po ní totiž jeho kamarád v lese skočil a už držel za obojek, ale vysmekla se mu a utekla.

Muž pokračoval ve hře na solný sloup. Jen ji přivolával a ani se nepohnul. Jak mi řekl později, srdce mu bušilo silně jako kostelní zvon, takže měl strach, aby ji to nevyděsilo. Já spíš měla strach, aby ho netrefilo...

Udělala další dva kroky směrem k němu. Tři od něj. Dva do strany.
"Panebože, ať nejede kolem žádný auto, ať nikdo nikde nejde a nevydává žádný zvuky!" Pokračovala jsem v modlení.

Další tři krůčky směrem k němu. Dva od něj. Už byla na dosah ruky. Muž bez hnutí pokračoval ve hře na trilobita.
Už je u něj. HOP. Skočila mu do náruče!

DRŽÍ JI! MÁ JI!

Nedokážu popsat to naprosté štěstí a euforii, když ji držel v náruči a ona mu začala olizovat tvář a ucho. Přinesl ji domů, položil na zem a ona přes občasný třes olízla i mě. Špinavá, s pěti klíšťaty v kožichu, ale jinak se zdála být zdravá.

A taky byla. Žádná zlomenina, zaschlá krev, nic. Po odbahnění a vyjmutí klíšťat jsme jí ustlali její pelíšek, kde strávila blaženou noc v teple.

My jsme ještě dlouho potom nemohli usnout. Seděli jsme u ní, hladili ji a povídali si.

Už dlouho jsem nezažila tolik smíšených pocitů od beznaděje, smutku a pak naprosté radosti a bezmezného štěstí.

Teď už na sto procent vím, že zvířata jsou taky lidi.

A my pořád čekáme, jestli se ozvou místní myslivci a budou hlásit úbytky zvěře v lese, nebo kolik kolegů budou pohřešovat, když tam řádil náš predátor. Zatím nic, tak snad to tak zůstane. :-)

Moc si přeju, ať se vždycky vrátíme ve zdraví domů ke svým blízkým.

Nejen ti hledaní domácí mazlíci, ale my všichni.