Listopad 2017

Je čtyři víc než pět?

5. listopadu 2017 v 9:33 | Sig
Je čtyři víc než pět?

Zvláštní otázka, že? Logicky a matematicky vzato je pět samozřejmě víc. Ale dá se nad vším uvažovat logicky? Nebo matematicky? To snad už vůbec ne.

Takže proč mě vlastně napadla tahle otázka? Příběh ze života - jak jinak. Stalo se už několikrát, že jsme se vydaly do města (my ženy) na pokec. Při sklence něčeho dobrého jsme chtěly probrat nejen nesmrtelnost chrousta a závažnou situaci deštných pralesů, ale taky přízemnější věci (k těm se dobereme většinou po několikáté lahvince) jako jsou muži, vztahy, děti, kdo s kým, za kolik, proč ji on nechce a proč chce ona jeho, proč on ji chce, i když ona si myslí, že je úplný debil a podobně.

Když se domluvíme čtyři, není problém se posadit kamkoliv do občerstvovny i v páteční večer. Bez rezervace. Tu většinou nemáme, protože v případě, že se domlouvá víc než dva lidi, je zhola nemožné vědět dopředu, že to vůbec klapne. Takže jsme čtyři a pátá má dorazit později. Vejdeme do naší oblíbené restaurační pobočky a jak jinak - jsou dostupné pouze stoly pro 4. Pátá židle tam jaksi nacpat nikam nejde, protože stoly jsou tak uzpůsobeny. A protože je nám jasné, že tahle situace bude všude jinde stejná (máme ověřeno), řekneme si, že se třeba časem něco uvolní, než poslední kamarádka přijde. Nebo půjdeme jinam. Nečekáme, že se zjeví dřív, než dopijeme lahvinku, protože je momentálně na hokeji. Jenže ona se na nás tak těší, takže nepočká ani na nájezdy (který jsou prý pro ni stejně hroznej nervák), zařadí pětku a spěchá za námi. Takže sotva nám přinesou na stůl naši objednávku, hrne se k našemu stolu. A teď - kam s ní?

Vyřešily jsme to tak, že dvě z nás, které seděly na kožené sedačce se prostě trošku zmáčkly, abychom se tam vešly tři. Nic moc komfort, ale číšník byl velice empatický, takže za půl hodinky nám nabídl malý oddělený jakoby salonek, že tam budeme mít víc místa. Poté co jsme mu zlíbaly ruce a nohy, jsme se s radostí přesunuly do odděleného prostoru, kde nám ještě jedna židle zbyla. Použily jsme ji jako věšák. Co se týče místa - komfort, co se týče vzduchu - parní sauna. Protože to byl uzavřený prostor a vzduch mohl proudit jediným místem, kterým jsme přišly, po pár minutách jsme začaly odhazovat veškeré oblečení. Neberte mě za slovo - ne, nahé jsme nebyly. Ale docela mě mrzelo, že jsem si nevzala letní šaty, případně jen osušku.

Nicméně když jsme se chodily pravidelně nalokat čerstvého vzduchu ven, tak to docela ušlo. Chodily jsme na etapy, podle kuřáckého absťáku. Při jedné rauchpauze nás oslovila dvě mladá děvčata ze Skotska. Celkem jsme jim i rozuměly, ale vzhledem k naší minimální slovní zásobě jsme si moc nepokecaly. Jedna z nás na tom byla se slovíčky celkem dobře, ale protože už měla v sobě nejen slivovici, ale i několik deci vína, měla problém mluvit i česky. I přes její alkoholový handicap z nás byla nejlepší, to musím uznat. Takže jsme se s další kamarádkou musely nad sebou zamyslet a uznat, že pořekadlo Kolik znáš řečí, tolikrát jsi člověkem, má něco do sebe. Já si zatím vystačila s tím, že chodím nakupovat do DM, kde jsem člověkem, ale jak vidím - pořád je to málo.

Shrnuto a podtrženo.

Pět je víc matematicky, ale čtyři je víc, když potřebujete bez problémů umístit svoje krásné prdelky na židli v restauračním zařízení nebo do taxíku. Protože i tam jsme měly problém. Pět se nás prostě do jednoho nevešlo. A protože pan taxikář s díky odmítl naši nabídku, že ta nejvíc střízlivá z nás bude řídit, musely jsme si vzít taxíky dva. Takže nás to opět vyšlo dráž a na další zastávce v hudebním klubu jsme pily už jenom perlivou vodu nebo neperlivou z kohoutku na toaletě. Pánové, kteří nás nakonec oslovili se osmělovali tak dlouho, že na panáka nás pozvali, až jsme byli na odchodu, protože hudební produkce už skončila a personál chtěl taky jít domů.

Z toho mi plyne několik ponaučení.

Na tah v pěti lidech zásadně jenom po výplatě.
Naučit se nějakou další řeč (nejlépe angličtinu), abych mohla být více člověkem.


Deník trapné padesátky

2. listopadu 2017 v 18:22 | Sig
Deník. Je vůbec někdo, kdo si ho nikdy nevedl? Ať ve svých pubertálních letech, nebo v pozdějším věku. Nebo jako léčebnou terapii.

Důvody zapisovat každý den alespoň pár vět do deníku, jsou prostě různé.
Deník nymfomanky byl dokonce několikrát zfilmován.
Deníček fejsbůkové matky vyšel knižně.

Podle jednotlivých názvů se dá odhadnout, o čem převážně jednotlivé deníky jsou. U nymfomanky bych nejspíš nehledala recepty na vaření a u fejsbůkové matky sexuální praktiky.
Já si deník začala kdysi psát taky. Bylo to nějaký čas po rozvodu, když jsem potkala jednoho fajn muže. O tom, že je tak trošku ženatý a má malou dceru, se mi jaksi zapomněl několik týdnů zmínit. Ale pravda vyjde vždycky najevo, jak je známo. Nechtěla jsem ho, ale nějak mě přitahoval. Jako magnet. Jak je taky známo.

A protože byl hodně neodbytný, hodně trpělivý, hodně sexy a já hodně sama, nakonec jsem podlehla. Jak románek pokračoval nebo jak skončil, nebudu rozepisovat. Ale byly to 4 krásné roky (i když ne vždy to byla pohoda, klídek, tabáček) a pak dalších 10 let kamarádění s výhodami. Ve chvílích, kdy jsem na něj čekávala (mnohdy marně), jsem si začala zapisovat svoje pocity. Do běžného diáře. Nevím, kdo vymyslel tak úzké řádečky. Naštěstí se mi většinou do nich povedlo napasovat alespoň základ z pocitů marnosti, které se mnou občas cloumaly. Při nedávném úklidu jsem právě na tento diář narazila. Už hodně dlouho jsem v něm nelistovala. Je pravda, že jsem si teď na ta pidipísmenka už musela vzít brýle. A najednou jakoby se mi to všechno vracelo.

Zase čekám, až přijde. Volám mu, když se ani půl hodiny po stanoveném čase neozval. Nebere to. Další hodina pryč. Neozývá se.
Nebere mobil, ale vybitý ho nemá, když zvoní. Píšu SMS.
Další hodina. A další. Už je večer a já o něm vůbec nic nevím. Stalo se mu něco? Tuhle otázku jsem si položila během těch čtyř let snad tisíckrát. Nakonec mě vyučil tak, že jsem už o něj přestala mít strach. Byla to JEN jeho nespolehlivost a nedochvilnost? Už tenkrát jsem měla vidět, že mu na mně nezáleží tolik, jako mě na něm. Přesto byl přehnaně žárlivý. Chtěl, abych mu hlásila kam, s kým a za kolik jdu. To za kolik samozřejmě přeháním. A v kolik se vrátím? Že pro mě přijede. Tohle má být jako důkaz lásky? Ale kdeže. Prostě si chtěl ověřit, jestli náhodou nekecám.
Ale copak jsem vězeň? Copak nemůžu jít, kam chci, s kým chci a kdykoliv chci? Samozřejmě, že dám o sobě vědět, aby nemusel mít strach, že jsem byla znásilněna a pohozena někde pod mostem. Ale když mi bude 10x za večer volat a psát několik SMS, dokáže mě vyprovokovat akorát k tomu, že si vypnu mobil.

O tom, že jste druhému věrní, totiž nelze nikoho přesvědčit. Důkazy nevěry se najít dají. Ale důkazy o věrnosti? Buď si věříme, nebo ne. A když ne, nemá to dál smysl.

Ale to jsem od psaní deníku odbočila, jak je mým špatným zvykem. V dnešní době by mohl sloužit jako deníček blog. Ale může na něj člověk napsat všechny svoje myšlenky a pak je zveřejnit? Dát se všem všanc?
Každý bloger jde se svou kůží na trh, když zveřejňuje svoje pocity. Vím, že když se vypíšeme z těch negativních, pomůže nám to. Jsou tu totiž lidé, kteří dokáží podržet.
Když se podělíme o svou radost, může být dvojnásobná. Ale svoje nejniternější pocity máme v sobě. Každý se pereme v určitou chvíli s něčím, o čem okolí nemá ani potuchy.

A někdy, když napíšeme něco krásného, druzí to pochopí po svém, protože netuší, co se v našem životě děje. A ono to třeba vůbec není tak, jak to vypadá. V našem textu se odráží úplně něco jiného, než si myslí okolí. Ale proč jim brát iluze. Vždyť to, co cítíme a proč to tak je, víme stejně nejlíp jenom my sami. A s některými věcmi se prostě na světlo vyjít nedá.

A souvislosti se psaním deníku mě napadá zásadní otázka: O čem může psát každodenně žena kolem padesátky jako jsem já?

O svých sexuálních zkušenostech? Ty už proběhly. Takže možná jen vzpomínkově. Můj list přání mám už odfajfkovaný.
O svých zajíčcích? Ti z mé louky přehopkali už dávno na jinou.

O svých mužích? Mám už konečně jenom toho jednoho jediného a miluju ho. Chci vedle něj zestárnout. A podrobnosti si chci nechat pro sebe. Konečně mi to došlo, že?

O svých dětech? Když děti vyrostou a zmizí z vašeho každodenního zorného pole, už s nimi nemáte tolik zážitků, jako když byly malé. A vnoučci jsou zatím v nedohlednu.

O svých zvířatech? Momentálně se žádná v mém životě nevyskytují - kromě vinných mušek a občas nějakého mola ve špajzu.

O svých receptech na vaření? To přece nebudu psát do deníčku, když existuje spousta serverů se žrádlem.

O své práci? To bych musela každého, kdo si to přečte, zastřelit. :-)

O svých …..?

Možná jen nastal čas méně psát a víc žít....