Téměř horror na neděli

16. října 2017 v 13:20 | Sig
Tak v pátek třináctého se mi nic zvláštního nepřihodilo. Asi obdobně jako vám ostatním. Protože první pořadí ve Sportce se o mě ani neotřelo (a nejen to první, vlastně vůbec žádný), takže pořád zůstáváme na svým. Domeček někde u moře, kde chci na starý kolena psát romány, je zase v nedohlednu a vyskytuje se jenom v mých snech.

Zato neděle byla výživná. Každý dával na sociální sítě jak výletuje, jde spokojeně lesem na houby (fotka s houbama-kdo ji letos nikam nedal, jakoby nežil, tudíž já jsem už po smrti), rodinka u jakéhosi zámku (selfíčko od ucha k uchu), další rodinka v lese jen tak (selfíčko zblízka, takže les moc viděl ani nebyl), a tak dál a tak dál.

Jen my dřeli na zahradě. Těch několik tun spadaných jablek už je v pytlích a buď se moštuje, nebo půjde do palírny, chatička je v rámci našich možností zateplena, listí pohrabáno, prostě na zimu jsme připraveni. I když já sbírala ty červený potvory i v noci a tudíž ráno jsem se nemohla pohnout. Holt už nejsem nejmladší - to jsem si přiznala o víkendu několikrát. Takže v neděli to balíme a hurá domů. Nadření, unavení, ale šťastní, že jsme to dali.

Jenže. Většinou to nebývá tak, jak si člověk naplánuje. Když jsme z posledních sil naložili všechny naše věci, zvuk ucházející pneumatiky nás nenechal na pochybách, že jen tak spokojeně nasedneme a za půl hodinky jsme doma, kde sebou plácneme a už se ani nehneme. Jo, když si člověk myslí, že už nemůže, tak může ještě víc. O tom mě přesvědčil můj muž. I když si myslel, že se nepohne, píchlou pneu vyměnil takovým tempem, že i když z něj lilo jako z vola, zhostil se toho úkolu bez ztráty kytičky. Musím podotknout, že se jednalo o poněkud větší auto, tudíž i ta pneumatika nebyla žádný drobek. Tímto mu uděluji pochvalu před nastoupenou jednotkou :-)

Takže konečně snad už bude všechno v pořádku a nasedáme. V klidu jedeme, ovšem za nějakých 15 minut nás čeká kolona, která se táhne daleko před námi. Jídlo a pití na tři dny jsme s sebou neměli, ale nějakou dobu bychom bivakovat na silnici dokázali. Ještě, že můj muž dokáže rozdělat oheň kdekoliv a z čehokoliv. V rádiu hlásili nehodu přesně tam, kudy jsme potřebovali jet. Něco kromě těch tří vrtulníků, které nad námi pořád kroužily, viselo ve vzduchu. Naštěstí jsme se mohli na jedné odbočce odpojit a jet domů sice oklikou, ale bez kolon. Po dalších několika minutách potkáváme v jedné vesnici záchranku, hasiče a policii, jak zasahují u jednoho domku. Nevíme, co se tam stalo, ale jelikož byly přítomny všechny složky IZS, nic dobrého to jistě nebylo a na náladě to nepřidá. Za chvilku potkáme auto, které táhne jiné, takže další štrúdl aut a zpomalení.

Modlili jsme se oba, abychom už byli v pořádku doma. To, že můj muž zapomněl v kapse bundy, která zůstala na věšáku tam, odkud jsme jeli, klíče od bytu, byla už jen taková třešnička na dortu. Já ty svoje měla u sebe. Když jsme si představili, že bychom se museli vracet tou samou cestu, políval nás oba smrtelný pot.

Když jsme dojeli domů bez dalších nemilých příhod, šťastně jsme si padli kolem krku, že jsme přežili. Ta flaška rumu, kterou jsme měli v kufru, si koledovala o to, abychom to oslavili. Což jsme taky udělali.
Nevím, jestli TO NĚCO ve vzduchu viselo jenom v jihomoravském kraji, ale jak vidíte pátek třináctého vůbec nic neznamená. Stát se může cokoliv i v neděli a je jedno, jaké je datum.

Doufám, že vy jste měli neděli daleko pohodovější než my. Nebo ne?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama