Srpen 2017

Striptýz

18. srpna 2017 v 9:01 | Sig
Jednoho dne jsme si s děvčaty řekly, že dneska je krásně, a že dneska by to šlo. Vyhlásíme ve svých domovech osvobozenou domácnost, opustíme svoje děti, muže, milence, přítule, přítulkyně, psy, kočky, potkany, pavouky a jinou domácí havěť a vyrazíme na dámskou jízdu.

Ale taková dámská jízda není jen tak. Musí se perfektně promyslet. Od A do Z a taky je třeba mít záložní plán B. Případně C,D,E,F. Tak jak to umíme jenom my, ženy.

A my měly jasno. Zajdeme na pánský striptýz. Já už jsem jich několik absolvovala, takže vím, že to není nic nebezpečného, aby žena musela mít na sobě pás cudnosti, kdyby ji chtěl striptér ošukat. Prostě zaplatíte, posadíte se a očumujete. A taky notně povzbuzujete, aby si chudák nepřipadal, že se předvádí slepým důchodkyním.

Byly jsme čtyři, stejně jako Carrie, Charlotte, Samantha a Miranda. Město pro ten večer naše, stejně jako pro ně New York. I když žádná z nás nehledá Pana Božského, bavit se umíme přece stejně. Po krátkém brainstormingu, který proběhnul v mé skromné chýši, kde jsme popily několik lahví Châteauneuf-du-Pape a sezobly asi tunu lososových jednohubek, vydaly jsme se do víru velkoměsta.

Výběr podniku jsme provedly už týden před akcí. Zrovna tou dobou totiž byla akce na slevomatu, takže jsme měly i slevový kupon a zamluvená místa. To víte, patříme všechny k dělnické třídě (tady se od dam ze seriálu trošku lišíme), takže jsme si nemohly dovolit zaplatit nekřesťanské peníze za shlédnutí jednoho cizího muže, potažmo jeho péra. A kdoví, jestli nám ho vůbec ukáže, protože ze všech striptýzů, které jsem absovovala já, jenom na jednom se ten mladík ukázal v celé své kráse a dostatečně dlouho na to, abychom mohly zahlédnout, jak je vybaven. Ostatní se pořád kroutili, zahalovali tu vlajkou, tu ručníkem, prostě takové čáry, máry, fuk a pinďour nikde.

Takže vyrážíme. Už jsme byly hezky naladěné z dobrého jídla a pití, takže nás mohlo okolí považovat za urvané vagóny bez lokomotivy. Samozřejmě jsme se příslušně načančaly, přece jen město není vesnice. Všechny jsme sjednotily modré stíny přes půlku obličeje a přes tu druhou jsme si nakreslily hubu od ucha k uchu. Jen pro vaši představu - kdo jste viděli tutoriál Sejrošky na Youtube, tak právě z ní jsme čerpaly. Odkaz zde: https://www.youtube.com/watch?v=-zrkmz355Zg

U vchodu do podniku jsme měly trošku problém s naším slevovým kupónem, ale nakonec za příslíbení hromadného sexu se všemi čtyřmi, se pan "vpouštěč" slitoval a propustil nás. Měly jsme kliku, že tam nestála nějaká Xena.

Přítmí luxusního podniku nás naprosto ohromilo. Možná kdyby tam rožnuli (rozsvítili pozn.překl.), tak by to pozlátko zmizelo, přece jen si dobře pamatuju, jak to vypadá na diskotékách, když ve 3 ráno všechno zaleje ostré světlo, aby vystrnadili hosty. Ale stejně to považuju za dobrý krok, protože ještě máte čas si rozmyslet, jestli opravdu odejdete s borcem, kterého jste balily celý večer a moc se vám líbil. Nakonec zjistíte, že se vám líbil jen proto, že tam byla tma a vy si ho nemohly tudíž pořádně prohlédnout. To platí samozřejmě i opačně.

Usadily jsme se ke stolu, objednaly si odstátou Matonnku, protože jsme zjistily, že na nic víc mít nebudeme. Ještě, že každá z nás měla v kabelce placatku něčeho ostřejšího. Jedna slivovici, druhá mandlovici, třetí Fernet a čtvrtá Rum. Když si tohle všechno smícháme, náladu si můžeme udržet. Samozřejmě si budeme muset často odskakovat na WC, protože u stolu to pochlastávat nemůžeme. Takže na tajňáka.

Chvíli klábosíme a už konferenciér ohlašuje Mistra Samuela. Světlo se ještě víc ztlumí, všechny zářivky míří jenom na parket. Hudba. Přichází hasič. S hadicí. Kua, takovou hadici jsme tedy na vlastní oči ještě neviděly. Začíná se vlnit v bocích. Ten hasič, ne ta hadice. Ovšem s tím vším oblečením, co má na sobě, toho moc nevidíme. Začneme ho povzbuzovat, aby odhodil přebytečné svršky. Poslechne a začne přilbou. Mimochodem, v tom sále bylo k zalknutí, tak jsme ho ještě svorně politovaly, že se musí potit jako prase. Ale aspoň se nám bude hezky lesknout, až se svleče. Na všem si má člověk najít něco pozitivního.

Takže postupně odkládá oblek. Vrchní díl, spodní díl až do jakýchsi trenýrek. No moc sexy tedy nevypadaly, ale když je taky odhodil, užasly jsme. Měl na sobě červená saténová tanga. Hezky vypracovanou prdelku, takže provázek mezi jeho půlkami si musel užívat. Začal kolem sebe obtáčet hadici a každá z nás, co byla v sále, si přála, aby zrovna ona byla tou hadicí. Ani nechtějte vědět, kam všude si ji strkal.

Nakonec šly dolů i ty tanga. Kroutil se před námi tak, jak ho rodiče stvořili. Na Pána Boha totiž nevěříme. Když se přivlnil k našemu stolu, jedna kamarádka se chtěla vytáhnout, tak olízla bankovku v hodnotě 200Kč a přilepila mu ji na pravou půlku. Další ji chtěla přebít, tak z peněženky vytáhla 500 a přilepila mu ji na levou půlku. Ta další se nechtěla nechat zahanbit, takže vytáhla tisícovku. Vlnil se před ní a já přemýšlela, kam mu ji chce přilepit. Ale ve vhodnou chvíli se otočil, takže přistála taky na jeho krásném pozadí. Oddychla jsem si, ale jenom do chvíle, než se natočil ke mně. A vlnil se. Všechny pohledy byly upřeny jenom na mě. Čekalo se, jak se vytáhnu já, abych přetrumfla kamarádky. Jsou to svině, když mi předtím tvrdily, že nemají ani floka!

Nevěděla jsem absolutně co mám dělat, protože jsem měla týden před výplatou. Jo, do kontokorentu ještě můžu. A tu se ve mně probudila pravá žena. Vytáhla jsem svoji platební kartu a protáhla ji mezi jeho půlkami. Vzala si těch 1700, vstala od stolu a hrdě odkráčela.


Peněžní transakce je totiž nutno provádět s grácií. A ta mi totiž nechybí.


Kde domov můj?

8. srpna 2017 v 17:04 | Sig
"Žena nemá být jen kuchařkou, nebo uklízečkou. Má být skutečnou HOSPODYNÍ. Má svůj dům přetvářet, hrát si s jeho prostorem, ať je jakkoli malý, s prostorem, kde vše je podřízeno jejím myšlenkám, jejím přáním a její energii. Kde každý kout jí dodává sílu a podivuhodný pocit tepla, světla a krásy."

Tak jsem si zase někde na těch internetech přečetla něco zajímavého. A souhlasím. Absence přání věnovat se domácnosti o ženě něco svědčí. Když má všude ustavičně nepořádek a neumyté nádobí, prý je za tím někde v hloubi duše naděje, že tu práci někdo udělá za ni. Nebo že všechny tyhle nepodstatné problémy zmizí nějak samy od sebe (teď nemyslím ani myčku, ani černou díru). Ale pořádek v domě by měl být přirozenou vnitřní potřebou zralé ženy. Znamená to, že ty, v jejichž domě pořádek není, jsou jenom nevyzrálé, ale až dozrají, bude to v cajku?? Nemyslím si. Určitě je ten zakopaný pes někde jinde. Například ve výchově. To, co vidíme doma, to opakujeme. Protože nám to takhle přijde normální.

Takže když moje matka bude bordelářka, budu nejspíš taky. Když bude přehnaně pečlivá, budu asi taky. I když si v dětství řeknu, že tohle teda JÁ nikdy dělat nebudu.
Taky jsem si zamlada říkala, že já svoje děti nebudu pořád buzerovat, aby si uklidily. Aby se učily. Nebudu se ptát "Co ve škole?". A samozřejmě jsem tohle všechno dělala úplně stejně jako rodičové moji.

Vnímám samozřejmě rozdíl mezi dlouhodobým nepořádkem a takovým tím provozním, které například dokáží vyrobit malé děti během několika minut ticha. Které je vždycky podezřelé.

Ale i tak je vzhled domácnosti především ženiným dílem. A měl by být hlavním zdrojem sil a inspirace nejen pro ženu, ale celou rodinu. Domácnost bývá ženiným zrcadlem. Velice pravdivě odráží, čím žijete a kam proudí vaše energie. Jestli do rodiny, nebo mimo ni.

Říká se, že napřed si musíme uklidit v hlavě, abychom mohli uklidit dům. Nebo to skloubit dohromady. Jak jinak se lépe dají srovnat myšlenky, než při manuální práci? Do které vložíme sama sebe.
Představme si, že i do obyčejného utírání prachu dáváme svoji energii. Neumýváme jenom okna. Ale spolu s otevřeným oknem vypouštíme ven naše chmury a nadýchneme se svěžího vzduchu, který nám přinese úlevu.

A co je nejvíc. Dáváme svým bližním, členům své rodiny, najevo svou lásku a péči. I když je to někdy o nervy, když sotva vytřeme podlahu, okamžitě se po ní někdo projde. Tohle se mi stává pravidelně, jakoby můj syn měl nějaké čidlo, které reaguje na mokrou zem. Nebo zrcadlo v koupelně, které jste před chvilkou vyleštila, po večerním čištění zubů vašich miláčků je opět kropenaté jako sluníčko sedmitečné. Jen těch teček je snad tisíc. A vůbec vám není jasné, jak to dokázali.

Ale vzpomeňme, jak prima to bylo, když jsme jako děti přiběhly zvenku a doma bylo útulno a byla tam maminka. Jaký pocit štěstí a bezpečí nám to přinášelo. A vůbec nezáleželo na tom, jaký ubrus byl prostřený, nebo že stůl v kuchyni byl snad už stokrát přelakovaný, protože ho pořád byla škoda vyhodit, když se mu zatím viklala jenom jedna noha. A to jenom trošku. Nebo kolik peněz stálo vybavení domácnosti. To totiž vůbec není důležité. Důležitý je POCIT, který máte, když vstoupíte.

Takže milé ženy, nereptejme, že musíme pořád uklízet. Případně po někom. Pokud s někým žijete, ani to jinak nejde, že ano?
Každý z nás potřebuje oázu příjemna a klidného přístavu k nabrání nových sil.

Je jenom na nás jaký domov si vytvoříme pro sebe a své blízké.
Jak se v něm budou (budeme) cítit.
A jaký model si od nás odnesou do toho svého.

(Obsah tohoto blogu se dotýká mě blízkých bytostí, ale bohužel s tím nemůžu nic dělat. Takže to berte jako způsob "ulevení si".
A ne, nejedná se o mou domácnost. Ta je "proteplená" mou ručkou dostatečně :-) alespoň já ten pocit mám :-)))