Březen 2017

Manželská balada

30. března 2017 v 17:42 | Sig
Kateřina byla hezké děvče. Studentka z dobré rodiny. Michal byl šikovný automechanik, pracant, a k tomu hezounek italského typu. Jednoho dne se ti dva do sebe zakoukali na diskotéce a byla z toho láska jako trám. Slovo dalo slovo a za pár měsíců z nich byli manželé. Žili, bylia jestli neumřeli, žijí spokojeně dodnes, by se chtělo říct. Ale život není idylka. Ani pohádka se šťastným koncem.


První roky jim to v manželství klapalo a Michal jen zamilovaně vrkal, jenže ani vrkání netrvá věčně. Taky přijdou každodenní starosti, lidé si zevšední a nic najednou není jako dřív. Kateřina zůstala na mateřské dovolené, protože rychle za sebou přišly na svět tři děti, dva kluci a pak holčička, takže se měla co ohánět, stejně jako Michal v práci. Ten si pořídil malou autoopravnu, byl svým pánem a vydělal si. Ale živnostníci to nikdy neměli jednoduché. Michal začínal mít pocit, že zatímco on se jenom dře, Kateřina se s dětmi doma jen fláká. A všichni tím pádem žijí na jeho úkor. Už to nebyl ten zamilovaný hezounek z diskotéky, už se Kateřina netěšila každý den, až dorazí z práce domů. Nejdřív totiž přišly výčitky a hned poté odcizení.


"Já celý den makám a ty se doma jenom válíš! Všechno, co vydělám, prožerete!" Zprvu mu oponovala, ale když slovní argumenty vystřídaly facky a rány, odmlčela se a uvadala a uvadala. Z té krásné dívky se pomalu ale jistě stávala uplahočená a předčasně zestárlá ženská od plotny. A Michala to doma samozřejmě taky nebavilo. Navykl si pravidelně po práci chodit do hospody mezi kamarády, kteří ho samozřejmě chápali. Tam mu bylo dobře, protože oni mu rozuměli a obdivovali ho.

Jeho návraty pod vlivem alkoholu byly o to horší. Běda, když mu Kateřina řekla, aby tolik nepil, to pak dostala pěstí a modřiny zakrývala takřka neustále, protože se styděla. Nepostěžovala si nikomu. Ani matce, ani kamarádkám, všechno si chtěla vyřešit sama. A tak dál tiše trpěla. Mnoho žen takhle trpí, jsou přece na manželovi finančně závislé, nemají kam jít, a tak si nechají všechno líbit. Jenže všeho do času.

Nejhorší byly svátky. To si Michal dal vždycky pořádně do nosu a potom řádil. Někdy byl agresivní i bez zjevné příčiny, někdy se dokonce zdálo, jakoby ho ponižování a bití vlastní ženy přímo jakýmsi zvráceným způsobem bavilo.

Stalo se to o Velikonocích. Svátky bujaré, ale také svátky, o kterých je mužům prakticky beztrestně dovoleno vybíjet si své choutky na ženách. A to choutky nikoliv mužům zcela vlastní coby mužům. Jinými slovy - hloupý chlap si rád bouchne. A tak se Kateřina třásla už od rána, co ji bude ten den zase čekat. Ale snažila se, aby bylo všechno v pořádku a nezavdala Michalovi žádnou příčinu. V poledne se vrátil z koledy a měl již řádně nakoupeno. Snad si půjde hned lehnout, usne a bude klid - pomyslela si Kateřina, ale bylo to jen její zbožné přání. Michal se usadil v kuchyni a začal ji komandovat. Nic mu nebylo dost dobré. Oběd nestál za nic a jeho žena se celou dobu doma jenom flákala. Jakoby neviděl napečené cukroví, obarvená vajíčka a naklizený byt. Nakonec se jeho zloba obrátila i proti jeho dětem. Synům 12 a 10 let, kteří se právě vrátili z koledy. Začal jim vyčítat, že jenom žerou a berou a v dílně mu ani za mák nepomůžou. Ale copak by mohly děti v tomto věku pomáhat někomu někde v dílně, kde se může cokoliv stát? Pak přišly na řadu žákovské knížky. I když oba kluci nebyli jedničkáři, špatné známky neměli. Jenže i jedna čtyřka a dvě trojky, který jim otec v žákovské našel, ho rozběsnily. Kluci dostali nařezáno a bez oběda skončili v dětském pokoji.


A tak tam ti dva, co se kdysi milovali, ve vzácné shodě mlčeli. Ve shodě nepřátelské, ovšem. Jak snadno se někdy lásky změní v nenávist. A tragické finále je na dosah. Kateřina nade vše milovala svoje děti. Dcerka už byla po obědě a svému otci se šikovně vyhnulo, jenže kluci byli od rána o hladu. Takhle to nemůže nechat. Otočila se ke svému muži zády a nenápadně začala připravovat na talíře dvě porce jídla. Ale Michal, i když měl dost vypito, přece jen byl pozorný a všímal si. "Co to děláš?" zařval jako pominutý. "Kluci ještě nejedli." Špitla omluvně. "Cože? Za ty špatné známky je snad budeš ještě vykrmovat? Nic nedostanou! Už mám všeho po krk!" A bez varování Kateřinu uhodil zezadu do hlavy. A uhodil podruhé, a zas a znova.

V tu chvíli se Kateřina s nožem v ruce otočila a bodla. Bez rozmyslu, jen tak. Prostě automatická reakce, jako když vám přeteče voda z hrnce a vy ho odstavíte z plotny. Jen jedna jediná rána, která zasáhla Michala do krku. Ten zůstal stát jako opařený a Kateřina s leknutím pustila nůž na zem. "Teď mě zabije," pomyslela si. Ale Michal tam pořád jenom stál a nechápavě civěl před sebe. Z rány mu začal stříkat proud krve, takže se ho snažil nemotorně jakoby zastavit. Marně. Pořád nevěřícně zíral na Kateřinu, poté se svezl na kolena, převalil se na bok a za tichého chrčení za pár vteřin zemřel.

Kateřina byla nejprve stíhána za vraždu, ale později byl její čin překvalifikován na ublížení na zdraví s následkem smrti. Byla hospitalizována na psychiatrii ve vězeňské nemocnici, a poté si ve vazbě vyslechla poměrně nízký trest.

Odvolací soud však zvážil všechny okolnosti, přihlédl zejména k dlouhodobému týrání ze strany zemřelého, a zohlednil i potřebu výchovy dětí a nakonec ji obžaloby zprostil. Konec konců, životem s tyranem už byla potrestaná dost.


Na to jsem moc stará

13. března 2017 v 13:20 | Sig
Pamatujete se na to, jací jste byli třeba před 25 lety? Pokud vám je něco málo přes padesát jako mě, bylo by vám něco málo přes 25.
Já určitě byla jiná, než jsem teď. Měla jsem v tom věku už dvě děti. Která slečna ze současnosti je zasloužilou matkou tak brzy? Moc jich zcela jistě nebude. Takže můj život se pohyboval mezi jedním a druhým synem. Mezi plínkami, sunarem, zeleninovými pyré, procházkami a žvatláním. Je mezi nimi rozdíl 4 let.
Právě tohle jsem ale na mysli neměla. Určitě mě zajímalo, co tenkrát psali v časopisech o kráse, o tom, jaké používat ranní, denní, noční krémy, tisíc způsobů jak nejlépe uspokojit partnera, jak být na sto způsobů neustále přitažlivá. Zpětně vidím, jaká to byla ztráta času. Vrásky přibydou tak jako tak. Kilogramy nahoru půjdou též, protože těhotenství ani přechod se prostě ošálit nedá.
ALE!
Teď žádné články nečtu. Ani o stárnutí, ani o mládnutí. Řekla jsem si prostě DOST! Kašlu na diety. Jím co chci, jen se trošku hlídám, abych se nepřecpávala a to hlavně večer. A musí mi to chutnat! Do posilovny jsem přestala chodit, protože jsem se v ní hrozně trápila. Zůstaly mi jen každodenní procházky cestou domů z práce. Nevyhazuji šílené peníze za kosmetiku, protože mi bohatě stačí tónovací makeup Garnier, rtěnka, tvářenka, řasenka, odličovací mléko a tonikum z DM. Které stejně používám jen, když jdu do práce. O víkendu jsem prostě přírodní. A i když vidím svoje vrásky, povolenou kůži a občas pigmentovou skvrnu, je pro mě důležité, jak se cítím. Jde o můj stav duše. A té mé není víc než třicet (i když mě bude letos už 52). Možná právě proto se prvotně do ní zamiloval můj současný partner. Kterému nikdy nešlo o mou výšku, šířku nebo dokonalou tvář.
Ano, na něco jsem moc stará.
1)Na to abych mlčela, když mám co říct. Jak moji řeč pochopí ostatní, není můj problém, ale jejich. Pokud na mě bude někdo hrubý, mám právo mu říct, že takový je a už se s ním dál bavit nebudu.
2)Na to, abych se trápila tím, jak vypadám. Samozřejmě, že se teď nestala ze mě nějaká šmudla. Ale nebudu se trápit tím, jestli to tričko není trošku pomuchlané, nebo košile není právě dokonale vyžehlená. Stačí, že jsou věci, co mám na sobě, čisté.
3)Na to, abych měla slabosti. Které vlastně nejsou slabostmi, ale mými přáními, které realizuji. Nestydím se za to, že čtu zamilované romány a dokážu přiznat, že se mi líbí. Poslouchám Backstreet Boys, tancuju u toho nebo v jednu ráno sním půlku pizzy, když vracím z oldies diskotéky.
4)Na to, abych se omlouvala za nepořádek. Je to totiž MŮJ byt, kde bydlím. Ne váš. Neměla jsem náladu, tak jsem neuklidila. Co je vám do toho?
5)Na to, abych schovávala nějaké staré krámy. Žádné takové fráze "Co když se to ještě někdy bude hodit?" Ne, nebude. Dnes to vím jistě.
6)Na to, abych byla optimistou. Ne, v každém člověku není něco dobrého. Někteří jsou xindl od hlavy až k patě a lepší nebudou. Nehodlám s takovými lidmi ztrácet ani minutu, abych na nich hledala něco dobrého.
Jsem stará na docela dost věcí, ale jsem fakt šťastná, že jsem si to dokázala uvědomit ještě předtím, než mi dají na hrob desku s nápisem:
"Tady leží Lenka Ká, co celý život prožila jinak, než chtěla a umřela nešťastná".
I když se to rýmuje - děkuji, nechci. Chci být šťastná a užít si každý den, který mi ještě bude umožněno tady být a až budu na konci své cesty, řeknu si:
"Jo, byl to skvělej večírek, škoda, že končí, ale užila jsem si ho na maximum. Ničeho nelituju. Vím, jaké to je, být šťastná. "