Únor 2017

Osud ve dlaních

9. února 2017 v 14:21 | Sig
Mám moribundus. Zákeřně mě sednul na hlasivky, takže téměř nemůžu mluvit (což vzalo s povděkem moje okolí, kromě mého zaměstnavatele). Takže jsem si řekla, že co v práci, když stejně nemůžu ani brát telefony, protože druhá strana slyší pouze strašidelní šepot a myslí si, že se právě ocitla v horroru Kruhy (po přehrání pásky, si pro vás za 7 dní přijdu!!!! MUHEHE).

Takže ležím. Doma. Na krku zábal ze slivovice, v termosce lipový čaj se zázvorem, citronem a medem, mořská voda do nosu, paralen při pocitu, že se mi rozskočí hlava. Septolete na cumlání, tunu kapesníků na smrkání a otření slz, které se mi vyvalí z očí při záchvatu kašle.

Nevím, jestli nějaký bacil na mě "plivnul" můj drahý, každopádně on je teď mým zdatným ošetřovatelem. A taky pěkně nadrženým ošetřovatelem :-) To dodávám pro pořádek.

Jeho neoblíbenější činností, je totiž zjišťovat, jestli nemám teplotu. Má na to jeden speciální teploměr. Zatím mi s ním naměřil standartní hodnoty, které se v určitých chvílích lehce zvednou. Ale to je celkem noumální Uďo.

Pak mi uvaří čaj a abych se ještě lépe vypotila, nabídne mi obětavě svoje tělo, abych viděla, jak dokáže být solidární. Takže se potíme společně. Jeho kašílek přece taky musíme nějak přesvědčit, aby ho už neotravoval.

Poté, co máme tuhle léčebnou kúru za sebou, dojde pro občerstvení ve formě teplého nápoje. Ležíme, popíjíme a já cítím, že je mi líp. Taky proto, že vím, že bude se mnou. V dobrém, i zlém. Tak jak jsme si to plánovali.

Že nemusíme ani provádět žádnou fyzickou aktivitu (opravdu to jde i bez ní, protože díky bacilům člověk na to prostě někdy nemá sílu), jen tak v objetí ležet a sledovat nějaký hezký film.

Nebo si vůbec ani televizi nepouštět, tak jak jsme to udělali třeba včera. Prostě jsme jen nechali hrát písničky a povídali jsme si. Já šeptala, samozřejmě. Ale jemu to stejně připadalo moc sexy :-)

Blýská se nám na lepší časy. Události se daly do pohybu.
Je tady to, na co jsme oba tak dlouho čekali.
A my víme, že vydržíme, i když to ještě bude boj.
Dodáváme si vzájemně sílu.
Jsme spolu. A teď už snad budeme každý den.
A jsme si navzájem oporou.
JÁ potřebuji JEHO.
ON potřebuje MĚ.
Ty, já, teď a tady se začíná měnit na Osud ve dlaních...a Naději.....



DROGA

4. února 2017 v 11:12 | Sig
Internet mi dal něco, v co jsem už nedoufala - Lásku.

Ano, tu s velkým L. Nikdy nepřestanu být vděčná, že mi do života přivedl JEHO. Muže, se kterým jsem šťastná a kvůli kterému jsem opět začala věřit na Lásku jako takovou. Na to, že umím vzbudit v muži ten krásný cit, o čemž jsem už hodně silně pochybovala, že vůbec existuje. A i když třeba existuje, tak já nejsem ta, která by byla schopna ho v někom probudit. Všechno tomu nasvědčovalo. Ale najednou to, co bylo před NÍM, jakoby nebylo. Teď už je mi konečně jasné, proč mi vlastně v posledních téměř třech letech nevyšel ani jeden vztah.

Protože jsem čekala na NĚJ. Na muže, který mi dal svoje sdrce na dlani ,a který je pro mě natolik výjimečný, že si už nedovedu představit vedle sebe nikoho jiného. Stokrát jsme spolu mluvili o tom, že nezachránil jenom on mě, ale i já jeho. Přesně ve chvíli, kdy si myslel, že se utopí v moři beznaděje. Teď vnímá svět jinýma očima. Umí dát lásku bez toho, že by požadoval něco na oplátku. Ale moc dobře ví, že já mu oplácet umím a budu. Je člověkem, který se už nebojí projevit to, co cítí. Nestydí se za svoje slzy dojetí. Ví, že přede mnou nemusí. Otevřel mi svoje srdce i duši. Stejně jako já jemu.

A já chci být po jeho boku, i když zrovna nebude slunečno. Budu stát vedle něj, i kdyby se proti němu spiknul celý svět. Já budu ta, která ho obejme, pohladí a řekne: "Neboj se, bude líp. Spolu to zvládneme."

Budu tu pro něj, když mu bude docházet síla, abych mu dala tu svoji.
Budu tu pro něj, když bude bezradně přemýšlet, jak dál.
Budu tu pro něj, když ho sklátí nemoc.
Budu tu pro něj, když se nebude cítit nejlíp.
Budu tu pro něj, aby jeho smutek byl poloviční.
Ale taky tehdy, když se bude radovat, aby jeho štěstí bylo dvojnásobné.

A on tu bude pro mě, aby mě chránil.
Aby mi pohladil tvář, když se mi po ní budou koulet slzy smutku.
Aby mi rozjasnil den třeba jenom tím, že mě obejme.
Už jenom tím, že je a vím, že na mě myslí.
Tím, že on mě vidí dokonalou, i když taková určitě nejsem. Ale pro něj ano.

A ON je pro mě důležitý. Životně důležitý. Protože je mým přítelem. Který mi taky dokáže dodat sílu. Rozesmát mě, když jsem smutná. Krásně si se mnou hrát. Nebo jen tak mlčet a poslouchat hudbu. Ruku v ruce. Hlavu opřenou o jeho rameno.

ON je teď mou drogou. Ne interakce na internetu. A jemu chci věnovat každou svou volnou chvilku.

Chci prostě žít. Normální šťastný život.

Přeju i vám všem, ať ho máte takový, abyste se nikdy nemuseli stydět sami před sebou.