Tradice

18. prosince 2016 v 9:29 | Sig
...se prý mají dodržovat. Nevím, mým rodičům se to u mě moc nepovedlo, aby mi tuhle myšlenku vštípili natolik, že bych bez tradic nemohla existovat. Spíš naopak - veškeré svátky jako takové se snažím bojkotovat. Aspoň do určité míry.

Tedy nebylo tomu tak vždy, protože jsem ty moje dva malý chudáčky synáčky nemohla ošidit o vánoce ani velikonoce. To dá rozum. Je pravda, že je málo věcí, které se vyrovnají rozzářeným dětským očkám u vánočního stromečku. Obzvlášť, když ty děti ještě nejsou puberťáci. Pak to nabere trošku jiné grády. Kdo zažil - chápe, kdo ještě nezažil - má se na co těšit.

A to moje těšení se na vánoce mě opustilo ve chvíli, kdy moje děti dospěly. A kdy za sebou zavřel dveře můj starší syn a osamostatnil se. I když na večeři na Štědrý den vždycky dorazí, ať se děje cokoliv, přece jen se už moc nevidíme. Ale jsem ráda, že aspoň při této příležitosti se sejdeme a nikam nespěcháme. U nás už dlouho nejsou vánoce o dárcích. Ale o tom, že se spolu navečeříme (i když můj mladší s tím jídlem má pořád tak nějak problém), , nalejeme si něco dobrého a pak se pohodlně usadíme a jen tak klábosíme. Stromeček někdy nastrojím, někdy ne. Ale jedlové větvičky si pořídím vždycky. Dám je do vázy a nazdobím. Krásně provoní celý pokoj. Letos jsem se ještě nerozhodla, jestli ponechám jenom větvičky ve velké váze, nebo ten stromeček přece jen vytáhnu. Mám ještě čas. Když jsem byla malá, stromeček jsme zdobili až na Štědrý den ráno a k tomu měli puštěné pohádky.

A taky jedna tradice mě tak trošku minula. Půlnoční mše v kostele. Do kostela běžně nechodím a na půlnoční jsem byla jen párkrát. Díky jedné dobré duši se mi podařilo poslední dva roky stědrovečerní půlnoc strávit v jednom krásném brněnském kostele. Z toho zážitku čerpám prakticky po celý další rok. Ta atmosféra musí vtáhnout naprosto každého. Přiznám se, že věřícím tak trošku závidím. Přijde mi, že díky tomu, že věří, mají život jaksi jednodušší, nebo minimálně se líp vyrovnávají s ranami, které jim život nadělí. Protože si řeknou že Pán to tak chtěl. A že tím něco sledoval. A že to tak mělo být. Na druhou stranu si nedovedu představit, že bych někomu vyvedla nějakou prasárnu, pak se z ní vyzpovídala, a byla bych čistá jako lilium. To mi nepřijde v pořádku. Ale to sem teď nechci tahat. Chci vidět spíš to lepší.

Takže letos mi bylo opět nabídnuto, ať zajdeme spolu na půlnoční. No a když je to potřetí, myslím, že se z toho stává taková pěkná tradice. I když nejsme kamarádky na život a na smrt, sdělily jsme si toho o sobě docela dost. Jsme naladěny prostě na podobnou vlnu. Víte o čem mluvím. Není důležité, že se nesetkáváme každý týden a vlastně ani každý měsíc. Ale víme o sobě. A to je myslím důležité.

Takže bych Ti těmito pár řádky ráda ještě jednou poděkovala, protože si možná ani neuvědomuješ, co těmi svými pozváními do kostela, pro mě děláš. Umožnila jsi mi, abych tam, kde je něco mezi nebem a zemí, zanechala svoje přání pro svoje blízké, kterých tady na Zemi už moc nemám.

A abych se mohla aspoň na chvilku spojit s těmi, kteří mě hlídají z Nebe.


Děkuju Ti.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama