Štědrý večer

25. prosince 2016 v 10:55 | Sig
Tak už to máme za sebou. Nevím, jak vám, ale mě se tedy včerejší večer nevyvedl podle přestav. Někdo si napsal seznam, co si předsevzal splnit a co doopravdy splnil. Já žádný seznam neměla, ale proč taky, když je stejně nakonec všechno jinak.

Začalo to už ráno, kdy jsem zjistila, že mladší miminek vychlastal láhev růžového vína, které jsem koupila vloni na vánočních trzích a šetřila ji na, nějakou zvláštní příležitost. To, že nebyla nejlevnější, by ani tak nevadilo, spíš to, že jsem ji chtěla právě včera večer otevřít, a jelikož byla jediná, která se vyskytovala v naší domácnosti, najednou jsem neměla nic na přípitek. Ale pramenitá voda taky není špatná a přece se nebudu nervovat kvůli takové prkotině. Navíc nebudu svoje chlapečky podporovat v alkoholismu.

Den ubíhal celkem v poklidu, i když kousavou poznámku ohledně vypitého vína jsem si neodpustila. Synek mi s andělským výrazem ve tváři oznámil, že si myslel, že ta láhev je jeho. Že ji dostal k narozeninám. No-můžete se na něj zlobit?

Všechno už jsem měla nachystané k večeři a čekalo se na toho staršího. Nevím, čím to je, ale vždycky chodí pozdě. Netuším, jestli za to můžu já, když jsem v těhotenství musela převážně ležet, takže on má na všechno spoustu času. Nebo je jenom takový flegmatik? Vzpomínám, jak mě tenkrát exmanžel vozil po hrbolatých cestách dva dny, abychom našeho prvorozeného tímto způsobem dostali na světlo boží, když se mu ven prostě nechtělo.

Večeříme obvykle kolem páté hodiny, tentokrát to bylo v půl 8. Ani pohádku jsem nestihla od začátku jako každý rok. Ale vzhledem k tomu, že kluci nejeli k tatínkovi, tak se prostě nespěchalo. Musím říct, že bylo moc fajn, mít je oba zase u sebe. Vyfotit se s nimi jako každoročně. A pak porovnávat fotky pět let zpět.

Jejich komentáře, ovlivněné hraním PC her, kterými prokládali pohádku, mě opravdu pobavily. To byste museli slyšet. Jenže nějak mi nesedla večeře, takže jsem na půlnoční do kostela, kam jsem se těšila, nakonec nešla. Mrzí mě to, ale naše rodina tam jednoho zástupce přece jen měla. Mého staršího syna.

Na druhou stranu, můj mladší se mnou strávil celý večer. Byl vedle mě, povídali jsme si a koukali jsme na 3 oříšky pro Popelku a pak na Pelíšky. Ani si nepamatuju, kdy naposledy jsem se dívala s mými dětmi na nějakou pohádku. Nebo film. Možná je to tím, že dospělé děti jsou zcela něco jiného, než ti malí špunti. Ti velcí už totiž mají svůj život a svoje zájmy. Svoje přátele. Prostě rodiče už jim tam moc nezapadají.

A já jsem moc ráda, že se mnou byl. Aspoň ten jeden. Je to kus mého já.

Vím, že moji chlapečci jsou a budou jedinými muži, u kterých mám jistotu, že mě budou provázet celým mým životem. Budou tu vždycky. Nezávisle na příznivých nebo nepříznivých okolnostech.

Budou tu pro mě.

A já je budu milovat stejně jako od prvního okamžiku, kdy jsem je poprvé spatřila.

Ne-li víc.

Navěky.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama