Prosinec 2016

Štědrý večer

25. prosince 2016 v 10:55 | Sig
Tak už to máme za sebou. Nevím, jak vám, ale mě se tedy včerejší večer nevyvedl podle přestav. Někdo si napsal seznam, co si předsevzal splnit a co doopravdy splnil. Já žádný seznam neměla, ale proč taky, když je stejně nakonec všechno jinak.

Začalo to už ráno, kdy jsem zjistila, že mladší miminek vychlastal láhev růžového vína, které jsem koupila vloni na vánočních trzích a šetřila ji na, nějakou zvláštní příležitost. To, že nebyla nejlevnější, by ani tak nevadilo, spíš to, že jsem ji chtěla právě včera večer otevřít, a jelikož byla jediná, která se vyskytovala v naší domácnosti, najednou jsem neměla nic na přípitek. Ale pramenitá voda taky není špatná a přece se nebudu nervovat kvůli takové prkotině. Navíc nebudu svoje chlapečky podporovat v alkoholismu.

Den ubíhal celkem v poklidu, i když kousavou poznámku ohledně vypitého vína jsem si neodpustila. Synek mi s andělským výrazem ve tváři oznámil, že si myslel, že ta láhev je jeho. Že ji dostal k narozeninám. No-můžete se na něj zlobit?

Všechno už jsem měla nachystané k večeři a čekalo se na toho staršího. Nevím, čím to je, ale vždycky chodí pozdě. Netuším, jestli za to můžu já, když jsem v těhotenství musela převážně ležet, takže on má na všechno spoustu času. Nebo je jenom takový flegmatik? Vzpomínám, jak mě tenkrát exmanžel vozil po hrbolatých cestách dva dny, abychom našeho prvorozeného tímto způsobem dostali na světlo boží, když se mu ven prostě nechtělo.

Večeříme obvykle kolem páté hodiny, tentokrát to bylo v půl 8. Ani pohádku jsem nestihla od začátku jako každý rok. Ale vzhledem k tomu, že kluci nejeli k tatínkovi, tak se prostě nespěchalo. Musím říct, že bylo moc fajn, mít je oba zase u sebe. Vyfotit se s nimi jako každoročně. A pak porovnávat fotky pět let zpět.

Jejich komentáře, ovlivněné hraním PC her, kterými prokládali pohádku, mě opravdu pobavily. To byste museli slyšet. Jenže nějak mi nesedla večeře, takže jsem na půlnoční do kostela, kam jsem se těšila, nakonec nešla. Mrzí mě to, ale naše rodina tam jednoho zástupce přece jen měla. Mého staršího syna.

Na druhou stranu, můj mladší se mnou strávil celý večer. Byl vedle mě, povídali jsme si a koukali jsme na 3 oříšky pro Popelku a pak na Pelíšky. Ani si nepamatuju, kdy naposledy jsem se dívala s mými dětmi na nějakou pohádku. Nebo film. Možná je to tím, že dospělé děti jsou zcela něco jiného, než ti malí špunti. Ti velcí už totiž mají svůj život a svoje zájmy. Svoje přátele. Prostě rodiče už jim tam moc nezapadají.

A já jsem moc ráda, že se mnou byl. Aspoň ten jeden. Je to kus mého já.

Vím, že moji chlapečci jsou a budou jedinými muži, u kterých mám jistotu, že mě budou provázet celým mým životem. Budou tu vždycky. Nezávisle na příznivých nebo nepříznivých okolnostech.

Budou tu pro mě.

A já je budu milovat stejně jako od prvního okamžiku, kdy jsem je poprvé spatřila.

Ne-li víc.

Navěky.


Nedotknutelní

23. prosince 2016 v 18:39 | Sig
Včera jsem na ČT2 zcela náhodou narazila na můj oblíbený film. Viděla jsem ho už několikrát, ale pokaždé mě dojme svou hloubkou. Jmenuje se Nedotknutelní.
Popisuje vztah mezi dvěma muži z odlišných prostředí. Jeden je senegalského původu, žije na pařížském předměstí a přichází z vězení, kdy strávil šest měsíců. Druhý je bohatý a ochrnutý, který hledá pro sebe pečovatele, jenž nemá žádný speciální trénink.

To jen v kostce. Tento film je hlavně o tom, že můžete najít přítele ve chvíli, kdy to čekáte nejméně. A i když to tak zpočátku vůbec nevypadá. Když nechcete soucit, ale stačí vám, když narazíte na člověka, který miluje život a vtáhne vás do něj víc, než byste mysleli, nebo předpokládali.

Pro ty z vás, kteří jste jej ještě neviděli, na závěr vložím odkaz. Určitě stojí za shlédnutí. Já si pokaždé uvědomím, jak je důležité mít někoho, kdo vás může zvednout ze dna, na kterém se může ocitnout každý z nás. Aniž by chtěl. Aniž by to čekal. Je dar mít někoho takového, nebo někým takovým svému bližnímu být. Obojí je důležité. A obojí obohacuje, když to člověk dokáže správně vnímat.

Zítra mě čeká půlnoční mše. Opět nasaju tu známou vůni a budu si přát, aby moji synkové a několik osob, které miluju, bylo v pořádku a byli šťastní. Už jich moc tady nemám, o to víc jsou pro mě důležití.

Nebudu si přát nic zvláštního v nadcházejícím roce. Nepotřebuju, aby mi Nový rok přinesl něco převratného. Stačilo by mi úplně to, aby mě nikdo, z těch, které miluju, neopustil.

Tak málo stačí k tomu, aby člověk byl šťastný. A žádné peníze ten pocit, že milujete a jste milovaní, nemůžou nahradit.

Všem vám, kteří tady se mnou sdílíte nejen pocity, ale i svůj život, přeju, ať je toho špatného co nejmíň a toho krásného co nejvíc.

Je samozřejmě taky důležité, jak se k tomu postavíme.

Proto vám přeju tu nejlepší konstelaci a to nejlepší postavení nejen hvězd.


Rozhovor po 20 letech...

21. prosince 2016 v 18:32 | Sig
Žena:Dala bych si chipsy.
Muž: Nejez to, zase budeš brečet, jak vypadáš.
Žena: Jak vypadám?
Muž: No jak bys vypadala…
Žena: To se tě právě ptám. Ptal ses mě, jak vypadám.
Muž: Já že se tě ptal? Mně je to přece jedno.
Žena: Tobě je jedno, jak vypadám?
Muž: Ale není mi to jedno, co furt máš?
Žena: Já nic nemám, jen že jsi říkal, že blbě vypadám.
Muž: Cože jsem říkal?
Žena: No že blbě vypadám.
Muž: To jsem neříkal, vždyť víš, že se mi líbíš.
Žena: Jak moc?
Muž: Co jak moc?
Žena: Jak moc se ti líbím?
Muž: No normálně - moc.
Žena: Tak normálně nebo moc?
Muž: No moc, no.
Žena: A jak moc?
Muž: Šmarjá, moc moc. Necháš mě dívat?
Žena: Já tě ruším? Tak já tě ruším a blbě vypadám, že jo. Já tady taky nemusím být.
Muž: mlčí (Nemusíš)
Žena: Ty mlčíš? Takže tu nemusím být?
Muž: Cože? Ale jistě že tu musíš být.
Žena: Musím? Tak já musím? Jistěže musím! Kdo by ti pral a vařil, že?
Muž: Ale přece víš, že tě miluju.
Žena: Nevím. Jak to mam vědět? Jak mě miluješ?
Muž: (Montoya se tlačí na Schumachera) Co? Cože? Jo, miláčku, určitě máš pravdu.
Žena: Jak cože? Ty mě vůbec neposloucháš!
Muž: Počkej prosim tě chvíli. Jedou devětačtyřicátý kolo, ještě tři a budeme si povídat.
Žena: Musím ještě žehlit.
Muž: Tak běž žehlit.
Žena: Jistěže, já můžu jít žehlit a ty se budeš dívat.
Muž: (úpění) Tři kola miláčku, tři kola, potom klidně vyžehlím já.
Žena: Jistě, ty určitě vyžehlíš. Ty něco uděláš. To bych se dočkala. Kdy jsi tady naposled něco udělal? C-O-K-O-L-I-V.
Muž: Nikdy.
Žena: No jistě, to jsi celej ty.
Muž: Dáš už pokoj, prosím tě? Za chvíli bude konec.
Žena: Ne za chvíli. Hned je konec. Mam toho dost. Jdu pryč. Nebudu utrácet svý mládí s někým, jako seš ty.
Muž: Cože nebudeš utrácet? Mohla bys prosím tě chvilku mlčet? -
Muž odevzdaně vstává, přináší z kuchyně chipsy a podává je ženě.
Žena naštvaně bere pytlík a cpe si do pusy plnou hrst chipsů -
Žena: Myslíš, že jsem tlustá? Asi bych to neměla jíst, co?
Muž: (zoufale chytá hlavu do dlaní) …!!

Takže vážení a milí - poznáváte se? Vždyť vánoce jsou svátky klidu a míru.
Prosím mějte s námi ženami trpělivost.


Milujeme vás, i když to tak někdy nevypadá...


Tradice

18. prosince 2016 v 9:29 | Sig
...se prý mají dodržovat. Nevím, mým rodičům se to u mě moc nepovedlo, aby mi tuhle myšlenku vštípili natolik, že bych bez tradic nemohla existovat. Spíš naopak - veškeré svátky jako takové se snažím bojkotovat. Aspoň do určité míry.

Tedy nebylo tomu tak vždy, protože jsem ty moje dva malý chudáčky synáčky nemohla ošidit o vánoce ani velikonoce. To dá rozum. Je pravda, že je málo věcí, které se vyrovnají rozzářeným dětským očkám u vánočního stromečku. Obzvlášť, když ty děti ještě nejsou puberťáci. Pak to nabere trošku jiné grády. Kdo zažil - chápe, kdo ještě nezažil - má se na co těšit.

A to moje těšení se na vánoce mě opustilo ve chvíli, kdy moje děti dospěly. A kdy za sebou zavřel dveře můj starší syn a osamostatnil se. I když na večeři na Štědrý den vždycky dorazí, ať se děje cokoliv, přece jen se už moc nevidíme. Ale jsem ráda, že aspoň při této příležitosti se sejdeme a nikam nespěcháme. U nás už dlouho nejsou vánoce o dárcích. Ale o tom, že se spolu navečeříme (i když můj mladší s tím jídlem má pořád tak nějak problém), , nalejeme si něco dobrého a pak se pohodlně usadíme a jen tak klábosíme. Stromeček někdy nastrojím, někdy ne. Ale jedlové větvičky si pořídím vždycky. Dám je do vázy a nazdobím. Krásně provoní celý pokoj. Letos jsem se ještě nerozhodla, jestli ponechám jenom větvičky ve velké váze, nebo ten stromeček přece jen vytáhnu. Mám ještě čas. Když jsem byla malá, stromeček jsme zdobili až na Štědrý den ráno a k tomu měli puštěné pohádky.

A taky jedna tradice mě tak trošku minula. Půlnoční mše v kostele. Do kostela běžně nechodím a na půlnoční jsem byla jen párkrát. Díky jedné dobré duši se mi podařilo poslední dva roky stědrovečerní půlnoc strávit v jednom krásném brněnském kostele. Z toho zážitku čerpám prakticky po celý další rok. Ta atmosféra musí vtáhnout naprosto každého. Přiznám se, že věřícím tak trošku závidím. Přijde mi, že díky tomu, že věří, mají život jaksi jednodušší, nebo minimálně se líp vyrovnávají s ranami, které jim život nadělí. Protože si řeknou že Pán to tak chtěl. A že tím něco sledoval. A že to tak mělo být. Na druhou stranu si nedovedu představit, že bych někomu vyvedla nějakou prasárnu, pak se z ní vyzpovídala, a byla bych čistá jako lilium. To mi nepřijde v pořádku. Ale to sem teď nechci tahat. Chci vidět spíš to lepší.

Takže letos mi bylo opět nabídnuto, ať zajdeme spolu na půlnoční. No a když je to potřetí, myslím, že se z toho stává taková pěkná tradice. I když nejsme kamarádky na život a na smrt, sdělily jsme si toho o sobě docela dost. Jsme naladěny prostě na podobnou vlnu. Víte o čem mluvím. Není důležité, že se nesetkáváme každý týden a vlastně ani každý měsíc. Ale víme o sobě. A to je myslím důležité.

Takže bych Ti těmito pár řádky ráda ještě jednou poděkovala, protože si možná ani neuvědomuješ, co těmi svými pozváními do kostela, pro mě děláš. Umožnila jsi mi, abych tam, kde je něco mezi nebem a zemí, zanechala svoje přání pro svoje blízké, kterých tady na Zemi už moc nemám.

A abych se mohla aspoň na chvilku spojit s těmi, kteří mě hlídají z Nebe.


Děkuju Ti.


Seznamka pro dárce

14. prosince 2016 v 14:12 | Sig
Otevírám prosklené dveře a vstupuji dovnitř. Nasávám tu známou vůni. Naposledy jsem ji cítila před 4 měsíci. Přesně takový je interval pro ženy, kdy smí opět vstoupit. Vyměníme si úsměvy se ženou na příjmu. Odebere mi bundu a já jí odevzdám průkaz. Podá mi jako pokaždé dotazník, abych ho vyplnila.

Sedám si mezi ostatní, kteří se přišli taky podělit o svou životadárnou tekutinu. V této chvíli už je vám nejspíš jasné, kde to vlastně jsem.

Vypisuji dvoustránkový dotazník. Ano, ano, ano, ne, ne, ano, ano. Mám problém si vzpomenout ve kterém roce jsem přišla o žlučník. Jako vždycky. Když ten čas tak rychle utíká a to, co se nám zdá jako rok, už je pryč minimálně dva nebo tři. Znáte to jistě i vy.

Vyplněno, odevzdávám a přesunuji se k odběru kontrolního vzorku. Pokaždé jsem v napětí, jestli budu mít všechny hodnoty v pořádku. Ne, že bych zanedbávala některá bezpečnostní opatření, ale stačí mít hodnoty železa pod průměrem a jsem pro tuto chvíli vyřazena.

Ale všechno je v pořádku, jen tu vánočku ke snídani jsem neměla jíst. Mám trošku zvýšený tuk v krvi. Nevím, proč jsem pojala podezření, že tučná vánočka je dietní. Že jsem si na ni neměla namazat máslo vím, takže byla jen s medem. Ale paní doktorka mě na to jenom upozornila a propustila mě. Takže mířím do občerstvovací místnosti. Čepuju si nápoj a zakusuji rohlík. Moc dobře si pamatuji, jak při jednom z odběrů zkolaboval můj kolega, který přišel na lačno. Musím si rýpnout, takže dodám, že ženu jsem tu zatím zkolabovat neviděla, jen asi tři muže. Dneska tam byl taky jeden, co to nezvládnul.

Lidí je tu poměrně dost, ale převažují muži. Nevím, jak je to možné, ale je to tak. Žen jsem napočítala jen několik a u jedné z nich jsem si zprvu nebyla jistá. Postavu měla jako kulturista, nejmíň 185 cm, holá hlava a z ženských znaků měla jenom prsa. Ale ani ta nebyla nijak zvlášť velká. Tipla bych maximálně jedničky. Co se týče tváře - možná by z ní byl sympatický muž, ale ženského neměla v sobě nic. Oblečená byla do sportovního trička, na nohou něco jako martensky a kapsáče. Věk bych netroufla odhadnout. Něco mezi 40 a smrtí.

Vedle ní seděl muž kolem čtyřicítky asi se svou matkou. Takový ten typ mamánka z nižší sociální vrstvy. Možná i té nejnižší - dle skromného a celkem opotřebovaného oblečení. A taky určitě konzervativního, protože jsem slyšela jak své matce (to byste museli vidět, jak vypadala, dá se to těžko popsat, od účesu ála ananas a tlustého svetru se soby) šeptá něco v tom smyslu, že je to hrozné, jak může žena mít holou hlavu, tetování a takhle se oblíknout. Ale je od něj hezké, že přišel taky darovat.

Dámy, můžu vám říct, že jsem narazila a na několik mužských vzorků, které bych ráda vysála i já. A krev by to nebyla. Třeba jeden namakaný, zhruba 195 cm vysoký potetovaný fešák, který měl pohled raněné laně. Ano, celkem se to k němu nehodilo, ale na mě prostě tak působil. Nebo mladý studentík, který cudně klopil zrak a prohlížel si linoleum. Nevím, co tam bylo tak zajímavého, protože bylo bez kostiček, které by se daly aspoň počítat, ale prakticky svůj zrak z něj neodlepil. Nebo další vtipálek, který svou dobrou náladu šířil od sestřiček směrem k ostatním a posílal úsměvy na všechny strany.

Po vysátí předepsaného množství krve jsem se přesunula do haly, kde jsem si načepovala "kávu" a něco sladkého z automatu. Na vše dostáváme žetony plus poukázku v hodnotě 50,-Kč.

Jak tak sedím a vychutnávám si ten pocit vyjímečnosti (ano vždycky se cítím výjimečně, protože vím, že něco vyjímečného dělám, ať vy máte názor jakýkoli), přemýšlím, proč ještě nikdo nevymyslel seznamku na transfuzní stanici? Z hlediska bezpečnosti by to bylo jistě výhodné.

Vím, že i tady každý druhý tvrdí, že je dárce krve, ale věřte tomu že?

Na transfuzce by to mohl okamžitě doložit i průkazem s přesnou evidencí odběrů.

Proč to zatím ještě nikoho nenapadlo? Nevíte?