Odpuštění

7. listopadu 2016 v 18:40 | Sig


Hulákal jako na lesy. Přišel v noci a byl zase nalitý, jak zákon káže. Viděla svého otce v tomto stavu často a její dvanáctiletá duše se zachvěla jako peříčko ve větru. Strachem a obavami.

Ale tentokrát něco bylo jinak. Najednou cítila sílu. Jakoby otevřela pořádně oči a zjistila, že už si od něj nenechá nic líbit. Jeho nadávky a napřažené pěsti, které prozatím dopadly na její tvář jen jednou. Pamatovat si to ale bude do smrti.

Nebyl schopen udržet rovnováhu, pořád se kácel ke straně nebo přepadával dozadu. Ale pevná zeď ho vždycky podepřela, takže mohl na svou dceru chrlit velkou spoustu nevybíravých slov. Byla jediná, která byla v tu chvíli po ruce.

Kde je máma? Blesklo jí hlavou. Netušila proč tu není a nebrání ji. A najednou věděla, že si všechen svůj strach musí vyřídit jen s ním. Vzepřela se. Postavila se mu. Jako rovnocenný partner. Nepřemýšlela nad tím, že dítě bude takovým partnerem dospělému jen velmi těžko.

Nebude se už krčit někde v koutě, jako to udělala několikrát předtím. Nebude se už jen modlit, aby se tohle nedělo! Už si to nenechá líbit!

Pevně se zapřela v nohách, ruce sevřela v pěst, oči se jí zúžily do škvírek. Snažila se o co nejpohrdavější pohled, kterého byla schopná. I když on ho zřejmě ani nebyl schopen vnímat. A pak spustila.

Vykřičela na něj všechno, co jí zrovna přišlo na mysl.

Vykřičela na něj všechnu svou bolest, strach a ponížení.

Bylo to, jakoby povolila stavidla velké přehrady a špinavá voda se rychlostí blesku valila do údolí, aby mohla všechno zatopit.

Jenom stál opřený o zeď a nevěřil svým očím ani uším. Opravdu to je ta jeho uťápnutá holčička, kdo na něj křičí všechny ty strašné věci?

Opravdu si dovolila na něj zvednout hlas?
Nebyl schopen jasně uvažovat, ale tohle bylo pro něj velké překvapení.

Stejně tak pro ni, čeho byla najednou schopna. A jak očišťující to bylo. Najednou se cítila volná, nepošpiněná.

Beze strachu. Naráz jakoby věděla, že už ho kdykoliv zvládne a nikdy se nebude muset bát.
Teplo se rozlilo celým jejím tělem. Jako při objetí milovaného člověka.

…..v tom se probudila. Byl to jenom sen, který jí připomněl krušné dětství. Ve skutečnosti nebyla nikdy tak silná, aby se postavila svému otci alkoholikovi. Byla vyděšená, malá a sama. I když ji máma bránila, ne vždycky ji mohla ochránit.

I přesto svému otci dokázala odpustit. A udělala to hlavně pro sebe. Aby už nikdy nemusela cítit vůči němu jakoukoliv zášť.

Snažila se o odpuštění už několikrát, ale dokud byl plný síly, vracely se jí neustále okamžiky, které byla nucena prožít. Až když ho nemoc změnila k nepoznání, věděla, že to udělá. Nejen pro sebe, ale i pro něj. Aby se mu lépe odcházelo.

Bylo mu 73 let. Přežil její matku o celých 26 let.

I když tenkrát si nebyla stoprocentně jistá, jestli je úplně při smyslech, pohladila ho po vlasech a zašeptala:

"Odpouštím ti všechno. Mám tě ráda, tati."






 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama