Odejít pro NĚCO...

6. listopadu 2016 v 20:11 | Sig
Pravda není vždy krásná, tak jako krása není vždy pravdivá. Pravda velmi často bolí. Je jako pevný hřeb zaražený do těla. Ale to je dobře. S pravdou nikdy nežijeme ve vakuu. Máme se od čeho odrazit.
S pravdou ve vztahu si obvykle uvědomujeme rozdíl rád a milovat. Abychom to lépe pochopili, podívejme se na květiny. Když máme rádi květiny, trháme je. Když květiny milujeme, zaléváme je.
Proto skutečně milující lidé se snaží vztah zalévat. Bohužel, mnohdy zalévají i tehdy, kdy vztah dávno uschnul. Natolik ten vztah milují, že nelitují energie a že pořád věří…
Takoví lidé potřebují hodně síly, aby zůstali a bojovali o zmrtvýchstání. A ještě více síly potřebují k tomu, aby od shnilé květiny vstali a odešli.
Co je vlastně to, co člověka přece jen přiměje vstát a odejít? Často tomu říkáme odvaha nebo síla. Odvaha ovšem není nedostatek strachu, tak jako síla není nedostatek slabosti. Odvaha a síla jsou především uvědomění, že něco jiného je důležitější než strach a slabost.
Třeba lepší život. Třeba naše vlastní důstojnost. Třeba naše osobní hodnota. Jen proto, že ji v nás někdo nevidí, neznamená to, že neexistuje. Možná ji pouze nedokáže nebo nechce vidět.
Nemusí to být špatný člověk. Výhledově to může být dobrý známý nebo kamarád. Nicméně jako partner je pro nás špatný. Partner musí v druhém vidět jeho (přidanou) hodnotu, jinak pro něj vztah nemá smysl.
Stejně jako pro nás, když zůstáváme pro nic.
Může se nám někdo divit, když odejdeme pro něco?
Co to NĚCO bývá?
Někteří lidé si neuvědomí hodnotu toho, co mají, dokud to mají, ale až tehdy, kdy o to přijdou. V ten okamžik jim může dojít, že to, o co přišli, možná bylo tím nejlepším, co kdy měli. Typické to bývá se zdravím, kterého si ani nevšimneme, dokud ho neztratíme. Ale také s lidmi.
Mnozí lidé vůbec neporozumějí hodnotě druhého člověka, dokud tento člověk v jejich blízkosti setrvává. Oni jsou totiž silní a spokojení. Neuvědomí si, že to může být i druhým člověkem. Když pak odejde, znenadání se něco změní, něco ubude. Něco, co bylo samozřejmostí, najednou není součástí jejich života.
Pokud zůstáváme při druhém pro nic, jen pro případné zadostiučinění, nezůstávejme - dočkáme se ho totiž krátce poté, co odejdeme. Existuje jen dva následné scénáře. Buď si druhý okamžitě uvědomí, co jsme pro něj znamenali, což nás může dodatečně těšit, nebo si naši hodnotu ani pak neuvědomí, a pak není už vůbec čeho litovat, protože jsme tímto krokem ušetřili hodně času.
Říká se, že svět je spravedlivý. Nevím. Existuje totiž jedna krádež, kterou žádný zákon netrestá, ačkoli jde o krádež toho nejvzácnějšího, co všichni máme - krádež času.
A proč není vypsána na takový čin ještě trestní sazba? "Protože bychom způsobili nebezpečí trestního stíhání sobě. Krádeže našeho času se totiž dopouštíme především my sami."
Je pouze na nás, zda zůstaneme. Je to náš život a bude takový, jaký si ho uděláme. A i my sami budeme tak silní, kolik těžkostí překonáme. Potom se může stát, že to, co nás včera trápilo, bude zítra tím, co nás posílilo.
Pokud odejdeme, NIKDY zpětně nezapomeňme na tři kategorie lidí:
1) Ty, kteří nám v těžkých časech pomohli.
2) Ty, kteří nás v těžkých časech opustili.
A hlavně:
3) Ty, kteří nás do těžkých časů přivedli.
Dávat stále nové šance je hezké.

Já se však ptám: Proč dávat jednomu člověku stále druhou šanci, když tolik lidí čeká na tu první?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama