Listopad 2016

Pánové, prosím vás!!!!

26. listopadu 2016 v 16:15 | Sig
Pánové, mám k vám dnes malou prosbu. Poté, co jsem opět navštívila plavecký bazén, jsem byla zděšena, v čem někteří z vás jsou schopní navštívit takové veřejné místo.

Jasně, musíte mít plavky. To je napsané v provozním řádu, který je vyvěšený u šaten. Ne takové ty třičtvrteční kraťasy. Prostě normální plavky. Z plavkoviny. Je jedno, jestli s nohavičkou, nebo ty normálně vykrojené.

Dneska moje estetické cítění dostalo téměř smrtelnou ránu. Já totiž potkala muže v nejlepších letech (ne, nebyl to důchodce), odhadem mezi 40-45 (takže celkem zajda), který měl na sobě tygrované cosi. Ten vzorek by mi ani tak nějak nevadil (asi je jinak zvíře). Spíš to, že ten jeho kus oděvu měl už něco za sebou a byl tak zvaně za zenitem.

Už hodně dlouho. Protože když vylezl po schůdcích z vody, udělala se mu vzadu na prdeli taková jakoby kapsa. Víte jak to vypadalo? Že se právě posral (pardon, ale jiný slovo na to nemám) a nese si to s sebou do sprch.

Prosím vás, nepište mi, že se posral opravdu, to bych tam už asi víckrát nepáchla. Protože jinak to nebyl nejspíš žádný úchyl nebo tak, vypadal na normálního člověka. A byl tam se synem, kterýho učil nějaké plavecké kousky (skoky do vody, odrážení od startovních bloků atd.). Mimochodem ten syn měl plavky krásné černé, s nohavičkou. A to neříkám proto, že mu bylo takových nějakých 17 let a měl krásnou postavu!

Takže pánové - prosím vás, investujte i do takového kousku oděvu jako jsou plavky! Obzvlášť pokud chodíte často na bazén.

Myslím, že takovou maličkost byste pro nás ženy mohli udělat, abychom si nekazily naše estetické cítění.


Kdo se má pak na vás koukat. Fuj!!!!


Barbíny

9. listopadu 2016 v 20:34 | Sig
Když se mi všechny kámošky široko daleko povdávaly, byla jsem nucena se poohlédnout po nějakých nových. Které na mě budou mít čas a nebudou mě častovat pouze třemi druhy odpovědí:

"Musím se zeptat Davida."
Nebo hůř. " Jen když to nebude vadit Tondovi."
Nebo nejhůř. " Jen když bude moc jít Honza se mnou."

Rozhodla jsem se chodit do posilovny. Kde sice většina ženského osazenstva byla o dost mladší než já (minimálně o polovinu), ale s překvapením jsem zjistila, že dokážu tolerovat jejich dokonale nasprejované opálení, jejich líčení, které i po 90 minutách step aerobiku vydrží svěží jako jaro a dokonce i neustálé hihňání se, když se k nim na deset metrů přiblíží některý ze svalnatých trenérů.


Jednou jsme se domluvily, že půjdeme na takový menší mejdan. "Školní diskotéka" se to jmenovalo. Řekla jsem si, že půjdu, co kdybych tam potkala někoho zajímavého, i kdyby to měl být otylý, brejlatý šprt s mastnými vlasy. Zmíněný večer banda rozjařených děvčat dorazila ke mně do bytu. Než jsem si stačila uvědomit, že jsem raději měla říct, že sousedům umřela kočka, tudíž večírek u mě se ruší, všude se povalovaly podvazky, punčochy, šminky, kalhotky, umělé řasy, žehlička na vlasy, natáčky, podprsenky s výstřihem tak hlubokým, že do něj bylo vidět až z vesmíru. Prostě všechno, na co si vzpomenete. Já jen doufala, že můj starožitný kus nábytku, jakým konferenční stolek z dvacátých let byl, se vůbec kdy dokáže vzpamatovat z děvčete, které na něm sedí obkročmo a šlehá ho (prý) školní rákoskou.


Nakonec jsme byly připravené vyrazit do ulic. Děvčata si užívala pozornosti, které se jim dostávalo v každém baru, který jsme navštívily, než jsme dorazily tam, kde se měla odehrávat naše školní diskotéka. Zdálo se, že ubohou kvalitu svých obdivovatelů ani nevnímají. Ubohou, pokud nejste na přehnaně sebejisté poďobané puberťáky, nebo na muže středního věku předstírající, že jsou stále přehnaně sebejistí puberťáci.


Kolem jedenácté jsme dorazily konečně do cíle. Bylo celkem narváno a tak jsem se vydala na bar pro drink, abych se přestala mezi tou mládeží cítit tak nepatřičně. Jak jsem se prodírala davem a tiše nadávala, nevšimla jsem si kluka, který nejistě couval od baru se třemi půllitrovými sklenicemi, a narazila do něj. Abych udržela rovnováhu, chňapla jsem se ho za loket. Samozřejmě mu vyklouzly dvě sklenice a třískly rovnou o podlahu. Tu třetí čekal lepší osud, když její obsah skončil na mé halence. Tekutina prosákla i přes podprdu přímo na kůži. No výborně, teď uvidí úplně každý, jak jsou na tom moje kozy. Byla jsem nepříčetná a chtělo se mi ječet. Takže jsem začala: "Proč sakra nekoukáš, kam jdeš? Copak jsi rak, abys chodil pozpátku?" "Klídek", odvětil on, " Mohlo to dopadnout hůř, mohlo to bejt třeba tmavý pivo. Určitě nemáš dneska tak hroznej den jako já."

"Myslíš? Protože právě jsi nasadil korunu tomu nejhoršímu dni mýho života! Nejen že jsem na stupidní školní diskotéku už moc stará, ale jsem tady s bandou barbín, který nemají jedinou mozkovou buňku, co by si mezi sebou půjčovaly a co ani neví, kdo jsou Depeche Mode."

"Můj večer je horší." Pronesl klidně David, jak se mi později představil a kterému bych tipovala minimálně o 15 let méně než mě.
"Proč? Ty jsi tady aspoň s kámošema a ne se rtěnkama na nožičkách," odvětila jsem se sladkým úsměvem.


Tenhle hoch se mi začínal líbit. Povídalo se mi s ním totiž docela snadno. A když mě pozval na drink a poté nabídl možnost, že spolu vypadneme někam pryč, s povděkem jsem jeho nabídku přijala. Když jsem s ním seděla na schůdku před okýnkem, kde mi koupil Kebab, a chilli omáčka mi kapala na černé lodičky s jehlami, paradoxně jsem zažívala zlatý hřeb večera. Nezkoušel totiž na mě žádné balící techniky, triky ani lichotky. Nenutil mi žádnou plačtivou historku o manželce, která mu nerozumí nebo o zapeklitém rozvodu, což byla celkem klasická strategie mužů středního věku, kteří se na mě lepili v poslední době. Uvědomila jsem si, že on plácá páté přes deváté, což bylo velice osvěžující. Cítila jsem totiž, že se nemusím starat o to, co říkám, nebo jak při tom vypadám. Tohle se mi nestalo už hodně dlouho.


Za chvíli jsme oba dojedli. David si olízl všechny prsty a řekl, že mě určitě na ten drink pozve. Byla s ním sice zábava, ale nechtěla jsem mu dávat plané naděje. Odpověděla jsem: " Dobrá, ale jenom drink, nic víc."

Jeho poslední věta, pronesená naprosto vážným hlasem, mě dostala do kolen:

"Tak to bysme měli jít v pondělí. Protože v pondělí sex nikdo nemá."


Odpuštění

7. listopadu 2016 v 18:40 | Sig


Hulákal jako na lesy. Přišel v noci a byl zase nalitý, jak zákon káže. Viděla svého otce v tomto stavu často a její dvanáctiletá duše se zachvěla jako peříčko ve větru. Strachem a obavami.

Ale tentokrát něco bylo jinak. Najednou cítila sílu. Jakoby otevřela pořádně oči a zjistila, že už si od něj nenechá nic líbit. Jeho nadávky a napřažené pěsti, které prozatím dopadly na její tvář jen jednou. Pamatovat si to ale bude do smrti.

Nebyl schopen udržet rovnováhu, pořád se kácel ke straně nebo přepadával dozadu. Ale pevná zeď ho vždycky podepřela, takže mohl na svou dceru chrlit velkou spoustu nevybíravých slov. Byla jediná, která byla v tu chvíli po ruce.

Kde je máma? Blesklo jí hlavou. Netušila proč tu není a nebrání ji. A najednou věděla, že si všechen svůj strach musí vyřídit jen s ním. Vzepřela se. Postavila se mu. Jako rovnocenný partner. Nepřemýšlela nad tím, že dítě bude takovým partnerem dospělému jen velmi těžko.

Nebude se už krčit někde v koutě, jako to udělala několikrát předtím. Nebude se už jen modlit, aby se tohle nedělo! Už si to nenechá líbit!

Pevně se zapřela v nohách, ruce sevřela v pěst, oči se jí zúžily do škvírek. Snažila se o co nejpohrdavější pohled, kterého byla schopná. I když on ho zřejmě ani nebyl schopen vnímat. A pak spustila.

Vykřičela na něj všechno, co jí zrovna přišlo na mysl.

Vykřičela na něj všechnu svou bolest, strach a ponížení.

Bylo to, jakoby povolila stavidla velké přehrady a špinavá voda se rychlostí blesku valila do údolí, aby mohla všechno zatopit.

Jenom stál opřený o zeď a nevěřil svým očím ani uším. Opravdu to je ta jeho uťápnutá holčička, kdo na něj křičí všechny ty strašné věci?

Opravdu si dovolila na něj zvednout hlas?
Nebyl schopen jasně uvažovat, ale tohle bylo pro něj velké překvapení.

Stejně tak pro ni, čeho byla najednou schopna. A jak očišťující to bylo. Najednou se cítila volná, nepošpiněná.

Beze strachu. Naráz jakoby věděla, že už ho kdykoliv zvládne a nikdy se nebude muset bát.
Teplo se rozlilo celým jejím tělem. Jako při objetí milovaného člověka.

…..v tom se probudila. Byl to jenom sen, který jí připomněl krušné dětství. Ve skutečnosti nebyla nikdy tak silná, aby se postavila svému otci alkoholikovi. Byla vyděšená, malá a sama. I když ji máma bránila, ne vždycky ji mohla ochránit.

I přesto svému otci dokázala odpustit. A udělala to hlavně pro sebe. Aby už nikdy nemusela cítit vůči němu jakoukoliv zášť.

Snažila se o odpuštění už několikrát, ale dokud byl plný síly, vracely se jí neustále okamžiky, které byla nucena prožít. Až když ho nemoc změnila k nepoznání, věděla, že to udělá. Nejen pro sebe, ale i pro něj. Aby se mu lépe odcházelo.

Bylo mu 73 let. Přežil její matku o celých 26 let.

I když tenkrát si nebyla stoprocentně jistá, jestli je úplně při smyslech, pohladila ho po vlasech a zašeptala:

"Odpouštím ti všechno. Mám tě ráda, tati."







Odejít pro NĚCO...

6. listopadu 2016 v 20:11 | Sig
Pravda není vždy krásná, tak jako krása není vždy pravdivá. Pravda velmi často bolí. Je jako pevný hřeb zaražený do těla. Ale to je dobře. S pravdou nikdy nežijeme ve vakuu. Máme se od čeho odrazit.
S pravdou ve vztahu si obvykle uvědomujeme rozdíl rád a milovat. Abychom to lépe pochopili, podívejme se na květiny. Když máme rádi květiny, trháme je. Když květiny milujeme, zaléváme je.
Proto skutečně milující lidé se snaží vztah zalévat. Bohužel, mnohdy zalévají i tehdy, kdy vztah dávno uschnul. Natolik ten vztah milují, že nelitují energie a že pořád věří…
Takoví lidé potřebují hodně síly, aby zůstali a bojovali o zmrtvýchstání. A ještě více síly potřebují k tomu, aby od shnilé květiny vstali a odešli.
Co je vlastně to, co člověka přece jen přiměje vstát a odejít? Často tomu říkáme odvaha nebo síla. Odvaha ovšem není nedostatek strachu, tak jako síla není nedostatek slabosti. Odvaha a síla jsou především uvědomění, že něco jiného je důležitější než strach a slabost.
Třeba lepší život. Třeba naše vlastní důstojnost. Třeba naše osobní hodnota. Jen proto, že ji v nás někdo nevidí, neznamená to, že neexistuje. Možná ji pouze nedokáže nebo nechce vidět.
Nemusí to být špatný člověk. Výhledově to může být dobrý známý nebo kamarád. Nicméně jako partner je pro nás špatný. Partner musí v druhém vidět jeho (přidanou) hodnotu, jinak pro něj vztah nemá smysl.
Stejně jako pro nás, když zůstáváme pro nic.
Může se nám někdo divit, když odejdeme pro něco?
Co to NĚCO bývá?
Někteří lidé si neuvědomí hodnotu toho, co mají, dokud to mají, ale až tehdy, kdy o to přijdou. V ten okamžik jim může dojít, že to, o co přišli, možná bylo tím nejlepším, co kdy měli. Typické to bývá se zdravím, kterého si ani nevšimneme, dokud ho neztratíme. Ale také s lidmi.
Mnozí lidé vůbec neporozumějí hodnotě druhého člověka, dokud tento člověk v jejich blízkosti setrvává. Oni jsou totiž silní a spokojení. Neuvědomí si, že to může být i druhým člověkem. Když pak odejde, znenadání se něco změní, něco ubude. Něco, co bylo samozřejmostí, najednou není součástí jejich života.
Pokud zůstáváme při druhém pro nic, jen pro případné zadostiučinění, nezůstávejme - dočkáme se ho totiž krátce poté, co odejdeme. Existuje jen dva následné scénáře. Buď si druhý okamžitě uvědomí, co jsme pro něj znamenali, což nás může dodatečně těšit, nebo si naši hodnotu ani pak neuvědomí, a pak není už vůbec čeho litovat, protože jsme tímto krokem ušetřili hodně času.
Říká se, že svět je spravedlivý. Nevím. Existuje totiž jedna krádež, kterou žádný zákon netrestá, ačkoli jde o krádež toho nejvzácnějšího, co všichni máme - krádež času.
A proč není vypsána na takový čin ještě trestní sazba? "Protože bychom způsobili nebezpečí trestního stíhání sobě. Krádeže našeho času se totiž dopouštíme především my sami."
Je pouze na nás, zda zůstaneme. Je to náš život a bude takový, jaký si ho uděláme. A i my sami budeme tak silní, kolik těžkostí překonáme. Potom se může stát, že to, co nás včera trápilo, bude zítra tím, co nás posílilo.
Pokud odejdeme, NIKDY zpětně nezapomeňme na tři kategorie lidí:
1) Ty, kteří nám v těžkých časech pomohli.
2) Ty, kteří nás v těžkých časech opustili.
A hlavně:
3) Ty, kteří nás do těžkých časů přivedli.
Dávat stále nové šance je hezké.

Já se však ptám: Proč dávat jednomu člověku stále druhou šanci, když tolik lidí čeká na tu první?