Služba přátelstvím

6. října 2016 v 14:39 | Sig
Neviděli jsme se několik měsíců. Uplynula poměrně dlouhá doba na to, aby zahojila šrámy na mé duši. Tvá duše žádné větší neutrpěla. Ale to jsem věděla.
Byl jsi ke mně vždycky upřímný a nic sis neschovával pro sebe. Proto jsem nikdy neměla pocit, že mě využíváš. A jak už jsem jednou kdesi napsala, i přesto, že jsi mě nemiloval, choval ses ke mně líp, než ti před Tebou, kteří to tvrdili.

Ale o tom jsem nechtěla psát.

Chci Ti jen poděkovat, že jsi stále mým přítelem, který mi rozumí. Že to, co jsme měli předtím, dokázalo přerůst v přátelství.

Teď už vím, že se s Tebou můžu vidět kdykoliv a bude to bezpečné.

Pro mě. Pro moje srdce a mou duši. Už Tě dokážu brát "jen" jako přítele, kterému popovídám i o mých trablech s láskou. A Ty mi popovídáš o těch svých. Už mě nebude bodat do srdce nůž, kterým jsi mě porcoval na kousky, při zmínce o jakékoliv jiné ženě ve Tvém životě.

Jsem vděčná. Tobě i mě, že jsme dokázali jít dál a pokračovat přátelstvím. Bez výhod. I když já vlastně jednu dostala. Měla jsem to štěstí. A to tehdy, kdy mi ve chvíli největší skepse byl nabídnut záchranný kruh. Lano, kterým si mě přitáhl k sobě další muž. A ten mi pomohl odpoutat se. Teď vím, že to toužil udělat už dávno, ale viděl, že mám plnou hlavu Tebe. Takže mi byl tehdy vlastně přítelem. Přesně takovým, jakým mi jsi teď Ty.

Pomohl mi tenkrát obrousit hrany a trošku zapomenout. I když úplně zapomenout nechci. Ničeho nelituji, stejně jako Ty.

Měli jsme si něco předat. Ty to víš. A vím to i já.

Co mělo být řečeno, bylo. Co mělo být předáno, bylo.

Teď jdeme dál každý zvlášť, ale vím, že tu pro mě budeš, když budu s Tebou chtít mluvit. Že mě vyslechneš. A i když nebudeš moct poradit, už jen Tvá účast a Tvůj vodopád slov, kterým mě zahrneš, mi bude stačit k tomu, abych se usmála. A nebrala všechno tak vážně. Nebrala SE tak vážně.

Vždyť žijeme jen jednou a proč si některé věci zbytečně komplikovat. Přemýšlet, trápit se. Vždyť nakonec stejně bude vše tak, jak má být. A lidé, kteří k sobě patří, budou spolu.

Moc ráda jsem Tě po tak dlouhé době viděla a musím říct, že jsem byla v naprostém klidu. Neměla jsem obavy. Bylo to prostě setkání. I když první od našeho rozchodu. Ale Ty jsi nezklamal. Přinesl jsi mi velkou čokoládu a balení kapesníků. Tohle můžeš vymyslet jenom Ty.

"Tady máš něco sladkýho na obalení nervů. A nebreč! Kdyby přece jen, tak tady máš kapesníky, ťuňťo."

Pak jsme šli spolu na oběd. Probrali jsme toho hodně. I když to bylo páté přes deváté, jak se říká, bylo to fajn. Už jsem pozapomněla, jak je náročné Ti skočit do řeči.

Ale asi jsi ušel taky kus cesty, protože ses občas sám zarazil, abys mě nechal doříct, co jsem chtěla. Nebo sis uvědomil, že když to neřeknu hned, tak to po chvilce zapomenu a Ty se to už nedozvíš? Ať tak nebo onak, naše konverzace prostě odsýpala, jak měla.

A já Ti chci jen tímto způsobem říct, že děkuju za všechno, co jsi kdy pro mě udělal, děláš a snad i dělat budeš.

Myslím, že my dva si máme co dát i do budoucna.

Ať by to byl z Tvé strany pohled muže na věci, které já jako žena vidím jinak.

A z mé strany pohled ženy na věci, které vidíš jinak Ty jako muž.

Díky beruško vole... :-)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama