Říjen 2016

U soudu

28. října 2016 v 11:05 | Sig
Pro dnešek si vystačím s jedním převzatým textem, který je sice starý, ale chechtala jsem se úplně stejně, jako když jsem ho četla poprvé. Takže se hezky posaďte, nasaďte brýle a jiné ochranné prostředky proti poprskání klávesnice a můžeme začít.

Muž stál před soudem, protože zabil svou ženu. Soudce: "To je velmi brutální čin, takže pokud chcete, aby vám trest byl zmírněn, musíte nám vysvětlit motiv svého činu."
Muž: " Když ona prostě byla tak omezená, že jsem ji musel zabít!" Soudce: " Vždyť to, co teď říkáte, vám ještě přitěžuje. Předložte nám tedy aspoň jedno polehčující vysvětlení."
Na to se muž rozhovořil.
Bydlíme ve 13. poschodí vysokého domu. Náš portýr má 3 děti a bydlí v přízemí našeho domu. Je strašné, že jejich děti zůstaly od přírody malé. Dvanáctiletý měří 80 cm a devatenáctiletý 90 cm. Jednoho dne jsem přišel domů a žena říká:

"V rodině našeho portýra je něco špatně. Ty jejich děti jsou praví pyrenejové." Já říkám: " Ne, ty myslíš, že jsou pygmejové." "Ne," říká moje žena," pygmej je látka, kterou má člověk pod kůží a tvoří se z ní pihy."
Já říkám: " Ne, to je pigment." Žena říká: " Ne, pigment je to na co psali staří Římané."
"To je pergamen." "Ne, pergamen je, když začne básník něco psát a pak to nedokončí."
Pane soudce musíte ocenit, že jsem se ovládnul, zamlčel slovo fragment, odevzdaně si sedl do křesla a začal číst noviny. Náhle však ke mně přišla žena s větou, podle které jsem usoudil, že je zralá pro blázinec. "Miláčku, koukni se, co tady v té knize stojí! Slunečník kabelky byl učitelkou pasáka 15." Vzal jsem knihu a stále ještě poklidně jí vysvětlil: "Ale miláčku, to je francouzská kniha a francouzský text. Tady stojí La Marquise de Pompadour est la Maitresse de Louis XV. To znamená Markýza de Pompadour byla milenkou Ludvíka XV."
"NE", říká moje žena, "musíš překládat doslovně. La Marquise - slunečník, Pompadour - kabelka, la Maitresse - učitelka, Louis XV - pasák 15 (franc. Lése čti Luis značí přeneseně označení pasáka prostitutek) Já to konečně musím vědět naprosto přesně, když jsem objednala pro svou výuku francouzštiny vynikajícího legionáře." "Ty myslíš lektora." "NE, lektor byl antický řecký hrdina."
"To byl Hektor a ten byl z Tróje." "NE, Hektor je plošná míra."
"To je hektar." "NE, hektar je nápoj bohů."
"To je nektar." "NE, Nektar je řeka v jižním Německu."
"To je Neckar." "NE, vždyť přece znáš tu krásnou písničku o Rýnu a Nektaru, kterou jsme spolu nedávno zpívali jako duo."
"To se jmenuje duet." "NE, duet je, když mají dva muži spolu souboj se šavlí."
"To je duel." "NE, duel je díra v hoře, kudy projíždí vlak."
A dál pane soudce, dál jsem to už nevydržel. Vzal jsem kladivo a ženu jím umlátil. Nastala chvíle mlčení, poté soudce vstal a řekl ortel:

"Osvobozen, já bych ji umlátil už u Hektora."


Když jsi odešel....

21. října 2016 v 14:47 | Sig
Právě jsi odešel. Ještě na sobě cítím tvoje doteky a polibky. Dnes jsem si dovolila luxus zavrtat se znovu do tvým teplem vyhřáté přikrývky a dosnít si svůj sen. Vrátit na chvíli čas a znovu vnímat tvoje objetí, ve kterém jsme usínali. Tiskl jsi mě k sobě tak moc, až jsem skoro nemohla dýchat. Naše těla byla jedno. Já usínala s hlavou na tvém rameni a tvoje polibky mě přivedly až do říše snů.

Míhají se mi před očima všechny okamžiky, které jsme spolu strávili. Nedopočítali jsme se, kolikrát jsme se milovali. Kolikrát jsi mi řekl ta sladká vyznání, po kterých jsem prahla už hodně dlouho. A pořád nepřicházela. Až s tebou.

S tebou vůbec přišlo něco neočekávaného do mého života. Stejně jako se mnou do tvého. I když mi byla předpovězena letos velká láska, byla jsem skeptická. Na začátku roku jsem si myslela, že sem ji potkala. Ale nebyl to ten pravý muž. Jsem ráda, že i přesto dokážeme být přáteli. I když jsem si to zpočátku nedovedla představit.

Ale pak jsi přišel docela nenápadně ty a hodil jsi mi záchranné lano. Bylo natolik silné, že sis mě dokázal přitáhnout co nejblíž k sobě. Tak blízko, kde ti ještě žádný jiný člověk nebyl. Pustil jsi mě do své hlavy, myšlenek, srdce.

Jen já vím, jaký opravdu jsi. A se mnou se takovým nebojíš být. Dokážeš si přiznat věci, které byly v tobě schované. Hluboko. Tak hluboko, že je nikdo nedokázal vytáhnout na světlo. A ty ses teď najednou nebál nechat je vyplavat na povrch. Dokážeš říct všechno, co cítíš. Ztratil jsi svou masku, která tě chránila. Ale vím, že nelituješ.

A taky vím, že pro tebe nikdy nezestárnu, protože ses prvotně zamiloval do mé duše.

A postupující věk, který sebou nese vrásky a stárnutí na tom nemůže nic změnit.

Právě proto, že duše může být pořád stejně krásná.


Stejně jako budu já, ve tvých očích.


Jste pro někoho Andělem?

17. října 2016 v 14:06 | Sig

Věříte v to, že byste mohli být v něčím životě Andělem? Zamyslete se.

Každý, kdo nám vstoupí v našem životě do cesty má nějaké poslání. Stejně jako ho máme my, když vstoupíme do života někomu jinému. Ne každý smysl toho co se děje pochopí okamžitě. A někomu to nedojde ani později.

Záleží na vnímání každého člověka.
Andělé se objevují na Zemi v podobě obyčejných lidí, kteří žijí mezi námi, ale dělají naprosto neuvěřitelné věci.

I když by to byla jen naše fantazie - proč nevěřit v dobro?

Určitě jste někdy přemýšleli nad tím, co vám zrovna nějaký konkrétní člověk ve vašem životě měl dát. Ať dobré nebo špatné zkušenosti. A proč jste potkali právě tuhle bytost a ne jinou? A proč právě v tuto chvíli a ne jindy?

Jedna vám třeba měla ukázat, že ještě existuje pevné přátelství. Na život a na smrt. I mezi mužem a ženou. Protože jste v to nevěřili.

Jiná zase, že existuje Láska ve své nefalšované podobě, kterou jste dosud nepotkali a byla pro vás jen nedostižným snem. Taky jste nevěřili, že je něco takového vůbec možné.

Další vám předvedla, že nemáte být moc důvěřiví. Že se všechno může obrátit proti vám, i když vaše úmysly jsou čisté.

A ta další vás naučila, že naděje by neměla nikdy zemřít. Naděje, že potkáte dalšího partnera, který už vám nebude provádět to, co ten předešlý, ale bude si vás vážit.

A jiná, že nemůžete ovlivnit všechno, co se ve vašem životě děje. A proto byste se kvůli tomu neměli trápit. Nepředjímat to horší. Snažit se jen o to, co můžete zvládnout vlastními silami. A taky se nebát. Ono totiž nakonec vždycky všechno nějak dopadne.

A pokud opravdu víte, že jste Andělem pro někoho - nenechte se zneužívat. Pomáhejte jen tam, kde to je opravdu třeba.

Neplýtvejte silami tam, kde o ně není zájem.

Někdy musíme své nejbližší nechat prožít důsledky jejich vlastních rozhodnutí právě proto, že je tak milujeme.

I Andělé se totiž mohou unavit.

A když vyplýtvají svoje síly, stávají se bezbrannými.

Pak je velice snadné je zranit a srazit k zemi, odkud se už nemusí zvednout.

Protože se rozdali pro druhé.



Věnováno všem Andělům, kteří žijí mezi námi.
A taky těm, kteří na ně věří.


Kouzelné neviditelné vlákno

9. října 2016 v 20:23 | Sig
Nepřicházíme na tento svět jen sami o sobě, i když na první pohled by se mohlo zdát, že narození je nový počátek, nepopsaný list papíru. Nové možnosti, nová setkání, nové vědomosti. Proč ale potom, jak dospíváme, sílí v hloubi naší duše vědomí,že někde na tomto světě je člověk, který se nám velmi podobá,přesněji řečeno, ne podobá, ale je nám nesmírně blízký a nevyhnutelně se s ním setkáme? Je nám bližší než rodiče, než ti nejbližší přátelé a zároveň je pro nás největší hádankou ve Vesmíru. Je někde tam, za hranicí rozumu, předurčený, jediný a skutečný.
A po cestě života jdeme s neodbytnou myšlenkou, že někde tady už už na něj narazíme. Možná už za nejbližším rohem, možná za týden anebo za těch nejneuvěřitelnějších okolností. Všechno se může stát. A zároveň potkáváme po cestě i jiné lidi. Zajímavé, hezké, přitažlivé. Hormony vyvádějí, city kypí a nikdo nic nenamítá. Zdá se, že by to mohla být i láska. Skoro opravdová.
Přejde však nějaký čas a s ním se navrací pocit, že něco není, jak má být. Ten malý maják v hrudi, který nás neustále táhne hledat toho jednoho, nezmizel. A dává nám najevo, že ten vedle nás není ten pravý. Cesta života nás láká dál, kamsi do neznáma, kde možná je skutečně On. A nový člověk, nové setkání… Nový obrat citů. A zase mimo…
Čím delší cestu ujdeme, tím méně víry v to setkání nám zbývá. Ozývají se pochyby. Existuje vůbec ten, koho hledám?

Právě tehdy, když se vzdáme všech pokusů ho hledat, když se zcela smíříme s faktem, že ten druhý zkrátka neexistuje,když to úplně vzdáme a přijmeme jako stav věcí vůbec a svou samotu zvláště…Tehdy se neviditelné vlákno napne a vysílá signály tomu druhému. A události se dávají do pohybu. Sejdou se dvě samoty, které už ztratily jakoukoli víru, že se najdou.

Kouzelným neviditelným vláknem jsou spojeni ti, jejichž cesty se mají protnout. Najdou jeden druhého až když porozumí podstatě svobody a samoty, až moudrost převáží nad hloupostí a smíření nad tvrdohlavostí.
Setkají se. Čistí, upřímní, rovní, připraveni milovat a dávat a být ještě lepší. Protože dva jsou více než jeden. Ve dvou jsou silnější. City i moudrost se znásobují a mají před sebou celou věčnost k experimentování. Jejich setkání jim přináší nové možnosti. Takové, jaké lze najít jenom ve dvojici. A svět jim zatleská, protože podobné svazky s sebou vždycky nesou světlo a poznání pro všechny okolo.
Vzdálenosti, lidé, ani žádné okolnosti jim nemohou zabránit v naplnění jejich poslání. Setkali se. To hlavní se tedy už stalo. Všechno ostatní je jenom otázkou času. Hlavní je si pamatovat, že skutečná láska není jiskrou v ohni života. Je sama ohněm. A v jeho plameni shoří vše, co by jim bránilo být spolu.
Kouzelným neviditelným vláknem jsou spojeni ti, jimž je dáno se sejít.Tím vláknem je Opravdová Láska.

Soleil


Služba přátelstvím

6. října 2016 v 14:39 | Sig
Neviděli jsme se několik měsíců. Uplynula poměrně dlouhá doba na to, aby zahojila šrámy na mé duši. Tvá duše žádné větší neutrpěla. Ale to jsem věděla.
Byl jsi ke mně vždycky upřímný a nic sis neschovával pro sebe. Proto jsem nikdy neměla pocit, že mě využíváš. A jak už jsem jednou kdesi napsala, i přesto, že jsi mě nemiloval, choval ses ke mně líp, než ti před Tebou, kteří to tvrdili.

Ale o tom jsem nechtěla psát.

Chci Ti jen poděkovat, že jsi stále mým přítelem, který mi rozumí. Že to, co jsme měli předtím, dokázalo přerůst v přátelství.

Teď už vím, že se s Tebou můžu vidět kdykoliv a bude to bezpečné.

Pro mě. Pro moje srdce a mou duši. Už Tě dokážu brát "jen" jako přítele, kterému popovídám i o mých trablech s láskou. A Ty mi popovídáš o těch svých. Už mě nebude bodat do srdce nůž, kterým jsi mě porcoval na kousky, při zmínce o jakékoliv jiné ženě ve Tvém životě.

Jsem vděčná. Tobě i mě, že jsme dokázali jít dál a pokračovat přátelstvím. Bez výhod. I když já vlastně jednu dostala. Měla jsem to štěstí. A to tehdy, kdy mi ve chvíli největší skepse byl nabídnut záchranný kruh. Lano, kterým si mě přitáhl k sobě další muž. A ten mi pomohl odpoutat se. Teď vím, že to toužil udělat už dávno, ale viděl, že mám plnou hlavu Tebe. Takže mi byl tehdy vlastně přítelem. Přesně takovým, jakým mi jsi teď Ty.

Pomohl mi tenkrát obrousit hrany a trošku zapomenout. I když úplně zapomenout nechci. Ničeho nelituji, stejně jako Ty.

Měli jsme si něco předat. Ty to víš. A vím to i já.

Co mělo být řečeno, bylo. Co mělo být předáno, bylo.

Teď jdeme dál každý zvlášť, ale vím, že tu pro mě budeš, když budu s Tebou chtít mluvit. Že mě vyslechneš. A i když nebudeš moct poradit, už jen Tvá účast a Tvůj vodopád slov, kterým mě zahrneš, mi bude stačit k tomu, abych se usmála. A nebrala všechno tak vážně. Nebrala SE tak vážně.

Vždyť žijeme jen jednou a proč si některé věci zbytečně komplikovat. Přemýšlet, trápit se. Vždyť nakonec stejně bude vše tak, jak má být. A lidé, kteří k sobě patří, budou spolu.

Moc ráda jsem Tě po tak dlouhé době viděla a musím říct, že jsem byla v naprostém klidu. Neměla jsem obavy. Bylo to prostě setkání. I když první od našeho rozchodu. Ale Ty jsi nezklamal. Přinesl jsi mi velkou čokoládu a balení kapesníků. Tohle můžeš vymyslet jenom Ty.

"Tady máš něco sladkýho na obalení nervů. A nebreč! Kdyby přece jen, tak tady máš kapesníky, ťuňťo."

Pak jsme šli spolu na oběd. Probrali jsme toho hodně. I když to bylo páté přes deváté, jak se říká, bylo to fajn. Už jsem pozapomněla, jak je náročné Ti skočit do řeči.

Ale asi jsi ušel taky kus cesty, protože ses občas sám zarazil, abys mě nechal doříct, co jsem chtěla. Nebo sis uvědomil, že když to neřeknu hned, tak to po chvilce zapomenu a Ty se to už nedozvíš? Ať tak nebo onak, naše konverzace prostě odsýpala, jak měla.

A já Ti chci jen tímto způsobem říct, že děkuju za všechno, co jsi kdy pro mě udělal, děláš a snad i dělat budeš.

Myslím, že my dva si máme co dát i do budoucna.

Ať by to byl z Tvé strany pohled muže na věci, které já jako žena vidím jinak.

A z mé strany pohled ženy na věci, které vidíš jinak Ty jako muž.

Díky beruško vole... :-)


Jsem Lucie....

5. října 2016 v 7:42 | Sig
"Jsem Lucie. Je mi 21 let. Dostala jsem se do pekla. A tohle je můj deník. Nepíšu ho pro nikoho, jen pro sebe, abych tady vůbec přežila. Vím, že nejsem žádná spisovatelka ani učitelka. Píšu, abych sama sobě připomínala, že stále žiju. Protože tady, tady nejsem vůbec nic."

Tohle byl její první záznam do deníčku. Dostala sešit jen na to, aby si do něj psala účetnictví. Ceny, za které pracuje. Aby věděla, kolik peněz za kterou službu dostane. Ale už po prvním dni si nemusela nic zaznamenávat. Její tělo si zapamatovalo velice rychle, jakou částku za co dostane.

Lucie vedla klienta nahoru po schodech do svého pokojíku. Bylo úplně jedno, jakou měl výbavu nebo kdo vlastně byl. To ani žádná z děvčat netušila. Nebylo to žádoucí. Cítila z jeho dechu alkohol a na posledním schodu jí málem upadl. Neměl asi tolik pít, zatímco sledoval dole u baru holky, tančící u tyče. Rozneslo se celkem rychle, že night club má novou krev. Nové, mladé maso ze zahraničí vždycky dokáže přitáhnout víc hostů. Proto taky Lucie dostala pokoj po Emě, která už byla okoukaná. A taky starší.

Konečně byli nahoře a Lucie vtáhla zákazníka dovnitř. V tomto pokojíku bez oken, kde byla jen postel, skříň na šaty a šminkovací stolek, žila celý svůj život od té doby, co ji její expřítel prodal. Prodal ji za několik desítek tisíc, které dlužil za hazardní hry. Utéct nemohla, neměla pas. Kam by taky šla? Nikoho kromě něj tady v cizím prostředí neznala. Ano, vydělávala si občas jako společnice, ale klienty si zatím vždycky vybírala sama. Nikdy nebyla děvkou pro každého. Svého přítele milovala a tuhle práci provozovala jen proto, aby se oni dva měli lépe. Aby toho mohla jednou nechat a oni dva si mohli založit rodinu.

Štiplavý puch z postele ji probral do reality. Byl cítit úplně všude. I když se jej snažila skrýt parfémem, bylo to ještě horší. Připomínalo jí to kočičí záchod nebo něco obdobně odporného. Lucie už stála před zákazníkem nahá a stahovala z něj košili. Rozepínala mu knoflíky od kalhot, zatímco on jí šmátral rukama po prsou a snažil se dostat ke klínu. Když už byl skoro nahý a seděl na posteli, začal jí titulovat děvkou, courou a jinými názvy, aby se pořádně rozehřál. Líčil jí, jaké perverznosti jí bude dělat. Ona se ho mezitím pokoušela vzrušit. Úspěch měla jen napůl, ale po chvíli se jí přece jen podařilo ho osedlat. Zachrochtal a přijal její rytmus. Prohlížela si ho. Vypadal jako smrtka. Nebo spíš její karikatura. Byl bledý a odulý. Černé huňaté obočí kontrastovalo s ustupujícími vlasy na spáncích a prořídlými pramínky, které se mu lepily vzadu na krk. V prvních dnech jí všichni klienti připomínali jejího expřítele. Tlusťoši, sadisté, starci. Ale jak dnů přibývalo, jeho rysy se vytrácely. Možná ho vytěsnila z paměti naschvál. Pro to, co jí provedl, nebylo žádné omluvy. Ona ho milovala. A on ji prodal jako auto. Jenže auto mu zůstalo, když jeho protihráčům pokru stačila ona.

Nahlas zasténala, protože věděla, že se to zákazníkům líbí. Přineslo to své ovoce, protože zrychlil. Nadával jí a ptal se, jestli má největší péro, co kdy viděla. Věděla, že musí říct ANO. Ale pohledem klouzala po tapetách až se zastavila u vybledlého fleku pod topením. Po chvilce k ní vztáhl ruce a chytil ji pod krkem.

"Koukej se na mě, když tě šukám!"

Chtěla aby ji pustil, ale čím víc se bránila, tím byl jeho stisk pevnější. Už lapala po vzduchu. Zatmělo se jí před očima z nedostatku kyslíku. On se k ní zatím divoce tisknul a dorážel. Najednou věděla, že tohle nemůže přežít. Že zemře. Zatočila se jí hlava.

V tom zákazník divoce zařval a udělal se. Bylo to v poslední chvíli. Padla na postel vedle něj a pocítila jeho studenou mokrou kůži na své. Rychle se od něj odtáhla.
Obléknul se a pohrdavě po ní hodil zmačkanou bankovku.
"Nebreč, zas tak strašný to přece nebylo. Jsi dobrá, příště si tě vezmu zase."

Odešel a Lucie svírala bankovku v ruce. Dole zabouchal kdosi do vodovodní trubky. To byl signál, že jde nahoru další muž.

Ráno, když odcházel poslední klient a ona slyšela, jak barman dole uklízí, vzala sešit a všechno si zapsala. Jedině tak se dokázala trochu uklidnit a na chvíli usnout. Jedině tak dokázala do své hlavy nevpustit démony. Ještě pořád ji po pokusu o škrcení bolel krk a nemohla pořádně polknout. Měla by být za čtyřista dnů volná. Přesně za takovou dobu by měla splatit svůj dluh. Respektive dluh, který nasekal její expřítel. Částku, za kterou ji prodal. On už nikoho nezajímal. Byl ze hry. Na rozdíl od ní.

Měla by být volná, pokud ji některý z těch psychopatů nepřiškrtí natolik, že už se neprobere.

Tohle riziko tu bylo pořád.


"Jsem Lucie. A nejsem vůbec nic..."


Jen té jediné

4. října 2016 v 14:37 | Sig
Žena ,žena která vlastní nohy gazely,žena která mnohdy budí u mnohých jiné pocity než jiné, křehké ženy.
Žena jež uvádí poučky v praxi,žena která uznává Murphyho zákony a ochranu při sexu,žena milující zbraně,muže,přátele.

Žena milující život a vše co k tomu patří,žena která ví že žije,mnohdy chce žít zcela jinak,padá a opět najde sílu vzlétnout,žena moudrá,žena zranitelná.

To vše je psáno jen o jedné ženě,umí se rvát a zastávat se lásky,umí plakat a nestydí se za zármutek a slzy,umí milovat celým srdcem,často celé zpět nedostává.

Žena která nemá věk ani smýšlení dívek,zná svůj věk,ocení všechny zkušenosti,vzlety i pády ,které ji život dal.

Žena, která v mnohém konkuruje mužům.Žena která je mnohem více než jiné otevřená,odhaluje i tady své city,nitro,radost i bol.

Touží po lásce,po lásce opětované, možná více než jiné,umí mnohé dávat,umí brát.Je největší oporou muži, kterého miluje.

Láska ji tryská z každého póru a pokud je opětována,chce ji kousek dát i těm jiným,přátelům,lidem kterým věří,lidem kteří chápou co sama prožívá, lidem kteří ji mnohdy nechápou a soudí.

Soudí nepoznané,soudí co nemohou prožít,mnohdy soudí nevybraně.

Ona ale s humorem přejde tyto soudy,stojí na svém názoru,nebojí se ho vykřičet naplno,stojí za svou touhou a láskou.

Stojí za lidmi,kterých si váží,nesoudí dle jiných,soudí dle sebe
Mnohokrát zraněná ale znovu připravena dát vše co nám tento krátký život poskytne.

Žena máma,milenka,žena.

Víte kdo to je.