Anděl strážný

25. září 2016 v 9:09 | Sig
V korytě řeky se převalovala masa hnědé zpěněné vody. Bylo jaro, hladina byla nebezpečně vysoko, protože pohlcovala nenasytně tající sníh. Voda hučela, jakoby chtěla ukázat svou sílu.

Fascinovaně ji pozorovala. Zdálo se jí, že ji řeka volá. "Pojď, bude to jen jeden skok a budeš mít navždycky po všech starostech.."

Nad ní se tyčil ve své majestátnosti most. Šla tedy dál, až se ocitla přesně uprostřed této vysoké stavby. Naklonila se přes zábradlí. Uvažovala, jestli by na něj dokázala snadno vylézt. Upřeně sledovala kalnou hladinu, po které plavaly kusy dřeva. Kdyby přece jen skočila, jak dlouho by trvalo, než se utopí? Bude její tělo bojovat o každý doušek vzduchu? Někde četla nebo slyšela, že všichni v sobě máme zakódovaný pud sebezáchovy. Že tělo se brání. Chce přežít. Máme to vrozené. Přemohla by tělo její mysl, která touží po smrti?

Viděla sama sebe, jak skáče, bunda jí těžkne nasátou vodou a táhne ji ke dnu. Pak ji popadne vír a začne s ní točit. A točí. A točí...Chvíli bude možná trpět, ale pak ji zahalí černočerná, milosrdná tma, která ji konečně zbaví té pichlavé bolesti, na kterou není lék.

Zatočila se jí hlava a málem spadla před zábradlí. Vtom pocítila na rameni pevný stisk.

"Co to děláte? Snad se nechcete utopit?"

Otočila se a před ní stál neznámý muž. Pozorně se na ni díval.

"Já....." nechápavě se rozhlížela kolem sebe. Opravdu chtěla skočit? Muž ji odtáhl do bezpečné vzdálenosti.

"Málem jste přepadla přes zábradlí."

"Zatočila se mi hlava." zamumlala se očima zapíchnutýma do země. "Zdálo se mi, že tam dole něco vidím."

Muž ji mlčky pozoroval. "Doprovodím vás domů." nabídl se.

"Ne, děkuji, jsem v pořádku."

Muž přikývl. "Tak tedy hodně štěstí a už se tam moc nenaklánějte. Mohlo by se vám stát něco, co už nepůjde vrátit. Každý problém má svoje řešení, i když to tak někdy nevypadá. A z každé situace existuje východisko. Chce to jen čas a někdy se věci dokonce vyřeší i samy," dodal a pomalu odcházel.

Opřela se o zábradlí. V dálce doznívaly kroky neznámého muže, který ji zachránil. A skutečně ji zachránil? Před čím? Oči jí sklouzly na temnou hladinu řeky. Opravdu by měla sílu skočit? Kdo jí to našeptal? Až teď si uvědomila, co vlastně málem udělala a rozklepaly se jí nohy. Nebýt toho člověka, už by nejspíš byla pod vodou a nebylo jí pomoci. A ona mu ani nepoděkovala. Ohlédla se, ale po muži ani stopy. Jak je to možné? Nemohl přece za tak krátkou chvíli zmizet beze stopy! Naposledy se podívala na vodu a cítila, že už nad ní ztratila svou moc. Zamířila pryč z toho místa. A začala přemýšlet o slovech neznámého. Prý se každý problém časem vyřeší. Kéž by měl pravdu. I když řešení toho jejího jí připadalo v nedohlednu.

Ale musí doufat, že jednou svou dcerku, kterou unesl její ještě právoplatný manžel, uvidí. Že ji najde. I když naprosto netuší kde ji hledat. Nezanechal po sobě žádnou stopu, které by se dalo chytit.

Naděje umírá poslední.

A strážní andělé existují.

Stačí jen věřit.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama