Září 2016

Nový život...?

28. září 2016 v 19:56 | Sig
"Tatínku!" rozeběhla se její malá dcerka k muži, který jí přicházel naproti. Ten ji zvedl do náruče a zatočil se s ní. Až se jí sevřelo srdce z obrázku, který měla před očima. Když malou postavil na zem, rozpačitě z něj vypadlo: "Ahoj.."

Usmála se a sešla ze schodů před domem dolů k nim. "Ahoj," přistoupila ke svému exmanželovi. Podívala se na jeho přítelkyni, která stála rozpačitě kousek opodál. Rýsovalo se jí pod těhotenskými šaty bříško. Zpytavě sledovala dvojici bývalých manželů a zdálo se, že se v jejích očích objevil strach.

Jedna má strach a té druhé je to líto, pomyslela si matka holčičky.

"Sluší vám to," řekla vzápětí jeho přítelkyni a nejistě se usmála.

Chvíli stály beze slov. Vnímaly obě rozpaky, které mezi nimi zavládly. Dvě ženy jednoho muže stály proti sobě. Zvláštní, ale bývalá žena už necítila ani zrnko nenávisti jako v dobách minulých, kdy nechtěla muži dcerku vůbec půčovat, protože se obávala, že ji navždy ztratí. Opravdu to byl ten pravý důvod? Ne, teď už si dokázala přiznat, že se mu hlavně chtěla pomstít, když mu přišla na nevěru. A vymyslela ten největší trest. Svou dceru už nikdy neuvidí. Jenže ji zradilo zdraví. Množství práce, spousta kávy a cigaret, nepravidelné stravování a stres se na ní podepsalo víc, než si dokázala připustit. Až jednou......

Zhroutila se. A v ten nejnevhodnější okamžik. I když který okamžik je vhodný? Když se jí už několik měsíců dařilo dcerku před bývalým manželem zapírat, zkolabovala. Bohužel doma. A její malá dcerka byla přesvědčená, že ji vidí umírat. Naštěstí ještě než ztratila vědomí stačila zatelefonovat své nejlepší kamarádce a pak omdlela.

Ta jí prakticky zachránila život, když na nic nečekala a poté, co přijela k ní domů, ihned zavolala záchranku. Po nečekaném zážitku, kdy viděla bílé světlo na konci jakéhosi tunelu, kdy cítila jen klid a mír, a pak se probrala až v nemocnici, přehodnotila všechny kroky, které udělala nesprávným směrem ve svém životě. Hlavně ty, kterými chtěla odloučit svou dceru od jejího milujícího otce.

Teď cítila jen lítost. Od nechutné scény, kterou vyvolala tenkrát, když si muž dceru půjčil na víkend a ona byla vzteky bez sebe, že si ji chtěl nechat tak dlouho, takže si ji jela vyzvednout k jeho přítelkyni za asistence policie, se viděli poprvé. Ale teď věděla, že to bude dobré. Musí být. Žena po boku jejího exmanžela nosí pod srdcem sourozence její dcery, ať se jí to líbí nebo ne. A zplodil ho její muž. Kdysi se taky milovali, a i když se jejich cesty rozešly, přes jejich děvčátko se budou navždy proplétat. A ona chce dceři ukázat, že dokážou mít normální a fungující vztah. Nechtěla, aby malou trápilo, že je z rozvedené rodiny. Rozhodla se, že raději bude zdůrazňovat, že má milující rodiny dvě.

"Tak si ten víkend hezky užijte," sklonila se k dcerce a vlepila jí pusu na tvář. "Tak ještě jednou příjemný víkend všem," podívala se na stojící dospělé, otočila se a pomalu odcházela. Když byla otočená zády, slzy jí samy začaly stékat po tvářích. I když věděla, že takhle to má být, i přesto jí to bylo líto.

V tom na ni její bývalý muž zavolal jménem a vydal se směrem k ní. Zastavila se a otočila. Stáli sami v přítmí vchodových dveří. Proběhly jí nečekaně hlavou některé okamžiky jejich společného života. Jak sem stěhovali velkou sedačku, která se nevešla do výtahu, takže ji museli stěhováci s klením dovléct až do 9 patra. A na které nejspíš zplodili i jejich dcerku. Kdoví, jestli si on taky někdy vzpomene.

"Chtěl jsem ti jen poděkovat. Jsi vážně skvělá." dodal a najednou ji pevně objal. Cítila, že je to naposledy, takže se k němu pevně přimknula. Zavřela oči a vychutnávala si tohle poslední objetí. Najednou jí muž vtisknul polibek na ústa, ještě jednou poděkoval a odcházel. Dotkla se svých rtů a pomalu se blížila k výtahu. Slzy ji stále pálily v očích, ale ovládla se a už neplakala. Vyjela až nahoru do devátého patra, odemkla byt a vyšla na balkon, kde svítily poslední slábnoucí paprsky slunce. Už se naučila, že v životě je člověk jednou dole a pak zas nahoře. Byla přesvědčená, že právě teď nadchází čas, kdy bude nahoře.

Dole už byla moc dlouho. Je na čase obrátit list. Žít jinak. Nově.

Usmála se. Setřela poslední zapomenutou slzu. Kdoví, co ji čeká za zatáčkou?

Byla nedočkavá a zvědavá, což považovala za dobré znamení.

Po hodně dlouhé době ji zaplavila radost.

Vrátila se zpátky dovnitř a zavřela za sebou balkonové dveře.

Jakoby symbolicky zabouchla dveře za starým životem.




Anděl strážný

25. září 2016 v 9:09 | Sig
V korytě řeky se převalovala masa hnědé zpěněné vody. Bylo jaro, hladina byla nebezpečně vysoko, protože pohlcovala nenasytně tající sníh. Voda hučela, jakoby chtěla ukázat svou sílu.

Fascinovaně ji pozorovala. Zdálo se jí, že ji řeka volá. "Pojď, bude to jen jeden skok a budeš mít navždycky po všech starostech.."

Nad ní se tyčil ve své majestátnosti most. Šla tedy dál, až se ocitla přesně uprostřed této vysoké stavby. Naklonila se přes zábradlí. Uvažovala, jestli by na něj dokázala snadno vylézt. Upřeně sledovala kalnou hladinu, po které plavaly kusy dřeva. Kdyby přece jen skočila, jak dlouho by trvalo, než se utopí? Bude její tělo bojovat o každý doušek vzduchu? Někde četla nebo slyšela, že všichni v sobě máme zakódovaný pud sebezáchovy. Že tělo se brání. Chce přežít. Máme to vrozené. Přemohla by tělo její mysl, která touží po smrti?

Viděla sama sebe, jak skáče, bunda jí těžkne nasátou vodou a táhne ji ke dnu. Pak ji popadne vír a začne s ní točit. A točí. A točí...Chvíli bude možná trpět, ale pak ji zahalí černočerná, milosrdná tma, která ji konečně zbaví té pichlavé bolesti, na kterou není lék.

Zatočila se jí hlava a málem spadla před zábradlí. Vtom pocítila na rameni pevný stisk.

"Co to děláte? Snad se nechcete utopit?"

Otočila se a před ní stál neznámý muž. Pozorně se na ni díval.

"Já....." nechápavě se rozhlížela kolem sebe. Opravdu chtěla skočit? Muž ji odtáhl do bezpečné vzdálenosti.

"Málem jste přepadla přes zábradlí."

"Zatočila se mi hlava." zamumlala se očima zapíchnutýma do země. "Zdálo se mi, že tam dole něco vidím."

Muž ji mlčky pozoroval. "Doprovodím vás domů." nabídl se.

"Ne, děkuji, jsem v pořádku."

Muž přikývl. "Tak tedy hodně štěstí a už se tam moc nenaklánějte. Mohlo by se vám stát něco, co už nepůjde vrátit. Každý problém má svoje řešení, i když to tak někdy nevypadá. A z každé situace existuje východisko. Chce to jen čas a někdy se věci dokonce vyřeší i samy," dodal a pomalu odcházel.

Opřela se o zábradlí. V dálce doznívaly kroky neznámého muže, který ji zachránil. A skutečně ji zachránil? Před čím? Oči jí sklouzly na temnou hladinu řeky. Opravdu by měla sílu skočit? Kdo jí to našeptal? Až teď si uvědomila, co vlastně málem udělala a rozklepaly se jí nohy. Nebýt toho člověka, už by nejspíš byla pod vodou a nebylo jí pomoci. A ona mu ani nepoděkovala. Ohlédla se, ale po muži ani stopy. Jak je to možné? Nemohl přece za tak krátkou chvíli zmizet beze stopy! Naposledy se podívala na vodu a cítila, že už nad ní ztratila svou moc. Zamířila pryč z toho místa. A začala přemýšlet o slovech neznámého. Prý se každý problém časem vyřeší. Kéž by měl pravdu. I když řešení toho jejího jí připadalo v nedohlednu.

Ale musí doufat, že jednou svou dcerku, kterou unesl její ještě právoplatný manžel, uvidí. Že ji najde. I když naprosto netuší kde ji hledat. Nezanechal po sobě žádnou stopu, které by se dalo chytit.

Naděje umírá poslední.

A strážní andělé existují.

Stačí jen věřit.


Při svitu svíčky

21. září 2016 v 20:03 | Sig
Vzpomínám na naše první setkání, kdy jsi opatrně vzal mou ruku do své. To byl náš první fyzický kontakt. Bylo to prosté podání ruky při seznámení. Žádné jiskření jako v četníkovi ze Saint Tropez, když potkal svou vyvolenou. A hned potom následovala Tvá roztomilá nejistota a rozpaky. Kdy Ti strašně moc záleželo na tom, abys udělal dobrý dojem. Aby ses mi líbil. Protože já se Ti líbila už dávno. Nevíš jak je to možné. Ale prostě to tak bylo. A naše první osobní setkání Tě v tom jen utvrdilo.

Vzpomínám, jak se nám to poprvé vymklo kontrole. Jak jsme užasle hltali svá těla. A užívali si každou vteřinu vzájemné blízkosti. Kdy jsi nemohl uvěřit, že se tohle děje. A děje se to právě Tobě.

Od té první chvíle uplynulo několik měsíců. Od té doby toho bylo mezi námi hodně řečeno. Slova plynula jako řeka.


Někdy byla krásně příjemná a osvěžující jako proudící voda v létě. Jindy zase měla sílu mořského příboje. Někdy byla nevyzpytatelná a zrádná jako voda v lomu, kdy nevíme, jak je hluboká a jestli někde nevyčnívají skály, o které se můžeme poranit. Občas měla schopnost tsunami, která chce všechno krásné zničit.

Bezohledně.

Ale slova jsou pořád jen slova. Ať jsou jakákoliv. I když ve tmě nejsou vidět.
Když Tvou tvář pokropily poprvé moje slzy, bezpečně jsi poznal, že tohle je opravdové. Že to nejsou slzy smutku, ale štěstí a množství lásky, které potřebuji někomu dát. A vím, že Tobě můžu.


Vím, že u Tebe je v bezpečí. Stejně jako se cítím já, když mě tvoje ruce obejmou a naše těla se propletou tak těsně, že by mezi námi nepropadlo ani peříčko.


Když se podívám do Tvých očí, vidím v nich všechno. Stejně tak, jako Ty v těch mých. Jsi moje otevřená kniha, ve které můžu snadno číst.


Při plápolavém svitu svíčky se Tvoje oči leskly. Nevím, jestli touhou, nebo dojetím. Možná obojím? Vypadal jsi v té chvíli, jakoby Ti bylo dvacet let. Bezbranný mladý muž, vydaný napospas ženě svého srdce. Připadal sis tak?

Po naší poslední společné noci vím, že ať bude mezi námi řečeno cokoliv, ať úmysly budou sebečistší, ať budeme oba zapojovat rozum sebevíc, nic to nezmění na tom, že nás nespojuje jen sex, kterému ani jeden z nás tak neříká. Protože naše splynutí je o milování, kdy se dáváme tomu druhému nejen pro chtíč, ale abychom udělali toho druhého šťastným.


Já chci, abys byl spokojený Ty. Ty chceš, abych byla spokojená já.

Dáváme si navzájem o hodně víc, než naše těla.


Souzníme.



Můžeme chtít něco víc?


Cukr a bič

18. září 2016 v 18:57 | Sig
Po hádce zamířil do koupelny. Vždycky po "trestu" následovala "odměna". Připadala si jako kůň, kterému je po drezúře nabídnutý cukr. Cukr a bič. Bič a cukr. Jenže tenhleten "cukr" jí vždycky zkořknul.

Z koupelny k ní doléhal jeho zpěv a zvuk tekoucí vody. Její manžel bych chorobně čistotný, umýval se snad stokrát denně. Divila se, že sex mu špinavý nikdy nepřipadal.

Vešel do pokoje, zahalený jen v ručníku kolem beder a oblakem vůně, kterou nenáviděla. Proč si nemůže vystačit jen s vůní čerstvě umyté pokožky? Sice jí tvrdil, že to dělá kvůli ní, ale jí se vždycky akorát tak zvedl žaludek z přemíry toho nenáviděného parfému.

"Co tady tak stojíš? Koukej se jít rychle osprchovat!" zavelel. Přichází "odměna" - čas na sex, prolétlo jí hlavou. Otevřela pusu, ale hned ji zase zavřela, když si vzpomněla na pravidla, která její manžel nastavil už v den jejich sňatku. Bylo jich deset, stejně jako božích přikázání. Byla to náhoda? To si myslela zpočátku. Teď po několika letech nepochybovala o tom, že její manžel všechny body vymyslel jen proto, aby ji týral. Nikdy na ni sice nevztáhnul ruku, ale psychickou bolest jí uměl způsobovat dokonale.

Pohnula se jako mechanická hračka směrem ke koupelně. Co kdybych teď jednoduše minula ty dveře a jinými vyšla ven? Pokračovala dál chodbou, zatímco se jí honily hlavou myšlenky, že projde vstupními dveřmi, nastoupí do výtahu a už se nikdy nevrátí. Najednou se ocitla u dveří a zjistila, že drží v ruce kliku. Jen ji stisknout a cesta ke svobodě bude volná. Překvapeně ucukla rukou, jakoby by klika byla rozžhavená. Bože, co ji to napadlo? O čem to uvažuje? Ale ta myšlenka ji lákala a uhnízdila se jí v hlavě. Jen těžko a pomalu se vzdalovala od vstupních dveří směrem ke koupelně. Ale věděla jistě, že kdyby neměla dcerku, už dávno by odešla.

V koupelně se důkladně umyla shora i zespoda. Ještě kapku parfému a je připravená na "odměnu". "Kde jsi tak dlouho? Byla jsi tam celou věčnost!", nevrle ji přivítal její muž, který už ležel nahý na posteli a jeho ztopořený úd na ni mířil jako vykřičník.

Někdy ji napadlo, že ji ponižuje záměrně, aby měl větší potěšení z "odměny", ze sexu. Nejraději by ten jeho "dar" odmítla, ale v pravidlech, která se za ta léta musela naučit zpaměti, stálo jasně, že si to nesmí dovolit. Hedvábný župan nechala sklouznout z ramen a přistát u jejích nohou. Při pohledu na její nahou krásu se jejímu manželovi zrychlil dech. Lidé říkali, že je krásná, ona si to však neuvědomovala. Podle ní bylo na každém člověku něco krásného. Občas sice vnímala touhu, kterou vzbuzovala v mužích, ale vždycky ji udivovalo, že se za ní muži, i ti, kteří kráčeli po boku svých žen, otáčejí.

"Pojď ke mně!" majetnicky rozkázal její muž. Když popošla k posteli, surově jí chytil za ramena a stáhl k sobě. Zabolelo ji to, ale potlačila vzlyk.
"Jseš jen moje! Jenom moje! Slyšíš??" hlasitě supěl a dýchal jí do ucha.

Pevně chytil její vlasy a hlavu stáhl dozadu. I to ji bolelo, ale nebránila se. Věděla, že by to bylo ještě horší. I tohle patřilo do jeho pravidel a bylo to pravidlo číslo jedna. Přisál se k jejímu krku. Představila si fleky, které bude muset zítra zase zatírat makeupem. Proč jí to vždycky udělá na místě, které je všem na očích? Značkuje si ji jako dobytek. Přetočil si ji na bok a bez milosti do ní vniknul. Stále ji přitom držel za vlasy a surově přirážel.

"Vzdychej! No tak dělej, couro! Víc!!!" zachroptěl.

Ať už to skončí, modlila se.

"Neslyšelas? Přece ti to dělá dobře, ne? Tak vzdychej pořádně!" zatahal ji bolestivě za vlasy. Poslechla a on začal prudce dýchat, zatímco ji napichoval jako sele na rožeň. Blížil se k vyvrcholení. Překulil si ji na břicho a přinutil kleknout na čtyři. A potom....konečně....

Odvalil se stranou a spokojeně si odfrknul: "Líbilo se ti to?"
Jakoby na tom záleželo, pomyslela si, ale pro jistotu urychleně přikývla. Jemu to ke spokojenosti stačilo. Dech se mu začal pomalu prohlubovat, až přešel do tichého pochrupování.

Stále ležela na břiše, po tváři jí stékaly slzy a mezi nohama teplé semeno. Bylo jí to jedno. Zabořila obličej do polštáře, aby utlumila vzlyky. Kdyby zjistil, že pláče, následoval by další trest. Jakoby nestačilo, že jí zakázal na dva měsíce navštěvovat její matku jen proto, že zjistil, že má o 4 centimetry kratší sukni, než dovolovalo pravidlo číslo pět.

Před očima se jí ale pořád objevoval stejný lákavý obraz.

Jak potichu otvírá dveře a navždy opouští tenhle byt....



Lidé jsou spolu, dokud...

18. září 2016 v 11:08 | Sig
Lidé jsou spolu, dokud spolu být chtějí. Žádná povinnost, čest, ani morálka nepřikovají jednoho člověka k jinému. Když někdo chce odejít, odejde z domova, od dětí a třeba i od umírajícího. Pokud odejít nechce, zůstává.

Když někdo chce být s tebou, nezabrání mu v tom žádné tvoje nedostatky. A když tě chce opustit, nezadrží ho žádné tvé přednosti.

Ať je člověk sebevíc nehezký a nepřitažlivý, najde se někdo, komu se zalíbí. A může být sebehezčí a žádaný, někdo, kdo ho zavrhne, se najde rovněž.

Jestliže tě někdo zavrhl, nic to neznamená. Nejsi horší ani menší, ve skutečnosti se nic strašného neděje. Člověk pro tebe někde na světě existuje a rád tě přijme.

Jestliže tě někdo přijal a má tě za svého blízkého člověka, jednoho dne se stejně rozejdete - když ne v životě, pak ve smrti. Ceň si toho, co máš, nelituj toho, co ztratíš a ztráty se neboj.

Raduj se, že existuje člověk, který je pro tebe světlem. Sviť mu také. Čím více světla, tím méně strachu, čím méně strachu, tím méně temnoty v duši.
List, který se chce vrátit na strom, může třeba plout proti proudu a letět proti větru. Ke staré větvi víc nepřiroste.

Čím více miluješ, čím více lásky dáváš, tím více ti jí zbývá. Jestliže když dáváš lásku cítíš bolest nebo dokonce nenávist, znamená to, že jsi dotyčnému dal jed v čokoládovém obalu. Chtít za takový dar vděčnost má jen těžko smysl.
Uměj propustit. Dovol druhému, aby byl ještě něčím jiným, než jenom zrcadlem tvé lásky. Tím stejně je. Úplně se rozplynout v milované osobě je zřídkavý talent a prokletí. Buď sám sebou, měj svou důstojnost, zapomeň na strach, jednoho dne se tvůj milovaný stejně vrátí. Ne však dnes.

Věř. Důvěřuj. Zahřívej. Buď vděčný. Nemysli na to, co by se mohlo stát, mysli jen na to, co je teď a tady, v ohni i vodě, pod hvězdami.

Odejdi dřív, než mrtvá láska začne zavánět jako zdechlina. Přicházej dříve, než se přání změní v posedlost.
Co je koupeno za peníze, stojí jenom peníze. Cos dostal z dobré vůle, ze srdce, nejde ani docenit.

Jak poznat toho svého člověka? Jednoduše. Půjdeš mu vstříc a setkáš se s ním v půli cesty. Neznal tě, nevolals ho. A našli jste se. A ať dále půjdete kamkoli, půjdete teď už spolu.


Káva?

11. září 2016 v 14:41 | Sig
Muži se mě bojí. Prakticky se mi nikdy nepodařilo, aby mě oslovil nějaký ten nebojsa v reále.

A pic kozu do vazu, šla jsem po delší době na můj oblíbený bazén plavat. Prázdniny jsou za námi, tak je potřeba se zase trošku pohnout a udělat něco pro zdraví. Už mi to celkem i chybělo. Můj předpoklad, že když je dnes tak krásně, všichni se budou válet spíš u vody, byl naprosto správný. Přišla jsem jako pátá. Na celý bazén luxusní počet.

Jdu ke schůdkům, u kterých zrovna čeká ve vodě jeden muž. Asi chce vylézt ven, protože mu končí hodina. Dává mi přednost. Říkám: " Ale mě to nepůjde tak rychle, trvá mi většinou delší chvilku než se osmělím." Na to on odpoví: " Já mám zase v háji záda, takže myslím, že vy budete přece jen rychlejší."

OKI, tak srdnatě postupuju po schůdcích a nořím se do osvěžující vody. Ale že by měla opravdu těch 28 stupňů, jak bylo uvedeno na ceduli, to bych se celkem divila. Už jsem až po prsa ve vodě a muž povídá dál. Nebudu přepisovat celý náš rozhovor, ale během asi 10 minut jsem se prakticky dozvěděla to nejdůležitější o něm. A sice to, že je 3 roky rozvedený, má dvě děti 8 a 12 let (které si jenom půjčuje - to snad abych si nemyslela, že je samoživitel), je spolumajitelem penzionu a restaurace v jedné obci nedaleko mého města, ale dělá tam skoro všechno, i kuchaře. Rád papá hlavně večer, protože to má prý největší hlad (taky to na něm bylo v určitých břišních partiích vidět, jak lezl z vody ven), rád si dá dobrý bourbon (prázdné kalorie, to je mi povědomé), no a o moc víc jsme toho nestihli, protože už musel jít, aby neplatil další hodinu jen proto, že se zakecal.

Rozloučili jsme se v podstatě s tím, že na bazén chodíme každý v rozdílnou dobu, takže potkat se tady náhodou bude nejspíš nereálné. I přesto jsme se na sebe naposledy usmáli a on šel do sprchy.

Po několika minutách ho vidím přicházet z pánských sprch už oblečeného s lístečkem v ruce. Vložil mi ho pod moji láhev s pitím, které jsem měla položené na stupínku na okraji bazénu, udělal rukou gesto "zavolejte mi", usmál se a odešel.

Mezitím jsem doplavala k mému pití a zvědavost mi nedala. Na lístečku bylo napsáno "Káva? 604........." tedy telefonní číslo, jak jste správně pochopili. No páni, ne, že by se mi to stalo úplně poprvé, ale vlastně za střízliva jo. Takže poprvé. V mém věku - muhehe.

A jak vypadal?? Tak věkově bych odhadla na 40-45 let, vyšší, trošku delší vlasy a knírek. Nebyl to typ nějakýho fešáka a seladona, spíš rockera, ale i přesto byl celkem sympatický.

A teď se sama sebe ptám: myslel tou kávou jako opravdu kávu? Ve vší počestnosti?


Takže - mám to zjistit?