Srpen 2016

Věčný svit neposkvrněné mysli

30. srpna 2016 v 20:42 | Sig
.....není citací z básně Eloisa Abelardovi Alexandera Popea, ale názvem filmu, tragického milostného vztahu, v němž se zapomnění stalo jedinou útěchou jeho hrdinů. A já se rozhodla následně vytvořit blog na tohle téma. Protože mi přijde docela k zamyšlení.

V kostce se jedná o následující:

Ona a On. Seznámili se ve vlaku. Byli spolu asi dva roky, zprvu zamilovaní a šťastní i přes svou rozdílnost. Postupem času se vytrácela zamilovanost a začínali na protějšku hledat chyby. Najednou to tak ideální nebylo. Zjistili, že jeden chce něco jiného než druhý. Jeden z nich chce dítě, druhý se na něj ještě necítí. Začínají je iritovat i maličkosti. Odhozená ponožka na podlaze. Použitý odličovací tampon na umyvadle. A pak už stačil třeba jen pohled. Nebo být ve stejné místnosti s tím druhým a bylo po náladě.

Takže co neodvratně muselo následovat? Ano - rozchod. Vlastně několik let spolu jen žili a existovali, aniž by založili rodinu. Co mohlo být jednoduššího že?

Jenže jeden z nich (žena), si nechtěla nechat vzpomínky na toho druhého. Chtěla si je vymazat z hlavy. Aby její protějšek nebyl v její hlavě navždy. Nechtěla se spoléhat na to, že stařecká demence jí vymaže jednou naprosto vše. Měla totiž v úmyslu začít nový život. Úplně nový a bez jediné vzpomínky na partnera, kterého už nemilovala.

A když zjistila, že existuje firma, v jejíchž silách je tohle vše jí poskytnout, neváhala. Musela vzít všechny věci, dopisy, dárky, pohledy - prostě všechno, co má nějakou vazbu k exprotějšku a přinést je odborníkům, kteří z nich vytvořili tak zvanou paměťovou mapu, kterou když člověk projde, je naprosto bez vzpomínek na expartnera. Takže když ho kdekoliv potká, netuší, že s ním strávil část svého života.

Problém nastal ve chvíli, kdy vymazání paměti si nechal provést jen jeden z dvojice. Muž z onoho páru totiž trpěl natolik, že se rozhodl podrobit se vymazání taky. Nemohl žít s pocitem, že jí se vzpomínky na něj už nikdy nevrátí.

Ano, zhruba o tom je film, který střídá prvky romantiky a scifi a nabízí nám několik dějových linií různých lidí. Ale hlavní roli tady pořád hrají Joel a Clementine, kteří si vůbec nepamatují, když se seznámí ve vlaku, že už spolu vlastně žili. Předtím než si oba nechali vzájemně vymazat z paměti jeden druhého. Jsou tak odlišní, a přesto se něčím mimořádně přitahují. Takže i přes šok a zmatek, když zjistí, že už spolu vlastně jednou byli, rozhodnou se začít spolu znovu. I přesto, že vědí, že všechny chyby mohou opět zopakovat.

A já mám na vás teď otázku.

Dovedete si představit, nebo lépe řečeno - chtěli byste někoho vymazat ze svých vzpomínek? Ze své paměti?

Ne NĚCO - ale NĚKOHO! Osobu, se kterou jste třeba určitou dobu sdíleli svůj život a ona vám buď nějak ublížila, nebo jste se rozešli natolik ve zlém, že byste ji nechtěli mít ve své hlavě? Nebo jste ji naopak tolik milovali, pořád vás to trápí a nemůžete zapomenout...

Já myslím, že bych nic takového nechtěla. I když nemůžu říct, že by mi nikdo nikdy neublížil. Ale vždycky jsem to brala spíš jako ponaučení a životní lekci.

Výmaz paměti by se mi hodil spíš na dva partnery, které jsem opravdu a celým srdcem milovala, ale z nějakého důvodu spolu už nejsme nebo nemůžeme být. I přesto pořád tak nějak cítím, že kdyby to bylo možné, byla bych schopná pokračovat tam, kde jsme přestali, i když nebyli bezchybní. Sleduju je dlouho už jen z povzdálí, a když vidím, že jsou šťastní a spokojení, na jednu stranu jim to moc přeju, ale na druhou mě to pořád bodá jako dýka do srdce. A netuším, jak dlouho ještě bude.

Pak si říkám, nač prožívat něco krásného, když nám nakonec vše zůstane jen v našich vzpomínkách? Když my chceme to štěstí zažívat zas a znova? Ještě si prožít něco krásného, než to tu úplně zabalíme.

Ale pan Osud je k nám už skoupý. Vždycky nám podrazí nohy nějakým tím ALE nebo JENŽE. Dávno už víme, že nic není ideální a až ve chvíli, když člověk přestane cokoliv řešit, snažit se a nechá věci plynout, teprve pak všechno bude, jak má být.

Víme ale všichni jak těžké to je, že?

Takže co vy?

Vymazat nebo nevymazat někoho ze své hlavy?



Chtěl bych ti být nablízku

30. srpna 2016 v 20:34 | Sig
Chtěl bych Ti být blíž. Nablízku v pravém smyslu toho slova. Tak, abych mohl vnímat vůni Tvých čerstvě umytých vlasů. Mít Tě natolik blízko, abych mohl sáhnout kdykoliv na tvou tvář. Pohladit Tě po ní a sjet rukou dozadu na krk. Ucítit hrbolek krční páteře, který se Ti rýsuje pod kůží, a na který by sis přála nějaké pěkné tetování. Vím, že ho chceš už dlouho. Nejsi si zatím jistá motivem. Tak rád bych ho vybíral s Tebou. Poradil Ti. Diskutoval. A pak Tě doprovázel, abych Tě mohl držet za ruku, až tatér poprvé prošpikuje svou jehlou Tvou hebkou kůži, protože vím, že tetování bolí.

Ale určitě ne tolik, jako strach, že Tě jednou stejně ztratím. V tom přelidněném davu na Zemi.

Že se mi rozplyneš jako víla, tancující při měsíčku, kterou najednou překvapilo denní světlo. Že mi zmizíš jako sen, který se mi zdál k ránu, a mě zbydou na něj jen vzpomínky. A pocit. Pocit, že jsem zažil něco krásného. A nejen tak NĚCO. Protože Ty jsi mi otevřela oči, které i když se tvářily, že nejsou zavřené, ve skutečnosti byly.

Teď teprve vím, jaké je TO, co jsem vídal prozatím jen v romantických filmech a nevěřil, že TO vůbec existuje. Většinou se o TOM mluví jako o lásce, ale já bych snad ani žádné pojmenování nepotřeboval. Stačí mi ten pocit, když dýchám stejný vzduch s Tebou, i když zrovna nejsem tak blízko, abych cítil Tvůj dech. Který voní po melounových žvýkačkách, které máš nejraději.

Stačí mi, že se na Tebe můžu těšit. Že na Tebe můžu každý den myslet. Intenzivně. Tak moc, až se mi svírá srdce. Tak moc, že věřím, že to musíš cítit i na dálku, že jsem s Tebou.

Na to, až mi po několika nekonečných dnech zase skočíš do náruče. Ty víš, jak je pro mě těžké odloučení byť jen na pár hodin. A taky víš, že Ti nemůžu prozatím dát víc. I kdybych stokrát chtěl. Ale můžeš si být jistá, že na Tebe myslím každou minutu. A každou minutu přemýšlím o tom, že Tě prostě nemůžu ze svého života pustit.

Nedokážu si už představit svůj život bez Tebe. Vnesla jsi do něj tolik světla a radosti se svou energií, úsměvem, humorem a životním nadhledem. Z jednoho prý arogantního a upjatého člověka, který si myslel, že je vlastně spokojený s tím, jak žije, jsi udělala opravdového muže. Který získal určité sebevědomí a už se nebojí. Ničeho. Říct komukoli cokoli. A přesto zůstat slušný. Který začal teprve teď žít. Naplno a se vším všudy.

Jsi výjimečná žena a Ty to víš. Kdybych s Tebou neprožil to, co prožívám, nechybělo by mi to. Kdybych Tě měl ztratit, už teď vím, že by mě to zlomilo.

Tvoje tělo nebylo tou prvotní věcí, co mě na Tobě zaujala. I když je pro mě to nejdokonalejší a nejkrásnější. I přesto mi nešlo jen o to dostat Tě do postele.

Oslovila mě Tvá duše, se kterou jsme si souzněli. Zpočátku jen přes písmenka. I přesto jsem se po vcelku krátké době cítil ztracen. Ztracen v Tobě.

A po našem prvním setkání jsem věděl, že dílo je dokonáno. Že jsem do Tebe blázen takovým způsobem, jak se mi to nepodařilo ani v pubertě. Že Ty jediná si vyslechneš všechna ta moje slova obdivu a vyznání, která jsem nikdy nikomu neřekl.

Ty víš, že jsem Ti nikdy v ničem nelhal. Natolik si vážím Tvé důvěry, že bych ji nikdy nezneužil. Proto s Tebou jednám vždy přímo. A na rovinu. Stejně, jako Ty se mnou. Věděli jsme oba, co je v sázce.

Nevím, co bude dál. Stejně, jako Ty to nevíš. Ale věřím. Stejně jako Ty.

Že bok po boku a ruku v ruce zažijeme ty večery, o kterých jsme si povídali. Budeme sedět u vyhasínajícího ohně, ty svou hlavu položenou na mém rameni a já Ti budu ukazovat všechna souhvězdí, která znám.

Už při této představě mám úsměv na tváři a vím, že ho budeš mít i ty. Ten Tvůj krásný úsměv, který si neustále přehrávám v mé mysli, když je mi smutno.

A až budeme oba koukat jedním směrem, se zakloněnými hlavami, pak budeme oba vědět, že tohle je štěstí. Že právě tohle je to pravé, po čem jsme oba toužili. A že to chceme sdílet spolu.

A budeme oba děkovat Osudu, že jsme se vůbec našli.

Abychom se sobě vzájemně už nikdy neztratili.

P. S. Tento dopis je věnován všem ženám, aby nikdy neztrácely naději....


Matky na tahu

7. srpna 2016 v 8:32 | Sig
Nadpis článku znamená film. Bezva film.

Pokud ženy máte splín, jste nasrané na vašeho nechápavého manžela, či milované děti, případně se chcete popást na cizím neštěstí, je tento film to pravé pro vás.

Uvolní vás, rozesměje, dostane do takové pohody a rozjařenosti jako včera mě s kamarádkou. Když jsme se úspěšně prochechtaly celým příběhem, kde o vtipné situace není nouze, obě současně nás napadlo pokračovat v bezva holčičím odpoledni.

Po vzoru matek z filmu jsme zamířily do obchodní pasáže, kde jsme si vyzkoušely několik modelů čehokoliv (ve slevě) a výborně se u toho bavily. Našly jsme si kabinky až úplně vzadu, takže některé halenky jsme zkoušely jen tak v kalhotkách před zrcadlem u kabinek a bylo nám úplně šumák, jestli nás někdo uvidí. Je pravda, že kvalit matek ve filmu jsme nedosáhly, protože to, co ony vyváděly v obchodě s potravinami, by znamenalo si ve zdejším supermarketu už ani neškrtnout (případně uhradit vzniklou škodu) nebo být odvedená strážci zákona. V poutech.

Když jsme se tedy řádně uspokojily v oddělení s oblečením (byla jsem úspěšná, mám krásné šaty na ramínka a náušnice), zamířily jsme do nejbližší občestvovny, protože nám vyhládlo a vyprahlo. Jak jinak taky zakončit úžasný holčičí dýchanek. Takže Cézar salát s dvojkou Chardonay byla tou pravou tečkou našeho všerejšího zážitku.

A pokud byste chtěly vědět, o čem film je, připojím stručný obsah z ČSFD

"Pro Amy (Mila Kunis) je její rodina úplně vším. Ale manžel s duší chlapce, děti neustále vyžadující pozornost a idiotský šéf mají vysoké nároky. Všem se snaží vyhovět, být milá, ale ať dělá, co dělá, nikdy to není dost. Zlom nastává v okamžiku, když se dostane do konfliktu s trojicí dokonale přemotivovaných moderních supermatek (Christina Applegate, Annie Mumolo, Jada Pinkett Smith). Z milé Amy je najednou rebelka, která získá na svou stranu další zoufalé matky (Kathryn Hahn, Kristen Bell) a spolu si konečně začnou užívat. Nečekaně získaná svoboda jim převrátí život naruby a nakonec z nich možná udělá lepší matky."


P. S. Jen dodám, že není nic lepšího, než mít dobré a fajn kámošky, které za vámi stojí nejen v dobrém, ale hlavně v tom zlém.


Díky, že já takovou mám!!!!

A vy???


http://www.csfd.cz/film/420522-matky-na-tahu/videa/