Červenec 2016

Připoutejte se, prosím...

25. července 2016 v 19:32 | Sig
Tato věta je vám určitě povědomá. Bodejť ne, je to název výborného, i když starého filmu. Pamatujete na pilota, který se bál zasednout za knipl a přepravovat cestující, což se mu stalo osudným, když jednou letěl jako pasažér a musel chca nechca všechny zachránit. Samozřejmě za velice vtipných situací a průpovídek.

A nemám na mysli ani pásy v dopravním prostředku, za které můžeme zaplatit i nějakou tu v potu tváře vydělanou kačku ve formě pokuty.

Já myslím situaci, když se k někomu připoutáme. Sami a dobrovolně. Prostě proto, že ho máme rádi. A v tu chvíli se mu dáváme naprosto všanc.

Každé jeho slovo má totiž dar. A to buď pohladit jako něžná mámina ruka, případně hřejivý sluneční paprsek nebo zabodnout bolestivě do srdce ledový rampouch přesně tak, jak se to stalo malému Kájovi, když se mu střep ze zrcadla ledové královny zapíchnul do oka.

Bolí to, stejně jako jeho bolely oči. Jenže on měl ve svém neštěstí dvě velké výhody. Tu první - že přestal cokoliv cítit a srdce mu zmrzlo na kámen.. Nebyl schopen jakékoliv emoce. Takže nebyl nešťastný.

Tu druhou - měl po svém boku Gerdu, která ho jako správná milující dívka zachránila. A tím pádem to všechno oddřela, odcítila a odbolela ona. Prostě klasika.

Jenže, kdo pomůže nám, když se k někomu připoutáme? Život totiž většinou není pohádka (i když je v naší moci si z něj tu pohádku udělat).

I když stokrát sami sebe přesvědčujeme, že se nesmíme nechat zraňovat.

Že je všechno vlastně jen hra, kterou nesmíme brát vážně.

Že nám nic nestojí za jakýkoli smutek. Že je to vlastně úplně jinak, než to vypadá.

A přece nás zraňují slova.

Třeba jen ta napsaná. Možná ta ještě víc, protože si je můžeme číst pořád dokola.

Co je pro nás důležitější?

Naše maska, pod kterou vystupujeme, nebo člověk na kterém nám záleží?

Komunikujme mezi sebou. Nebojme se říct druhému, co cítíme.

Nenechávejme protějšek v nejistotě.

Protože ho můžeme ztratit snadněji, než si dokážeme představit.

A pak už může být pozdě.




Jsme zranitelní...

20. července 2016 v 18:19 | Sig
Taky jste si někdy přáli mít kolem srdce slupku, přes kterou by nic neproniklo? A to jen z toho důvodu, abyste nebyli zranitelní? Abyste necítili zklamání z chování ostatních lidí? Aby vás nic z toho, co se stane, nebolelo?

Být ledovou královnou jsem si přála několikrát v životě. Většinou to přišlo v době, kdy mi někdo ublížil. Tím, jak se ke mně choval. Zranitelný člověk je snadnou kořistí, myslela jsem si.

Jenže pokud si vytvoříme tvrdou slupku kolem svého srdce, necítíme pak nic. Ani lásku, ani radost. Nedokážeme ji přijímat tak, jak bychom si zasloužili.

Je potřeba si uvědomit, že být zranitelný neznamená být slabý. Naopak ve zranitelnosti je síla. Síla, která nám dokáže dát vnitřní svobodu. Uzavřené srdce nás udělá nepřístupnými, necitlivými a nesvobodnými.

Mnohdy to ani nevnímáme. Že jsme uzavření natolik, že navenek můžeme působit například arogantně. Nebo jako studený psí čumák, jak se říká.

V každém z nás je odvaha a síla být zranitelní a otevřít se všem těm krásným věcem, které k nám v životě přicházejí. Pokud se pořád bráníme, děláme chybu. Možná si tu tvrdou slupku budujeme proto, že nám dodává pocit, že na nás nikdo nemůže. Jenže si neuvědomíme, že tahle obrana vznikla jen ze strachu, nikoliv z lásky, a proto nám vůbec v ničem nepomáhá. Možná necítíme tolik bolesti, když dojde ke zranění, ale taky necítíme lásku a štěstí, které si tolik přejeme.

Skutečná ochrana a pocit bezpečí spočívá v tom, že si uvědomíme, že nikdo a nic nad námi nemá moc tolik, jako my sami.

Pokud toužíme být milovaní, je otevřené srdce základním krokem k tomu, aby se to mohlo stát. Budeme-li mít své srdce uzavřené, můžeme být obklopeni spoustou milujících lidí a sebevětším množstvím lásky, ale milovaní se stejně cítit nebudeme. Je to jen na nás.

Nebojme se odkrýt svoje nitro, aby k nám mohlo proniknout štěstí.

Abychom vnímali všechnu tu nádheru, která je všude kolem.

Abychom si mohli užít třeba dnešní úplněk. Jen tak sedět někde venku a sledovat tu opojnou záři, která se bude rozlévat všude kolem nás. Až se nám bude tajit dech z té nádhery. Budeme ji vnímat všemi smysly. A možná někteří z nás pak snáz pochopí, že....

Všichni máme právo být sami sebou. Takovými, jakými opravdu jsme. Ne takovými, jakými se zdáme být druhým.



Nebojme se být svobodnými bytostmi.


Nečekaná akce

18. července 2016 v 18:21 | Sig
Neplánované akce. Znáte to. Prý bývají nejlepší. Myslím, že všichni jsme zažili minimálně jednu a nejde nesouhlasit.

Mě se taková neplánovaná akce přihodila včera. Sedím doma, mám chuť na panáka, takže si rozmixuju meloun, přidám trošku třtinovýho cukru, přiliju (radší víc, než míň) bílý rum a ozdobím snítkou máty. Limetky jsem neměla, ale stejně by se tam nehodily. Cuba Libre je na světě.

Ještě udělat fotku a šup s tím na sociální síť. Se přece musím pochlubit, jak jsem šikovná, protože v té skleničce ze světle modrýho skla, nápoj vypadal velice chutně (přesně takový i byl). Když jsem popíjela druhou rundu, kamarádka, se kterou jsem se dlouho neviděla, mi hodila koment pod fotku. "Přijď na Divadelní, hrajeme tu." To byla výzva. Zatím nebyla ani tma, noc tím pádem ještě mladá a já po dvou panácích, kde jsem nešetřila rumem, docela dost rozpumprdlíkovaná na to, abych seděla doma.

Takže odepisuju: "OK, jen si namaluju obličej na xicht, něco na sebe hodím a jedu." Jak jsem řekla, tak jsem udělala. Za nějakých 45 minut už procházím vstupními dveřmi onoho baru. Abyste rozuměli, ten lokál není otevřený dlouho, dřív to bývala taková zaplivaná špeluňka, ale teď je to celkem pěkná kavárna s dobře vybaveným barem a cenami lidovými. A pěkným mladým barmanem. Vysokým, usměvavým, s několikadenním strništěm a slovensky mluvícím. Prostě nebezpečná kombinace všeho dohromady.

Už vidím kamarádku, jak na mě mává od stolu kousek vedle improvizovaného jeviště, kde právě zpívá její přítel a jeho kamarád. Mimochodem oba velice zdařilé kousky. Jenže oba zadaní. Ale pokochat se můžu ne?

Jejího přítele jsem už znala, spolupracovali jsme na jedné akci pro děti. Toho druhého jsem viděla jen na fotkách. Ale byl mi povědomý. Já jemu taky. Pořád jsme se nemohli upamatovat, kde jsme se mohli vidět. Nakonec jsme bezradně skončili u toho, že když byl můj exmanžel muzikant, muselo to být někdy v té době. Což nakonec nebyla vůbec pravda. Kamarádka mi připomněla zmínkou o jedné kapele, (která má opravdu originální název) že onen Filip je jejím členem a ta skupina nám hrála 2x na firemním plese. A byli jsme doma. Nazdar babi.

Ale to není až tak důležité. To, že jsme se výborně pobavily s kamarádkou, která občas i zpívá, nemusím jistě zmiňovat. Ale to, že jsem zpívala taky, bych tu trošku okecala. Zpívám prý hezky, ale dlouho. To mi řekl můj exmanžel muzikant s absolutním sluchem. Chápu, já mám absolutní hluch, jenže když se napiju, tak mám potřebu exhibovat. Je mi sice líto přítomných, když jsou nuceni to poslouchat, ale tu jednu, dvě písničky přece přežijou ne? A osazenstvo tohoto baru vypadalo, že něco vydrží. Takže když jsem jen tak mezi řečí řekla, že občas si zazpívám Stevieho Wondera I Just Call..., tak kamarádka nelenila, zvedla se šla to domluvit. Moje protesty byly naprosto marné a během další minuty už jsem stála za mikrofonem. Mluvit do něj mi problémy nikdy nedělalo (byla jsem DJ, tak to je snad jasný), ale teď jsem měla zcela a naprosto nečekaně zpívat. No paráda. Začala hrát muzika a já měla najednou úplný okno. Co okno - to byla výkladní skříň přes celej obchod. Zapomněla jsem totálně všechny slova, který bych jinak dokázala odříkat i o půlnoci. Naštěstí vedle stojící přítel mé kamarádky mi pomohl, nalistoval střelhbitě text a zatímco jsem dělala …."aleluja, aleluja" - jako Mr.Bean v kostele, vypomohl mi tím, že kousek zpíval sám, než jsem se chytla. No a vážení, fakt jsem to dala. Dokonce mi teď visí na sociální síti video, který kamarádka stačila natočit a já si teď užívám svých 5 minut slávy. Jo, je to vždycky překvápko pro moje přátele, čeho všeho jsem schopná.:-)

Takže večer naprosto úžasný, balil mě tam dokonce jeden ukrajinec, který byl velice slušný a distinguovaný gentleman. Sice asi o hlavu a půl menší než já, ale šusťákovku měl čistou, s vyžehlenými puky na nohavicích a tričko zašité křížkovým stehem, takže žádný buran. Loudil celý večer po mě telefonní číslo, ale já mu řekla, že jsem zrovna zamilovaná a mému drahouškovi by se nelíbilo, kdybych rozdávala kontakt na mě neznámým fešákům. Což mu zalichotilo natolik, že mi poručil panáka. Několikrát to ještě zkusil, dokonce mi přinesl i papír a tužku, abych mu to telefonní číslo měla na co napsat, ale dočkal se jen toho, že jsem mu tam nakreslila několik smajlíků a připsala: "Sraz zase někdy tady, víc pro tebe udělat není v mých silách." Smutně na mě vycenil několik svých zubů (nepíšu záměrně všechny, protože jich moc neměl), ale poděkoval a odpotácel se ke svému stolu něžně držíc papírek s textem ve svých upracovaných mozolnatých dlaních.

Takže jsem si zatancovala, spravila oko (barman), dostala nabídku na další setkání (ukrajinec), zavzpomínala si (s kamarádkou), procvičila paměť (s Filipem) a byla hvězdou večera (zpěv). No na to, že jsem měla v úmyslu ten večer do sebe nalít několik melounových Cuba Libra a padnout do postele, měl ten večer solidní grády.

A vo tom to je. Měli bychom přece žít každý den, jako by měl být poslední.

Co když se zítra už neprobudíme?


(To by mě celkem nasralo, protože dneska očekávám kvalitní sex. :-))


Láska a Zamilovanost

10. července 2016 v 19:47 | Sig
- Ach, Lásko, tolik bych chtěla být jako ty! - nadšeně vykřikovala Zamilovanost. - Jsi mnohem silnější než já…
- Opravdu…. a víš, v čem spočívá moje síla? - zeptala se zamyšleně Láska.
- Protože jsi pro lidi důležitější!
- Ne, ne, drahoušku, v tom to vůbec není - povzdechla si Láska a pohladila Zamilovanost po hlavě. - Umím odpouštět, víš? V tom to je.
- Copak ty dokážeš odpustit Zradu?
- Ano, dokážu, protože Zrada často plyne z nevědomosti, ne ze zlého úmyslu.
- A Nevěru? Tu taky dokážeš odpustit?
- Ano, i Nevěru, protože jestliže byl někdo nevěrný a vrátil se, znamená to, že když dostal možnost srovnání, vybral si to lepší.
- A dokázala bys odpustit i Lež?
- Lež, to je to menší zlo, hlupáčku, protože často pramení z bezvýchodnosti, z vědomí vlastní viny, ne z přání někomu ublížit - a to je přece kladný jev.
- To si nemyslím, někteří lidé jsou prostě prolhaní!!!
- Jistěže. Ale takoví ke mně nemají vůbec žádný vztah, protože neumějí mít někoho rádi.
- A co ještě bys uměla odpustit?
- Mohu odpustit Zlost, protože je krátkodechá. A taky Odměřenost, protože ta často doprovází Lítost -a tu nejde předvídat a ovládat, protože každý je jinak lítostivý.
- A ještě?
- Taky mohu odpustit Urážku, protože to je starší sestra Lítosti - často jedna vyplývá z druhé. Uměla bych odpustit Zklamání, protože za ním často přichází Trápení a Trápení očišťuje.

- Ach, Lásko, ty jsi prostě obdivuhodná! Ty umíš odpustit všecko, všecičko, a já při první zkoušce vždycky zhasnu jako sirka v průvanu! Tolik moc ti závidím!!!
- Ale to se pleteš. Nikdo nedokáže odpustit úplně a naprosto všechno. Ani Láska.
- Ale vždyť jsi mi zrovna teď říkala něco úplně jiného!!!
- Ne, to o čem jsem mluvila, skutečně umím odpustit a odpouštím nekonečně… Ale je na světě něco, co odpustit nemůže ani Láska….Protože to ubíjí všechny city, rozkládá duši, vede to k Tesknotě a Rozvratu. Způsobuje to tak strašlivou bolest, že ani ta největší kouzla ji nemohou vyléčit. Otravuje to život všech okolo a nutí to lidi stáhnout se do sebe. Zraňuje to mnohem silněji než Nevěra či Zrada a ublíží to mnohem hlouběji než Lež nebo Urážka. Až se s tím setkáš, pochopíš to sama..
Pamatuj si, Zamilovanosti, že nejstrašnější nepřítel citu je Lhostejnost. Proti ní není léku...




Co odnesl čas

2. července 2016 v 13:41 | Sig
Zrovna si přišel s kamarádem pro drink na bar. Měl rád tuhle oldies diskotéku. Nechodil sem sice často, ale o to víc si každou svou návštěvu užil. Několik piv, něco panáků, tanec, provětrat trošku svoje ego. I když měl teprve nedávno za sebou Kristova léta, byl už několik let ženatý. A jeho manželka mu dala krásnou holčičku, které byly před nedávnem čtyři roky. Miloval toho malého blonďatého andílka, i když s jeho maminkou už to tak růžové nebylo. Právě prožívali odluku od stolu i lože.

Patrik se prozatím odstěhoval ke svým rodičům a tak nějak čekal jak se situace vyvine. Nebo si srovnával myšlenky? Nevěděl. Každopádně, když ho večer Aleš vytáhl na drink, byl rád, že může vypadnout a chvíli nebude o ničem přemýšlet. Jen si užije hezký večer.

V tom mu oči spočinuly na jedné ženě, která si u baru objednávala svoje pití. Vždyť tu tvář zná! Je to sice už skoro 15 let, ale moc dobře si pamatuje tuhle výraznou bytost. Která vyzařuje ženskost každým kouskem své kůže. I když uběhlo tolik času, ona jakoby se vůbec nezměnila. Moc dobře si vzpomínal, jak se před tolika lety seznámili v jednom baru. A že asi měsíc spolu udržovali styk. A to doslova. Bylo mu tenkrát 19 nebo 20 let. Ona byla samozřejmě starší. Téměř o 20 let. Ale to, co s ní prožil, na to nikdy nezapomene. Vybavilo se mu okamžitě její jméno, bydliště, byt, věděl, kde přesně stála postel. Věděl, kde pracuje. Pamatoval si, jak potkal na chodbě jednou k ránu jejího syna, který byl jen o 2 roky mladší než on. To byl tenkrát trapas.

A teď mu tuhle vílu, se kterou prožil nejeden orgasmus, osud naservíruje pod nos znovu. Je to stoprocentně ona. Vlastně ho tenkrát mrzelo, že to museli utnout. Ale tehdy se zrovna rozváděla, takže měla trošku jiné starosti, než se zabývat jedním mladým poblázněným klukem. Chtěl ji. Tenkrát s ní chtěl být víc, ale jeho sportovní kariéra mu to nedovolovala. Ovšem o tom, že byla už tenkrát jeho Bohyní, ke které vzhlížel - o tom nebylo pochyb.

A teď tu stojí kousek od něj. Mrknul na ni. Podívala se jeho směrem a v jejím pohledu se objevil otazník. Usmál se na ni. Ona úsměv opětovala. To mu dodalo odvahu jít za ní. I když se vlastně znali už tolik let, netušil, jestli si ho bude ještě pamatovat. Pošeptal něco kamarádovi, nasadil neodolatelný úsměv a vykročil směrem k ní.

"Ahoj" řekl neutrálně. Odpověděla stejně.
"To je doba, co jsme se neviděli viď?"
"My se známe?" zeptala se. A jé, je to tady, pomyslel si.
"No ano Evičko - už asi 15 let."
"Jakto, že víš, jak se jmenuju?"
"No já toho o tobě totiž vím celkem dost, protože před 15 lety jsme spolu měli románek." A začal jí popisovat na co vše si vzpomíná.

Evu jakoby zatloukl do země. Stála tam jako solný sloup, neschopná čehokoliv. Toho sympaťáka si vůbec nevybavovala. Když jí řekl, jak se jmenuje, zbystřila. Ano, na jednoho mladého fotbalistu si matně pamatuje. Seznámili se tekrát v jednom podniku, kde byla se svou kamarádkou. Líbil se jí. Ona jemu taky. Slovo dalo slovo, vyměnili si telefonní čísla a příště za ní přišel právě na tuhle oldies diskotéku, kde slavila s kamarádkami narozeniny. Co si pamatovala Eva naprosto přesně bylo, jak tenkrát přišel v bílém tričku (neví, proč zrovna to tričko jí tak utkvělo v paměti), a choval se k ní jako ke královně. S respektem, ale s takovou pozorností. Neustále jí objímal kolem ramen, tiskl jí ruku, chodil jí pro drinky, líbal ji do vlasů. Prostě jako zamilovaný blázen. Možná jím tenkrát i byl. Ale ona mu nevěřila. Přece jen byl tak mladý. A nevybouřený. A ona měla tenkrát už dvě děti. A spoustů průšvihů a nepříjemných životních situací za sebou. Nevěřila mužům. Preventivně.

Čím víc Patrik mluvil, tím víc se jí začalo vybavovat detailů. Ovšem ne na všechny si vzpomínala tak dobře jako on. Bohužel další životní karamboly jí ony příjemné situace s ním navěky schovaly někam hluboko do podvědomí, odkud je nebyla schopná vylovit. Viděla na Patrikovi, že ho to mrzí, že si nemůže vzpomenout na věci, které on uchovával ve své mysli po celou dobu.

Ne, dnes ji nenechá jen tak odejít.

"Jsi tu sama?" zeptal se v obavě, že řekne, že je tu s přítelem, nebo manželem.
"Ne, s kámoškou," odpověděla, "jestli chcete, můžete si s kamarádem přisednou k nám. Jí to bezpečně vadit nebude."
"Tak skvěle, jdu mu říct a za chvilku jsme u vás."
"Tak fajn, budem se těšit, kluci," řekla s úsměvem, pobrala drinky a odešla ke stolu.

Poté co Patrik všechno ve stručnosti převykládal Alešovi, vzali svoje piva a vykročili. Po podání ruky se usadili a začali si povídat. Patrik seděl u Evy tak blízko, že mohl vnímat vůni jejího kokosového šamponu. Ona zase jeho nevtíravou, ale o to svůdnější kolínskou. Když jí něco šeptal do ucha, přivřela oči a nasávala tu neodolatelnou vůni. Lehce se dotkla rty jeho tváře. Měl na ní takové jemné chmýří jako má pampeliška při odkvětu. Vousy mu rostly docela legračně - vypadal jak mušketýr s bradkou. Ovšem kdyby víc bouchnul dveřmi, hrozilo by, že mu ten porost opadá.

Držel její ruku ve své. Občas ji pohladil. Bylo mu jedno, jestli někdo uvidí jeho projevy náklonnosti. Chtěl, aby se Eva cítila tak dobře, jako on. O tom, že to tak bylo, se nedalo pochybovat.

Dá se vstoupit podruhé do stejné řeky? Tahle myšlenka ho pronásledovala od první chvíle, kdy Evu uviděl. Ta "řeka" plynula 15 let naprosto nekontrolovatelně. Neměl přehled vůbec o ničem z jejího života. Co když ho zase unese ve svém dravém proudu? Nebo se zatočí v peřejích a utopí se? Bylo by to stejné jako před tolika lety, nebo jiné? "To nevíš, dokud to nezkusíš," pomyslel si Patrik.

Večer ubíhal velice uvolněně, Aleš s její kamarádkou se bavili taky dobře. Vypadali téměř jako dva spokojené páry, které se vydaly za zábavou. Při ploužácích se Patrik s Evou k sobě tiskli tak, že by mezi nemi nepropadlo ani párátko. Jeho ruka kolem jejího pasu. Její ruka kolem jeho krku. Jeho ruka na její tváři. Jeho rty hledající ty její tak dlouho, až se spojily v polibku. Prvním. Po tolika letech. Byl sladký. Takhle musel chutnat i ten úplně první, pomysleli si oba současně, když přivírali oči.

Bylo jim jedno, že pomalé písničky už skončily a DJ nasadil něco svižnějšího. Nevnímali ostatní hosty kolem sebe. Na parketu jakoby byli sami. Jen jeden pro druhého.

Když se vrátili se stolu, věděli, že i dnešní večer bude mít konec. Čas plyne tak rychle, když prožíváte něco příjemného. A vleče se, když na něco čekáte. Patrik s Evou se zvedli, že jdou ven na vzduch. Jejich přátelé zůstali u stolu, byli tak zabraní do hovoru, že si téměř nevšimli, že zmizeli.

Venku se Patrik posadil na lavičku a Evu stáhl k sobě na klín. Smála se, že bude litovat. Že už nemá takovou váhu jako před lety. Už dávno je pryč jejích 65 kilogramů. Patrikovi to nevadilo, chtěl ji mít co nejblíž u sebe. Vnímat její hebkou kůži, když mu dala ruku kolem ramen. Vnímat její polibky, kterými ho zasypávala a on jí je vracel. Najednou to bylo všechno zpět. Jakoby čas ani neexistoval.

Ztratili o něm naprosto pojem. Až když Aleš s její kamarádkou přišli s notným pokašláváním k jejich lavičce, zjistili, že diskotéka už skončila. A tak nešikovně, že rozjezd jim právě ujel. Museli čekat 45 minut, než pojede další. Ovšem noc byla krásná a vlahá, taková jaká jen letní noc dokáže být, takže jim nedělalo problém sednout si na další lavičku přímo u zastávky a čekat. Povídali si. Všichni čtyři. Únava se na nich už začala podepisovat. Eva dala hlavu na Patrikovo rameno a zavřela oči. On pořád povídal. Měl uklidňující hlas. Eva přestávala vnímat slova. Jen cítila jeho ruku kolem svých ramen.

Najednou tu byl autobus. Nastoupili a nechali se odvézt na nádraží, odkud jezdí autobusy všemi směry. Každý z nich jel jiným číslem spoje. I když Patrik Evě nabídnul, že ji doprovodí až domů, s díky odmítla. Uvědomovala si, co by následovalo. Nebyla si jistá, že by to byl dobrý nápad. I když neměla oficiálního přítele a tím pádem by jí nic nebránilo Patrika pozvat k sobě. Ale kouzlo toho večera by mohlo zmizet.

Zmizet tím způsobem, že by oba očekávali, že se vrátí něco, co už jednou zažili. A člověk který očekává, bývá často zklamaný.

Bude lepší se naposledy obejmout a vyměnit si kontakt pro případ, že by se chtěli ještě někdy potkat.

Ale jestli to opravdu udělají, co bude pak?


Nevstoupíš přece dvakrát do stejné řeky...?