Duben 2016

Čarodějka...

21. dubna 2016 v 18:00 | Sig
Tohle téma už mám v hlavě delší dobu.

Nebudu tu citovat z wikipedie, co je zač, taková čarodějnice, ale zeptám se vás, jestli jste někdy na nějakou ve vašem životě narazili? Ne, pánové, opravdu nemyslím tu, co máte případně doma. Ani tu z pohádek s hrbem na zádech a kočkou na rameni, s chlupem na nose.

Ale takovou, řekněme spíš čarodějku, která vidí dál a víc než my, obyčejní smrtelníci, bez jakéhokoliv daru. Daru vidět věci, které jsou ostatním odepřeny poznat.

Já osobně narazila zatím na dvě. Jednou z nich byla stará paní, která vykládala karty. Je to už hodně let nazpět. I když mě viděla poprvé (vím, že každá dobrá kartářka je i výborným psychologem), a vlastně vůbec nic o mě nevěděla, ani cílenými otázkami nevyzvídala, i přesto to, co mi předpověděla se do puntíku splnilo. A nebyly to věci všeobecné, ale zcela konkrétní.

Další čarodějkou je jedna moje kamarádka. Neznáme se moc dlouho, protože necelé dva roky neberu jako dlouhou dobu, ale i přesto jsme se poznaly natolik, že vím, že když požije o něco víc alkoholu (zajímavé, že jen tehdy), má vidění. Povídala mi o nich. A taky to, že neví, proč vidí to, co vidí. Ona sama nezná mnohdy ani význam těchto řekněme představ. Ale člověk, kterému je řekne, přesně ví, o co jde.

I mě vloni na podzim při jednom našem dýchánku po několika deci vyjevila, že potkám někoho nového. Muže, se kterým nám bude všechno naprosto skvěle fungovat. Ale neví, proč u něj vidí jen 40%. Když vše bude naprosto úžasné. A já budu šťastná. Že tomu nerozumí. Ani já tomu nerozuměla a pustila tuto předpověď z hlavy.

Netrvalo ani měsíc a já HO potkala. A všechno bylo naprosto úžasné přesně, jak říkala. Byla jsem šťastná. Po dlouhé době strašně moc. On taky. Byl v té době volný, stejně jako já. Vlastně nám nic nebránilo být spolu. A taky jsme byli.

Jenže po měsíci, dvou zjistil, že mě nedokáže brát jinak než kamarádku. Že se nemůže posunout dál, i když by strašně moc chtěl. V tu chvíli jsem si vzpomněla na její předpověď. A bylo mi jasné, že právě tohle je těch 40% o kterých mluvila.

Ale to není všechno. Její nedávná další vize byla následující: Viděla krásnou zelenou třpytivou stezku. Souběžně s ní se táhla další - bílá. Bílá, jako jsou břicha ryb. V jednu chvíli se tyto dvě spojily. Vlily se do jedné, plynuly spolu nějakou dobu, až dospěly k ústí obrovského jakoby moře, rozplynuly se v něm a dál nebylo NIC. Prostě NIC.

Když to vyslovila, přeběhl mi mráz po zádech. Nevím, co byste si představili vy, ale mě se bílá stezka přetransformovala do nějaké nemoci. Která se připojí k mé zelené a blýskavé cestě života. A až přijde čas (její předpovědi se plní docela rychle, tak nevím), nebude NIC. Pro mě NIC rovná se smrt.

I když mi pak vysvětlovala, že tato vize se měla vázat na můj vztah s oním 40% mužem, stejně mi to pořád hlodá v hlavě. Protože i když skončí nějaký vztah, nenásleduje po něm NIC. Ale vždycky se dá jít dál a je ještě NĚCO.

I když jsem určitou prázdnotu v duši a srdci měla. Ale čas je ten nejlepší doktor. Už nemám. Jsem otevřená. A opět šťastná.

Možná mi tohle jen dopomohlo k tomu, abych opravdu žila každý den tak, jakoby měl být poslední. Nic neodkládala na potom. Žádné povinnosti, ani radosti.


Nikdy totiž nevím, kde se ono osudné NIC naplní.

Bohyně

21. dubna 2016 v 17:57 | Sig
Dnes jsem byla v takovém rozpoložení, že jsem si půjčila karty Bohyně. A vyložila si, v jaké situaci se právě nacházím. Jen tak, protože mě to zajímalo.

Já už nějakou dobu vím, že každá žena je Bohyní. Jen ne každá si to dokáže přiznat.

Jsme tolik silné a přece tolik zranitelné.

Nenechme nikoho, aby nás nechal zapomenout, jak vyjímečné jsme.

Nenechme nikoho, aby nám nedal možnost být šťastné.

Nenechme cizí záště, aby nám daly zapomenout, kolik lidí nás milujeme. A kolik blízkých milujeme my.

Ti, pro které jsme důležité, ti pro které žijeme. Ti jsou nejdůležitější i pro nás.

Znám spoustu úžasných žen, které zvládly v životě tolik zlého. Spousta katastrof se na ně valila ve vlnách. Jedna střídala druhou a druhá třetí..a další a další...už už přestávaly věřit, že snad jednou - někdy - bude líp.

I já jsem svého času byla mezi nimi. Nevěřila jsem. Nevěřila vůbec v nic. Můj osobní život byl v troskách několikrát. Několikrát jsem padla a zase vstala.

Po mnoha ranách, co mi byly uštědřeny. Vím, že když se člověk nikdy nedostane na dno, nemá se od čeho odrazit. Já si už v jednu chvíli myslela, že mi nebude dopřáno nikdy vyplout na povrch. Že se utopím. A možná jsem to i chtěla. Jen proto, abych měla svatý klid. Od všeho a všech. Jen spát a nic necítit.

V tu chvíli si můj strážný Anděl řekl -

"Nene, ty si tu ještě pobydeš, nezažila jsi ještě tolik štěstí, kolik by sis zasloužila. Budeš žít dál. A i když zažiješ ještě další prohry a kopance, vždycky se zvedneš a budeš o to silnější, hvězdy jsou ti nakloněny, o to neměj strach.."

A já se zvedla. Ne jednou. Několikrát. Důvod byl ten nejsilnější. Moje děti. Mí dva chlapečci, kteří mě v té době potřebovali nejvíc. Jsem přece jediná máma, kterou mají. A která je nesmí nikdy opustit. Nesmí jim ublížit tím, že by sobecky odešla jen proto, aby měla věčný klid.

Zvládla jsem to. Stejně jako stovky dalších úžasných žen.

Které potkaly třeba ještě horší věci než mě. Nepřísluší mi soudit. Nic a nikoho.

Nesuďte prosím tedy ani vy.

P. S. A víte, jaké karty mi vyšly?

První byla ARTEMIS - která znamená individualitu
Druhou byla MINERVA - která znamená přesvědčení
Třetí BABA YAGA - která znamá divokou ženu
Čtvrtá SOFIA - která znamená moudrost

Všechny v naprosto správném pořadí. Protože na konci bude všechno v pořádku. A jestli není - ještě to není konec....

P. P. S. Tento blog věnuji všem úžasným ženám, které dokázaly jak moc jsou silné a milující