Bastila

20. února 2016 v 20:50 | Sig
Zpočátku se to tvářilo jako nevinná akce. Prostě jsme se sešli s přáteli domlouvat dovolenou v létě. Vybírali jsme chalupu někde v Českém Ráji, ale protože chceme jet mimo hlavní sezonu, abychom ušetřili, bylo hledání ještě krapet složitější.

Wifi v dotyčné restauraci celkem nestíhala, takže jsme si stačili pokaždé nalít do hlavy několik dvojek vína, než se načetly obrázky. Po nějaké té hodině jsem pojala podezření, že vidím dvojitě. Tablet se mi zdál menší a menší a ty zatracený písmenka si vyšly na špacír někam úplně mimo stůl. Naštěstí jsme už měli dva favority, takže stačilo už jen vybrat vítěze.

Naše kritéria výběru nebyla totiž vůbec jednoduchá. Chceme bazén a chceme aspoň dvojitou koupelnu s wc. Bude nás totiž 6 nebo 7. A jistě uznáte, že s jedním sociálním zařízením by se nám tvořily přede dveřmi zbytečné fronty. A bez počítačového systému, který by nám přiděloval pořadová čísla bychom byli pěkně v háji.

Jak říkám, našli jsme, zarezervovali a teď jen vyřídit objednávku a vysolit prašule. Měli jsme takovou radost, že se nám mise podařila, že jsme ještě s jednou kamarádkou pokračovaly tento úspěch oslavit do dalšího podniku s diskotékou. Zbytek osazenstva se rozprchnul směrem k domovu, byli vyčerpaní už jen tím vybíráním. Ti mladí fakt nic nevydrží.

Takže jsme jen my dvě samičky neohroženě zamířily do jednoho podniku. Známe ho, několikrát už byl oblažen naší přítomností. Je to celkem solidní balírna. Jenže po příchodu jsme zjistily, že osazenstvo je věkem někde tak na střední škole. Tedy většinou. Ale rozhlížely jsme se kolem a vcelku se bavily.

Pozorovaly jsme, jak se chová dnešní mládež. Jsem fakt šťastná, že už jsem "za zenitem" a tohle období mám za sebou. Samozřejmě, že já ho prožila zcela jinak, když internet a mobily bylo ještě hudbou budoucnosti. Ano, zažila jsem na vlastní kůži, když jsem se s někým domluvila, taky jsem tam musela dorazit. Nebylo jak dát vědět, že nepřijdu.

Lidi víc mluvili mezi sebou - spolu. Z očí do očí. Byli jsme víc venku. Taky jsme chodili pařit, ale nikdo nemusel být našrot a nikdo tam nešel s úmyslem ošukat co nejvíc holek/kluků.

Abych se vrátila k našemu večeru, už to vypadalo, že se s kámoškou zboříme a pojedeme domů. Ale už při příchodu jsem si všimla jednoho vysokého muže (kolem 40 let) na baru, který byl přesně můj typ. Vysoký, strniště a lišácký úsměv. Pořád po očku koukal k našemu stolu, ovšem já brýle nemaje, netušila, jestli pokukuje po mě, nebo po mé kamarádce. Která je o nějakých 13 let mladší. Nechtěla jsem být až tak domýšlivá, ale zkusila jsem se oslnivě usmát (snad to tak i působilo, protože po asi litru Lambrusca a dvou vodkách jsem si opravdu tím oslnivým úsměvem až tak jistá nebyla), schválně, co to udělá. :-)

Ale jelikož alkohol boří zábrany a dodává odvahu (někde jsem to četal - asi v nějakým časopise pro ženy, takže to musí být pravda), vzala jsem svou skleničku, že si s neznámým půjdu ťuknout a prostě se seznámíme. Znáte to - buď dostanu do ní nebo po ní. Takže jsem opustila náš stůl s tím, že se za chvilku vrátím.

Mířím k němu. Otáčí se na mě a usmívá se. Pozdravím a říkám velice střízlivým hlubokým hlasem, že jsem si jen přišla ťuknout s nejvíc sympatickým mužem toho večera, jestli mi nedá košem. Jeho odpověď mě celkem dostala: " A jak víš, že se na tebe celý večer dívám, jen jsem pořád nemohl sebrat odvahu k tomu zajít za tebou a oslovit tě?"

No hezký. Tak hurá. Řeč začala plynout celkem přirozeně. Dozvěděla jsem se, že je učitel na základní škole a že je to v dnešní době rizikové povolání. Nedivím se, když občas poslouchám zprávy.

Koukám k našemu stolu, kámoška už tam má společníka a ten nevypadá vůbec špatně. Takže můžu být v klidu.

Bavíme se dál. A on voní. Sakryš, to je příjemný, když se nahne až ke mně, abychom se slyšeli. Šeptá mi přímo do ucha. Ani moc nevnímám co. Jen si užívám tu vůni.

Nakonec mi píše svoje telefonní číslo na papírek. To abychom se mohli ještě někdy vidět. Protože už bude muset jít. Doma ho totiž čeká žena a dvě malé dcery. Normální běžná situace. Víte jak je to s muži. Ti kteří jsou k světu, tak jsou zadaní. A ti, co nejsou, tam je většinou nějaký zádrhel.

Číslo si schovám, ale vím, že ho nepoužiju. A víte proč?


Stačí mi TEN pocit, že bych MOHLA, kdybych CHTĚLA.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama