Iron Man

29. listopadu 2015 v 22:32 | Sig
On, Milan proti celému světu. Přesně takhle mu to teď připadalo. Ne, že by neměl pevnou vůli, vždyť si to dokázal právě tehdy. Tehdy, když si usmyslel, že poběží světový závod. Na Havaji jako iron man.
Stálo ho to hodně sil, natrénoval tisíce a tisíce hodin. Ale miloval tu bolest, která mu sžírala lýtka, ten pot, který ho pálil v očích a hlavně ten pocit, že všechno překoná. Byl nejsilnější muž v celém vesmíru.

Ten sen byl jako živý. Přenesl se v něm o několik měsíců zpátky, kdy poprvé na dovolené na Havaji uviděl iron many. Hned začal přemýšlet. Měl jako reprezentant v cyklokrosu fyzičku, peníze, aby se na takový trénink připravil. Takže za třičtvrtě roku může stát na startu hototo fenomenálního závodu. Jeho firma prosperovala jako nikdy, její obrat byl přes stovky miliónů korun. Byl nejmladším podnikatelem v kovošrotu.

Pětadvacetiletý, urostlý, pohledný, sebejistý, usměvavý.

Připadalo mu, že nic není nemožné. Začal tedy trénovat. Peněz měl dost na to, aby mohl trénovat na Mallorce, kde byly srovnatelné podmínky jako budou na jeho prvním závodě. Převléknout se a rychle do moře. Pak na kolo. Pak nazout tretry a běžet. Jako o život za svým snem. Osamělý běžec v krajině vlastního života.

Rodina ho nezajímala. Vůbec. Svou pozornost upínal jen a jen na splnění svého snu. Po čtyřech měsících odjel do Itálie na kvalifikační závod. Na startu stálo tisíc lidí. On skončil stočtvrtý. O necelé tři minuty se nekvalifikoval. Letěl na další závod do Německa. Nekvalifikoval se o dvě minuty. To už ale věděl, že to půjde. Že cesta je správná. Hned po Silvestru letěl na Floridu, kde trénují světoví triatlonoví běžci.

Rodina? Kdepak - Havaj je jeho cílem! On má přece tolik potřebnou výdrž a trpělivost. Zvádne to! Za necelý rok se kvalifikoval a měl dokonce dvě sekundy k dobru.

A pak stál na startu největšího závodu světa. Tři celé devět desetin kilometru v moři, sto osmdesát na kole a čtyřicetdva běžet. A on to dokázal! Bylo mu jedno, kolikátý doběhl, ale celý závod si užíval. Jako teď ve snu. Jásající diváci a jeho pocit absolutního štěstí. Jen něco bylo jinak, než kdysi.

Uviděl tam flašku. Rozpitou whisky. Pocit štěstí byl nenávratně pryč. Musí tu láhev mít...

A přece ví, že nemůže. I ve snu věděl, že se nesmí napít. I když věděl, že to je jen sen.

A i v tom snu se napil. On, člověk s nejpevnější vůlí v celém vesmíru.

Ráno, když se probudil na tvrdé posteli v léčebně, kde postoupil z přijímacího pokoje v nulce do prvního léčebného stupně, byl na sebe vzteklý.

Proč se mu zdávají takové sny?

Nejhorší moment přišel, když začal střízlivět. To si uvědomoval všechno, co dřív přepíjel. Bude vidět to, před čím utíkal. Rozvod, který už byl neodvratný, ztracená sebeúcta, pocit, že je víc než nula, prázdný, bezmocný.Neumí už pomalu ani mluvit, umýt se. Ještě, že se o něj jeho matka postarala.

Když se zkusil oběsit pomocí prodlužovačky na kličce u okna, ho donutila podepsat papír, že se vrátí do blázince. Ale to až poté, co ho do krve pěstí seřezala jako malého kluka. Mlátila ho hlava, nehlava.

Co jeho malé děti, které ho skoro neznaly? Co máma? Co žena? Jakoby odsoudil svým chlastáním i je. A to bylo to nejhorší, co nešlo žádnou flaškou přepít. A když se o to pokusil, stejně všechno vyzvracel. Kolikrát dostal alkoholický epileptický záchvat. Kolikrát spal v pokálených a promočených peřinách. Pod které mu máma dala aspoň kytičkovaný vikslajvantový ubrus.

Jeho denní dávka byla dvě flašky rumu a dvoje cigára.

Ten den ho máma umyla jako batole, dala si záležet na každé části jeho těla. Omývala ho s láskou, které jsou schopny jen mámy. Pro ni nikdy nepřestane být jejím malým chlapečkem. Mladým mužem, na kterého byla většinu života pyšná, co všechno dokázal.

Oholila ho, oblékla. Hrozně se třásl. Po celém těle. Sbalila mu pár věcí. Chtěl zavolat manželce, ale nemohl si vzpomenout na její číslo. Jeli tam tedy naslepo. Chtěl se rozloučit.

"Dovnitř musíš jít sám." řekla mu máma

Chvilku zvonil. Bouchal. Nikdo neotevíral. Snad budou doma. Musí být. Pak uslyšel klíč v zámku a mezi dveřmi se objevila blonďatá hlavička jeho malého syna. Vytáhl z kapsy bonbony, které koupil v rychlosti u pumpy.

"Tím to už nezachráníš," řekla jeho žena, když se objevila ve dveřích.

"Jdu na léčení, Honzíku," zamumlal a nabídl chlapci bonbon. Nevzal si ho a řekl:
"To bys měl, jinak tě Andulka nebude mít ráda."

Andulka přiběhla k bratrovi a řekla: "Já budu mít ráda tátu napořád!" A potom Milana objala. Objala ho i žena a nakonec i Honzík.

Bylo mu, jako by šel na popravu.

A hlavě mu znělo:

"Mám strach, abych tu bitvu s pitím vyhrál."
"Ale budu bojovat."
"Neprojdou!"
"Jen přes mou mrtvolu!"
"A to doslova!"
"Vím to, nejsem idiot."
"Proto budu bojovat - jako o život."
"Buď on, nebo já!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama