Listopad 2015

Iron Man

29. listopadu 2015 v 22:32 | Sig
On, Milan proti celému světu. Přesně takhle mu to teď připadalo. Ne, že by neměl pevnou vůli, vždyť si to dokázal právě tehdy. Tehdy, když si usmyslel, že poběží světový závod. Na Havaji jako iron man.
Stálo ho to hodně sil, natrénoval tisíce a tisíce hodin. Ale miloval tu bolest, která mu sžírala lýtka, ten pot, který ho pálil v očích a hlavně ten pocit, že všechno překoná. Byl nejsilnější muž v celém vesmíru.

Ten sen byl jako živý. Přenesl se v něm o několik měsíců zpátky, kdy poprvé na dovolené na Havaji uviděl iron many. Hned začal přemýšlet. Měl jako reprezentant v cyklokrosu fyzičku, peníze, aby se na takový trénink připravil. Takže za třičtvrtě roku může stát na startu hototo fenomenálního závodu. Jeho firma prosperovala jako nikdy, její obrat byl přes stovky miliónů korun. Byl nejmladším podnikatelem v kovošrotu.

Pětadvacetiletý, urostlý, pohledný, sebejistý, usměvavý.

Připadalo mu, že nic není nemožné. Začal tedy trénovat. Peněz měl dost na to, aby mohl trénovat na Mallorce, kde byly srovnatelné podmínky jako budou na jeho prvním závodě. Převléknout se a rychle do moře. Pak na kolo. Pak nazout tretry a běžet. Jako o život za svým snem. Osamělý běžec v krajině vlastního života.

Rodina ho nezajímala. Vůbec. Svou pozornost upínal jen a jen na splnění svého snu. Po čtyřech měsících odjel do Itálie na kvalifikační závod. Na startu stálo tisíc lidí. On skončil stočtvrtý. O necelé tři minuty se nekvalifikoval. Letěl na další závod do Německa. Nekvalifikoval se o dvě minuty. To už ale věděl, že to půjde. Že cesta je správná. Hned po Silvestru letěl na Floridu, kde trénují světoví triatlonoví běžci.

Rodina? Kdepak - Havaj je jeho cílem! On má přece tolik potřebnou výdrž a trpělivost. Zvádne to! Za necelý rok se kvalifikoval a měl dokonce dvě sekundy k dobru.

A pak stál na startu největšího závodu světa. Tři celé devět desetin kilometru v moři, sto osmdesát na kole a čtyřicetdva běžet. A on to dokázal! Bylo mu jedno, kolikátý doběhl, ale celý závod si užíval. Jako teď ve snu. Jásající diváci a jeho pocit absolutního štěstí. Jen něco bylo jinak, než kdysi.

Uviděl tam flašku. Rozpitou whisky. Pocit štěstí byl nenávratně pryč. Musí tu láhev mít...

A přece ví, že nemůže. I ve snu věděl, že se nesmí napít. I když věděl, že to je jen sen.

A i v tom snu se napil. On, člověk s nejpevnější vůlí v celém vesmíru.

Ráno, když se probudil na tvrdé posteli v léčebně, kde postoupil z přijímacího pokoje v nulce do prvního léčebného stupně, byl na sebe vzteklý.

Proč se mu zdávají takové sny?

Nejhorší moment přišel, když začal střízlivět. To si uvědomoval všechno, co dřív přepíjel. Bude vidět to, před čím utíkal. Rozvod, který už byl neodvratný, ztracená sebeúcta, pocit, že je víc než nula, prázdný, bezmocný.Neumí už pomalu ani mluvit, umýt se. Ještě, že se o něj jeho matka postarala.

Když se zkusil oběsit pomocí prodlužovačky na kličce u okna, ho donutila podepsat papír, že se vrátí do blázince. Ale to až poté, co ho do krve pěstí seřezala jako malého kluka. Mlátila ho hlava, nehlava.

Co jeho malé děti, které ho skoro neznaly? Co máma? Co žena? Jakoby odsoudil svým chlastáním i je. A to bylo to nejhorší, co nešlo žádnou flaškou přepít. A když se o to pokusil, stejně všechno vyzvracel. Kolikrát dostal alkoholický epileptický záchvat. Kolikrát spal v pokálených a promočených peřinách. Pod které mu máma dala aspoň kytičkovaný vikslajvantový ubrus.

Jeho denní dávka byla dvě flašky rumu a dvoje cigára.

Ten den ho máma umyla jako batole, dala si záležet na každé části jeho těla. Omývala ho s láskou, které jsou schopny jen mámy. Pro ni nikdy nepřestane být jejím malým chlapečkem. Mladým mužem, na kterého byla většinu života pyšná, co všechno dokázal.

Oholila ho, oblékla. Hrozně se třásl. Po celém těle. Sbalila mu pár věcí. Chtěl zavolat manželce, ale nemohl si vzpomenout na její číslo. Jeli tam tedy naslepo. Chtěl se rozloučit.

"Dovnitř musíš jít sám." řekla mu máma

Chvilku zvonil. Bouchal. Nikdo neotevíral. Snad budou doma. Musí být. Pak uslyšel klíč v zámku a mezi dveřmi se objevila blonďatá hlavička jeho malého syna. Vytáhl z kapsy bonbony, které koupil v rychlosti u pumpy.

"Tím to už nezachráníš," řekla jeho žena, když se objevila ve dveřích.

"Jdu na léčení, Honzíku," zamumlal a nabídl chlapci bonbon. Nevzal si ho a řekl:
"To bys měl, jinak tě Andulka nebude mít ráda."

Andulka přiběhla k bratrovi a řekla: "Já budu mít ráda tátu napořád!" A potom Milana objala. Objala ho i žena a nakonec i Honzík.

Bylo mu, jako by šel na popravu.

A hlavě mu znělo:

"Mám strach, abych tu bitvu s pitím vyhrál."
"Ale budu bojovat."
"Neprojdou!"
"Jen přes mou mrtvolu!"
"A to doslova!"
"Vím to, nejsem idiot."
"Proto budu bojovat - jako o život."
"Buď on, nebo já!"

Bráchův pokoj

27. listopadu 2015 v 17:59 | Sig
Pozvala jsem kamarádku Janu k nám na návštěvu, jako vždycky po škole. Normálně si uděláme úkoly a pak hurá do pokojíčku prohlížet si Bravíčko, který Jaňule sebere starší ségře. Je tam moc zajímavých věcí, ale bohužel některým vůbec nerozumím.


Třeba nevím, co je to bod G? Píše se, že je to super, ale kde ho mám najít? Ani Jana to neví. Nechápu vlastně hodně věcí. Penis jsem viděla jen na obrázku. Ale nejlepší je kapitola o líbání. Je to prý úplně normální a přirozený. Ale víte co? Já se jednou líbala pod stolem s Jaňulou a bylo to celkem hnusný. Píšou, ať se to nebojíme zkusit s někým, kdo má o nás zájem. O mě má zájem Kája, to je jasný, protože mi půjčuje fixky a říká mi Romanko. No jo, jenže, když jsem Kájovi řekla, že chci pusu, tak mi odsekl, že jsem pitomá.


Zeptám se na všechno bráchy. Ten určitě bude vědět. Je mu totiž už 17 a je hrozně hezkej a chytrej. A bude z něj doktor, až udělá maturitu. Jeho pokoj je naprosto úžasnej. Má tam třeba spoustu časopisů s nahýma ženskýma. Ale taky různý doktorský knížky. Jednou jsem u něj našla dokonce takovou figurínu, do které asi učící se doktoři píchají injekce nebo nacvičují zachraňování lidí. Ale trochu nepraktický je, že ta figurína se musí vždycky nafouknout. To mi teda není jasný, jak do ní píchá ty injekce potom…Možná se s ní zkouší jen dýchání z úst do úst, když má pusu úplně dokořán. A pak má ještě dva další otvory.


Zkoušely jsme teda s Jaňulou najít ten bod G. Jenže ona ho asi neměla, když byla nafukovací. Vlastně ona to tam měla úplně jiný, než mám já. Asi brácha koupil špatnou doktorskou panenku. Pak jsme zkoušely do těch otvorů strkat různý věci a představovaly jsme si, jaký to vlastně je, když to dělá kluk s holkou. Taky nás to totiž jednou čeká.


Najednou bouchly dveře! Brácha je doma! Kdyby věděl, že jsme mu vlezly do pokoje, určitě by nás zabil. Obě! Nechaly jsme teda všechno, jak bylo, a utíkaly ke mně do pokoje. Říkala jsem si, že mu to potom třeba nějak vysvětlím.

Jenže on nepřišel sám. Byla s ním Adéla - jeho holka. Zavřely jsme se s Jaňulou do pokoje a čekaly, co bude. Brzo jsme uslyšely ječet Adélu. Že prý si jí brácha neváží, že jestli mu nestačí, tak se na to můžou vykašlat. A ona se může sebrat a jít za Petrem, kterej jí má rád.



Já teda nevím, ale spíš by na bráchu měla být hrdá, že z něj bude doktor. No ne?

Trafika

25. listopadu 2015 v 21:14 | Sig
Páťa, Skip a já jsme nerozlučná trojka. Do kupy jsme se dali už v první třídě, takže teď v osmičce, jsme už staří mazáci. Vymejšlíme spolu různý krávoviny, co nás zrovna napadaj. Je jedno, jestli zrovna ve škole, nebo jinde. A to jenom proto, aby nebyla nuda.


Skip minulej tejden vymyslel bobra vodvahy. Jakože každej z nás musí jít koupit nějakej ten pornočasák. Jasan, že na netu jsou toho mraky, ale je to slabota. Člověku se už ani nepostaví péro, když na to čumí nějakejch 1440 minut denně. Je to jen kupa nahatejch ženskejch, který se všelijak různě nakrucujou a dělaj to s nabouchancema, co maj megaklády, jako mlátičky na mamuty. Bušej do toho na miliardu způsobů, až to jednoho nudí k úplný impotenci. Ten správnej vodvaz je péčko v časáku! Vodvaz je přijít do trafiky a koupit si ho, říká Skip. A vůbec ten největší vodvaz je si ho koupit u nějaký sexy trafikantky. Ne u nějaký starý bábrle, nebo pupkatýho chlápka s chlupama v nose až na zem.

Tak jsme si vyhlídli jednu trafiku na okraji města. Trafikantku tam dělala docela stará, asi třicetiletá ženská. Zato měla pořádný melouny. A když říkám pořádný, tak kurva myslím fakt pořádný. Přes hrudník by ji neobejmul ani Skip a to hraje basket. Byla to rajcovní kost. Měla rudou kurevskou rtěnku, fialový vlasy, piercing v nose, ostnatej obojek kolem krku a triko bez podprdy. Hrozilo, že každou chvíli prdne, stejně jako naše kalhoty v rozkroku. Byla taková jako emo, nebo co. "Tak pánové, navrhuju tahat sirky", řekl Skip. Vytáhnul 3 sirky a jedné ulomil hlavičku. První jsem tahal já. A co byste řekli? Přesně ten pocit, že jako něco strašně moc nechcete a ono se to stane. Jasně, takže jsem byl vybranej. A kluci řvali smíchy. Z báglu jsem vytáhl plastový prase, do kterýho hážem drobáky, když teda máme nějaký nazbyt. Praseti se dá vodšroubovat rypák, takže se nemusí rozbíjet. Shrábl jsem do kapsy nějakých 120 kaček - zároveň s vodvahou - a vykročil směr trafika.

Chytil jsem za kliku a najednou jsem vevnitř. Prázdno. Rozhlížím se, kde jako ty časáky můžou bejt? Čekuju celej prostor - a no jasně! Kde jinde než u kasy, kde se roztahuje ta prsatice? Připadal jsem si jak vyplašenej králík na smetaně a potil se víc než Honza Hus v červenci.


"Co to bude mladej?" řekla, jakoby věděla proč tu jsem a chtěla mě podusit.
"Já…." , nedořekl jsem, páč do trafiky vlezla nějaká stará duchna.
"Brejden slečinko."
"Dobrej pane Tleskač. Zase Křížovky a Blesk?"
"Jo, jo - to víte ten bulvár, to je s manželkou naše… Aspoň člověk na chvilku zapomene, co všechno ho sere. "

V okamžiku, kdy za dědou zapadly dveře trafiky, jsem popadl první pornáč, co mi přišel pod ruku, mrsknul s ním o pult a vysypal drobáky. Poté, co je kočka spočítala a dala mi časák do diskrétní černé igelitky, jsem se vypařil jako sněhulák ze solárka.


Venku už čekali kluci. Nasadil jsem světáckej a vítězoslavnej výraz a se slovy: "Tady je to volové, teď je řada na vás," jsem po nich hodil černou igelitku.
Páťa ji rozevřel a s posvátnou úctou vylovil obsah. Skip zvědavě přičumoval. V zádech jsem cítil něčí pohled. Jasně. Trafikantka. Sledovala nás! Možná se mi to jen zdálo, ale myslím, že se smála…???

"To si snad děláš kozy, vole, ne?" zařval nevěřícně Skip.



"Tys utratil všechny naše prachy za gejský péčko!!!!!!"

Mentolová

22. listopadu 2015 v 11:13 | Sig
Četl rád. Nechal si posílat svoje oblíbené knihy přes jeden internetový obchod. Nikdy nevzdával knihu, kterou začal číst. Ale tahle poslední byla oříšek. Rozmrzele četl dlouhé věty několikrát. Na noze mu s žuchnutím přistály psí pysky. Bzučící moucha sebou mlátila o sklo. Bylo vedro k zalknutí.

Odlepil zpocená stehna od sedačky, vzal svého psa, který se mu celou dobu pletl pod nohy a jal se hledat vodítko. V obýváku na podlaze našel bonbon, na botníku ležela už delší dobu neotevřená pošta. Vodítko nikde. "Doufejme, že nebudou hárat feny, jinak jsem v háji", pomyslel si. Jakmile otveřel dveře paneláku, protrhla se mračna. Pes se zbaběle vymočil hned u dveří. Bezděky mimovolně povolil pěst a jakoby zdálky uslyšel cinkot klíčů padajících mezi mřížku na čištění bot.

"Do prdele - to je den!" , zařval s hlavou zakloněnou k nebi, aby bylo jasné, komu je tato stížnost adresovaná. Klekl si a v tu ránu se mu smradlavý psí kožich nalepil na tvář. "Bene vypadni!" Po marných 10 minutách lovení klíčů jen prsty si řekl, že to chce evoluční přístup. Našátral kdesi větvičku. Ale klíče pořád zůstávaly, kde byly.

"Nechcete pomoct??", ozvalo se mu najednou za zády. Nestihl ani zareagovat a už se svezla na kolena a prameny jejích vlasů mu bičovaly tvář. Zachvěl se a bezděky nasál její zvláštní vůni. Jakoby to byl pomeranč se skořicí, když do něj fouknete kouř z mentolové cigarety. Napadla ji spásná myšlenka použít sponku do vlasů jako vyprošťovadlo. Povedlo se. Klíče za okamžik zazvonily o vstupní dveře. "Paráda, díky, já to lovil snad hodinu! Nechcete třeba kafe? Je zima. A mokro." Studem by se nejraději propadl až do sklepa. Neodpověděla, ale stále se ho držela za loket. Když vstoupili dovnitř řekla: " Jo, kafe si dám, ale dnes u babičky. Nashle." zasmála se a vyběhla do schodů. No výborně stává se z něj primitiv, který ani nedokáže normálně konverzovat se ženou.

Když ho v noci vzbudil Ben, sáhl po hodinkách. Bylo po půlnoci. Byl neoblomný, takže musel vstát a jít ho vyvenčit. Před domem si sedl na schod a zapálil si cigaretu. Kouřil jen v noci. Ani nevěděl proč. Kouření mu dávalo zvláštní klid, byly to okamžiky, kdy chtěl být sám. Pes někde v dálce luxoval trávník. "Vy se asi tmy nebojíte, že?", zaznělo mu za zády. "Já mám tmu rád." řekl rychle, aby zakryl leknutí. Byla to opět ona a tentokrát se spolu dali do delší řeči. Nabídl jí svoji poslední cigaretu s výtkou, že by z ní babička moc radost neměla. "Ále, ta kouří víc než já," podotkla rusovláska.
"Bohužel nejsou to mentolky."
"Jak víte, že kouřím mentolky?"
"To cítím."
"A co ještě?"
"Že jste přírodní blondýna."
"Jak to víte?" zasmála se trochu zmateně.
"Přirozenou blondýnu vycítím na sto metrů. Na to já jsem tak trochu úchyl.." zasmál se zase on. "Jak mě dnes vaše vlasy plácnuly přes obličej..." a podal jí svou oblíbenou historku o konzistenci ženských vlasů. Kdysi na to zabral jeho přítelkyně Petra. Se kterou už dávno není.
"To kafe bych si teda dala."
"A nebojíte se?" řekl a dal si záležet, aby to vyznělo strašidelně.
"Že neusnu?" zasmála se a chytla ho za loket.

Přitiskla se na něj už ve výtahu. Pes z druhé strany. Najednou zářivka prskla a zhasla. "Je tu tma." Chytla se ho za rameno, jakoby čekala záchranu. "Pak je vše v pořádku." řekl hlasem hraběte Drákuly a cítil, jak se zachvěla strachy. "Neboj, já to dávám i pot...." nedořekl, cítil jak mu zajela rukou do zadní kapsy kalhot a jazykem hluboko do pusy. Chutnal po červeném vínu.

"Jsi jedinej chlap, co to má rád potmě." zasmála se. Přejel jí rukou pobaveně rukou po kyčelní kosti. Byla krásně voňavá i po ránu. Objížděl jí prstem oblinu jejích boků a na levé půlce jejího zadečku právě kroužil spirály.
"Jaký to je?" řekla po chvíli.
"Co jako?" vstal a uchopil přitom rám dveří.
"No jaký to je, když se s někým miluješ? Neomezuje tě to nějak?"

"Jako ta úchylka s blondýnama? To víš, vás přirozených je tak žalostně málo...." zasmál se a hmátl po slepecké holi.

Síla slov

11. listopadu 2015 v 18:16 | Sig
Slovem můžeme ublížit. Ale dalo by se slovem i zabít? Já myslím, že ano. Když narazíme na člověka, který nemá v pořádku psychiku, jistě to možné je.

Každý z nás určitě zná ten pocit poté, co uslyší něco nelichotivého, mířeného konkrétně na něj. Jak se nám naježí všechny chlupy na těle, jsme vyprovokováni a chceme také zaútočit. Nebo se stáhneme a tiše pláčeme v koutě. Každý asi podle nátury. A své povahy.

Někde jsem četla, že nás nezraňují slova, kteří druzí pronesou směrem k nám, ale naše reakce na ně. Na ta slova. Která mohou rozbít vše, o čem jsme si mysleli, že je v pořádku. O čem jsme byli přesvědčení, že funguje.

Když nevěrný manžel přizná milenku. Když vám doktor řekne, že jste nevyléčitelně nemocní. Když vám vaše dítě řekne, že vás nenávidí.

Pokud nejde o zdraví, neměli bychom nic brát osobně. Slova vypovídají něco o člověku, který je říká, ne o nás. Tak proč je tak těžké se s některými slovy vypořádat? Proč nám pořád a znovu znějí v uších? Myslíme na to, co nám onen dotyčný řekl. A jak to vlastně myslel?

To, co se nám v tu chvíli, ale i později honí hlavou, těžko dokážeme jen rozumem umlčet. Nestačí jen si říct - Kašlu na to, je to jeho problém.

Kéž by to bylo tak jednoduché a slova neměla takovou sílu, viďte?

Cesta na druhý břeh...

11. listopadu 2015 v 17:25 | Sig
Proč ti nejlepší lidé odcházejí první z toho světa? Existuje opravdu něco lepšího, než pozemský život? Jsem ateista (chvála bohu), ale přesto na Něco věřím.

Na Něco mezi nebem a zemí.

Na Něco, co nelze ovlivnit. A přesto se to děje.

Nevěřím na reinkarnaci, nebo něco podobného. Ale věřím, že Duše (nebo jak to Něco pojmenovat) má každý z nás v sobě a nemá to nic společného s masem, svaly, krví ani vnitřnostmi.

Proč mě zrovna dnes napadají takové myšlenky? Protože ráno jsem se dozvěděla, že odešla na druhý břeh jedna výjimečná žena. Žena, která dýchala pro svou rodinu. Pro muže a svoje děti. Byla obětavá. Byla všechno to, co si pod tímto slovem dokážete představit. A dělala to ráda. Byla skromná. Pro sebe nechtěla nic. Záleželo jí jen na blahu druhých.

Možná právě ta její celoživotní obětavost ji stála život. Vždycky brala ohledy na druhé a nikdy na sebe. Až v posledních třech letech, kdy se dozvěděla, že má smrtelnou nemoc, začala žít. Je to příliš pozdě?

Lékaři jí dávali půl roku. Za přispění přátel a rodiny se těch 6 měsíců protáhlo na tři krásné roky, kdy opravdu žila. Jezdila na výlety, háčkovala, pletla. Dělala prostě všechno to, co nikdy. Protože to dělala jen proto, že ji to těšilo. Zjistila, že rodina se umí postarat sama o sebe. I o ni, když nemohla, zničená po chemoterapii.

Její muž je vzácný člověk. Vzal si ji z nemocnice domů, když bylo jisté, že už nastaly její poslední dny. Zjistil si všechny dostupné informace o tom, jak pomoci blízkému odejít. Zajistil asistentky, které jemu i jeho milované ženě pomohly se vyrovnat s touto opravdu náročnou situací. Naučil se přidávat do kapačky morfium, aby netrpěla.

Když vydechla naposledy, držel její ruku ve své. Dal určitě do toho posledního stisku veškerou svou lásku. Pro přátele vyrobil parte, na němž je jeho žena veselá a šťastná. Připsal k tomu obrázku něco v tom smyslu, že byl celý život bohatý a teď jejím odchodem je chudý.

I když jsem jeho paní znala jen málo, byla to éterická bytost. Usměvavá. Dobrota jí koukala z očí. Nikdo by do ní neřekl, že je v ní tolik síly. Ti dva spolu byli prakticky celý život. Každý den. Bok po boku. Spojeni svou láskou jako siamská dvojčata. O to těžší to teď pro něj všechno je. A bude.

Drazí moji. Užívejte si každý den, jako by měl být váš poslední. Neobětujte své zdraví pro druhé. Mějte rádi především sebe. Ne sobecky, ale uvědomte si, že jenom, když budete zdraví, můžete pro druhé dělat všechny ty věci, které děláte. A některé vlastně ani nemusíte, že?

S láskou, ale ne se sebeobětováním.


On ví, že odešla vyrovnaná. Ví, že ona věděla, že je u ní. Že ji pustil na druhý břeh. Kde ona na něj bude čekat. Kéž by každý z nás měl takové štěstí.

Jednou......

Všemi smysly

7. listopadu 2015 v 9:26 | Sig
5 lidských smyslů - všichni je známe. Hmat, chuť, čich, zrak, sluch. Co se stane, když jeden z nich převezme vládu nad ostatními? Proto, že si to žádá výjimečná situace, nebo proto, že jeden receptor je nastaven citlivěji než ostatní?

Může to mít vliv na to, jakého partnera si vybereme? Když nám tak voní, ale jinak je to looser? Co ženy přitahuje na mužích? Je to záhadný namodralý (ale jinak vlastně docela obyčejný) stín ve vousech, po jehož shlédnutí se ženě rozlije až zoufalá touha po jeho těle? Nebo jeho parfém (či jeho přirozená vůně) způsobí, že se nemůže ovládnout?

Kdykoliv se člověk seznamuje s někým novým, který z pěti lidských smyslů se aktivuje jako první? Zrak? Čich? A který z nich jakoby vypíná mozek a dává průchod nespoutaným emocím, s nimiž jsme přišli na svět?

Každý člověk je originál. Každý má jiné pocity při seznamování se s protějškem. U koho zafunguje napřed zrak? U koho čich? Zrakový vjem bude nejspíš prvotní. Ale nejednou se stalo, že i když vás muž nezaujme na první pohled, při setkání s ním zjistíte, že vám voní. Fyzická atraktivita versus parfémy. Jste v pasti. Napůl lapení. Jste bezmocní.

Když mluvíte o všem a o ničem. A on voní.

Smějete se. A on voní.

Rád by vás ještě někdy viděl. A voní.

Přikývnete. Voní.

Pak zastaví svoje auto. A voní.

Jste doma. A on pořád voní.

Poděkujete a políbíte ho na tvář. Vyměníte si telefonní čísla.

A vy víte, že ho chcete ještě někdy vidět.

Musíte ho ještě ....vidět?

Cítit?


Takže čich je nakonec ten vítěz?