Září 2015

Plavečák 2

28. září 2015 v 10:25 | Sig
Reálný život je fajn. A víte proč? Včera jsem si byla dát do těla v mém oblíbeném retro bazénu. Hodinka na protažení celého těla stačí. Ale co všechno v těch 60ti minutách můžete zažít?

Plavu si, ani nevím jak a najednou koukám na nově příchozího muže. Věk neidentifikovatelný. Možná 35, možná 40 nebo 45. Takový ten typ, kdy věk nepoznáte. Plavky vytažené proklatě vysoko, ne bermudy, ale běžný typ pánských plavek. Hubené tělíčko. Na tom by tedy nebylo nic až tak zvláštního, ale když ani po půl hodině nešel do vody, ale posedával na lavicích kolem bazénu, to už přece jen zbystříte, že? Koukal pořád kolem a ne a ne plavat.

Nedalo mi to a zapředla jsem rozhovor s plavčíkem. Jestli tohle je normální? Bylo mi odpovězeno, že tento muž ho snad pronásleduje, protože den předtím ho potkal na jiném bazénu, kde si vykonával službu zachraňujícího tonoucí. A předtím ho potkal už několikrát. Prý neplave, když jsou v bazénu lidi. Jen pokud tam může být sám. Chápete to? Ve veřejném plaveckém bazénu? Kde je předpoklad, že tam budou lidi? Vzpomněla jsem si okamžitě na Járu Cimrmana. Otevřel si hospodu, ale chodili mu tam lidi. Tak si ji otevřel v temném lese. :-)

Asi po ¾ hodině se dotyčný exot osmělil a do vody šel. I když tam neměl šanci být sám. Plaval celkem dobře, ale víceméně pod vodou. V tu chvíli se mi zas vybavil film Účastníci zájezdu. Jak dopadl ten, co očumoval ženy pod vodou, jistě všichni víte.

Po hodince plavání, kdy už jsem měla dost, jsem zamířila do sprch a ke skříňce. Na "recepci", když jsem vracela klíč od skříňky, jsem prohovořila s paní, která mi sdělila, že ten muž sem chodí celkem často a po opuštění bazénu klidně dalších 5-6 hodin sedí na lavičce a pozoruje cvrkot.

Nepřišla jsem doteď na to, co vlastně svým chováním sledoval. Jestli se jedná o úchyláka, který ráda šmíruje (nahlížel několikrát do pánských sprch), nebo se rád na veřejnosti obnažuje, nebo rád pozoruje lidi v plavkách, nebo je to jen osamělý člověk, kterého nabíjí společnost dalších lidí??

Ať tak, či onak, neměla jsem z něj moc dobrý pocit, protože u takových lidí nikdy nevíte, o co jim jde a co můžou v následující chvíli udělat. Třeba jsou neškodní, ale třeba taky ne?

Každopádně po odchodu z bazénu, když jsem stála před vchodem a dávala si facku do plic, dva kolemjdoucí mladíci mě požádali o cigaretu. Velice slušným způsobem, s úsměvem a ještě jsem za ni dostala 5 kč, heč :-) Udělala jsem dobrý skutek, i když tak trošku placený.

Ještě, než jsem stačila dokouřit, jiný mladík, mířící na plavečák, mě pozdravil a usmál se. Byl mi povědomý, ale zaboha jsem si nemohla vzpomenout, odkud ho znám. Z nějaké seznamky? Z práce? Byl to fešák s krásnýma hnědýma očima. Koloušek, řekla bych tak maximálně 25 let. Nejhorší je, když nevíte, že? Vzhledem k tomu, že mi jeden odmítnutý výtečník jednou napsal, že jsem ošukala půlku Brna (tedy té mladší části), se mi nemůžete divit, že jsem si hned nemohla vzpomenout :-)

Až po návratu domů se mi vybavila situace, kdy jsem výše jmenovaného hocha viděla. Žádný sex, ani seznamka, ale potkáváme se často v trolejbuse při ranní cestě do práce. A to jsem si myslela, že jsem zaregistrovala jen já jeho. Omyl. Jak je vidět.

Co z toho plyne? Nikdy nevíte, kdo vás skrytě pozoruje. A kde ho můžete znovu potkat. Proto se usmívejte, buďte příjemní na ostatní. Ne každý s vámi totiž chce vydrbat.

A když to vezmu doslova, tak by to nemuselo být až tak nepříjemné.

Krásný den všem. A s úsměvem!!!!


Protože - co když právě do něj by se mohl někdo zamilovat....

Chcete pobavit Božstvo?

22. září 2015 v 20:31 | Sig
Pokud chcete rozesmát Božstvo, řekněte mu o svých plánech. Ano, přesně takhle to funguje.


Že ne? Ale prosím vás. Určitě každý z vás zažil ten okamžik, kdy jste šťastní, všechno je zalité sluncem a pak se objeví z ničeho nic na displeji vašeho telefonu zpráva, která všechno změní.
Přistanete tvrdě na zemi. Po kolikáté už? Raději to ani nepočítáte. Život přece není o počtu nádechů a výdechů, ale o okamžicích, které berou dech. A vy jste několik takových měli to štěstí prožít.


Bylo krásné léto. Užili jste si ho maximálně. Možná i díky tomu, že jste vděční za každý krásný den a okamžik, už necítíte ani zklamání, ani výčitky, že jste něco udělali špatně. Chovali jste se přirozeně a přesně tak všechno plynulo.

Čtete si už po několikáté sms, ve které vám člověk, o kterém jste si mysleli, že od něj se něčeho podobného nemůžete dočkat, oznamuje, že je mezi vámi konec. Ale přece vás miluje? Nebo si to v ten okamžik, kdy vám to říkal, opravdu jen myslel? A najednou? Prázdno. Prý se k vám nehodí. Prý chcete moc z jeho volného času, který potřebuje rozdělit i mezi své povinnosti a hobby. Na které by mu nezbýval čas, kdyby vám byl stoprocentním partnerem.


Jenže vy nechcete být až na konci seznamu jeho priorit. Chcete být pro muže důležitá. Chcete, aby o vás stál. Chcete, aby ho zajímalo, co právě děláte. Chcete, aby věděl, že vám chybí. Chcete, aby s vámi byl rád. Chcete si naplánovat spoustu krásných věcí, které spolu budete prožívat.

Je to tak moc? Je to příliš svazující? Vždyť láska nezná hranice. Nezná vzdálenost. Nezná sobectví. Pokud je to ovšem ta pravá. Pokud ne, rozdělí ty dva cokoliv.

Život jde dál a každého z nás čeká ještě spousta prožitků. Ať krásných, nebo bolestných. Ale o tomhle všem je přece náš každodenní život.


O úsměvu, který vám věnoval neznámý kolega včera na obědě. O mrknutí, kterým vás obdařil cizí muž v trolejbuse. O kamarádce, která je šťastná, že vás má a pro kterou jste jedinou oporou v těžké chvilce. O kolegyni, která se s vámi podělí o výbornou buchtu a přinese vám osobně vypěstovanou červenou řepu. O synovi, který spořádá na posezení několik kousků vaší cuketové buchty s citronovou polevou.

O zprávě, kterou vám napsal neznámý mladík na sociální síti. Když vás potkal před 14 dny v baru a neodvážil se vás oslovit. Pak při prohlížení stránek onoho podniku narazil na vaši fotku, kde jste byla označena. A pak už mu nic nebránilo vám napsat, že vás moc chce poznat a zve vás na kávu.


Ano, i o takových malých příjemnostech je život. Proč jej nežít pořádně? S láskou k sobě samému v našich srdcích. Jsme tu jen tak kratičkou chvíli. Netrapme se tím špatným, co se nám v životě stalo. Pojďme si vychutnávat každou další minutu, která bude přesně taková, jakou si ji uděláme. Nikdo to totiž za nás neudělá. Jen my sami máme tu možnost a dar. Máme všechno ve svých rukou.


Protože neexistují žádní cizí lidé, jen přátelé, které jsme dosud nepoznali.


A taky proto, že co lidé říkají a dělají, se nás nemůže dotknout. Zraňují nás pouze naše reakce.


Stejně tak nezáleží na tom, co děláte, ale jak se přitom cítíte.

Vždy dělejte všechno tak, jak nejlépe dovedete.

Každý si svou cestu musí projít sám. A proč ne, když sami sebe známe nejlíp a jsme sami sobě tím nejlepším přítelem.


Takže nasaďme úsměv a vzhůru do života!!!

Plavecký stadion

12. září 2015 v 20:28 | Sig
Rozhodla jsem se, že pro sebe něco udělám. Možná pozdě (v mém věku), ale přece. Nejdůležitější je vždycky začít ne? A neprokrastinovat (abyste viděli, jak jsem sečtělá a inteligentní). Ty z vás, kteří tento termín neznají, odkazuju do pr… tedy na wikipedii ("prokrastinace"). A ti z vás, kteří tohle cizí slovo ještě nikdy neslyšeli, ať se neradují. Protože to, že ho neznáte, ještě neznamená, že to neděláte. J

Nuže, vydala jsem se do plaveckého bazénu, který mám asi 15 minut volné chůze od domova. Ne, že bych ho objevila až teď, stojí tam už od dob totalitních (taky je to na něm poznat), ale obdržela jsem neodbytný pocit, že právě teď nastala nejvhodnější chvíle, očíhnout, jestli by se v něm dalo fajn zaplavat. To znamená, aniž by mě někdo ustavičně stahoval pod vodu, stříkal mi vodu do xichtu, nebo do uší, případně se trefil pádlující rukou, či nohou kamkoliv do mého těla a já bych pak musela opět navštívit paní doktorku na chirurgii (jako s těma naraženýma žebrama, když jsem hodila floping přes sedačku - děkuji nechci).

Nedobře je člověku samotnému - respektive, sám se prostě nikdy nedokope - domluvila jsem se s dlouholetou kamarádkou, že se hecneme spolu. Jak jsme řekly, tak jsme udělaly. Obě jsme naznaly, že nápad jít ve dvou, neměl chybu, protože oběma se nám ukrutně nechtělo. Ale ani jedna nechtěla zklamat tu druhou, takže jsme vyrazily na večerní plavání. Hrůza, jak už je v půl 8 večer tma. Akorát tak na to zalehnout a spát. Pro rejpaly uvádím, že se jedná o večerní dobu, tzn. P.M.

No nic, dorazily jsme tedy do areálu tělovýchovné jednoty, kde je onen bazén. Plus nějaké masáže, sauna, atd., ale ostatní nás nezajímalo. Dopídily jsme se po dotazu u paní provozní, sedící hned u vchodu v kukani, která vypadala jako vrátnice, že musíme o poschodí níže a vstupenku zaplatíme u paní na (jak to říct?) "recepci" (protože to byla jen zasklená kukaň s přihrádkami na klíče, co pamatuje ještě Husáka - teda ta kukaň, ačkoliv ta paní určitě taky - ta možná ještě Gottwalda) v šatnách. Dobrá. Jdeme o poschodí níž. Vpravo čteme - Šatny - ženy. Vstupujeme neohroženě do jámy lvové. Paní vypadá počtem vrásek na sto let a je jak věchýtek. (Ihned se mi vybavil Jára Cimrman). Opálená a celkem příjemná, i když ty zuby asi neměla moc dlouho, protože huhlala natolik, že jsme jí moc nerozuměly. Nevím, jestli jsme vypadaly blbě my dvě, nebo ona, když jsme se pořád ptaly, co vlastně říkala.


Nakonec lapám poslední větu:"…..a do bazénu můžete až tak 8.01 - máte to na hodinu, tak nejpozději v 9.15 odchod…" Hurá, propracováváme se ke skříňkám na šatstvo. Tedy až poté, co jsme zaplatily za hodinu plavání a štěstí, že jsem měla kamarádku s sebou, protože tady se platí ještě 100Kč vratná záloha na zámek. Co vám budu povídat, vrátila jsem se tak o 30 let zpátky v čase. Teď jsou všude čipy (já vím chipy - nejsem blbá), všude elektronické kontroly vstupu a tady…? Zpátky do minulosti! To se mi zas vybavil Leoš Mareš s Patrikem Hezuckým na Evropě2 s tímto pořadem.

"By mě zajímalo, jak bude paní vědět, že lezeme do bazénu přesně v 8.01, když tu není žádná čtečka!", přemýšlela jsem nahlas před kámoškou. "No asi nijak", odvětila ona. Takže se v klidu převlékáme, věci si schováme do stoleté skříňky, zamkneme stoletý zámek stoletým klíčem, na ruku dáváme stoletou gumičku s klíčkem. Jdeme do stoletých sprch. Tedy čisto tu je, to jako jo (ale radši jsem měla na nohách kroksy - však víte), ale to co trčelo ze zdi, by sprchou nazval jen slepec po litru rumu. Nebo nějaký hodně velký optimista.


"Před vstupem do bazénu jsou povinni se všichni návštěvníci osprchovat!" Achtung, Achtung - úkol zněl jasně. Nuže vkročíme do sprch. Naštěstí teče i teplá voda (to jsme ani nečekaly). Hodiny ukazují 7.55. Odvážíme se?

Za dalším rohem už je vstup k bazénu. Jdeme tam. Když tak nás odstřelí rovnou při příchodu - s tím jsme taky počítaly. Člověk má být připraven na všechno že?
Ve vodě ještě hopsaly nějaké mrňavé akvabelky, takže bylo jasné, že končí až v těch 8. Oukej, prohlídneme si zatím okolí. A co byste řekli? Všude široko daleko samý ženský. Jen ten plavčík…byl nějakej divnej.. Původně jsem myslela, že ten obstarožní pán s pupkem jako ve 20. měsíci těhotenství a pruhovaném tričku, který jeho ozdobný tukový polštář ještě zdůrazňovalo, je jen nějaký uklízeč. Nebyl.


Když zašel zcela suverénně do kóje, která měla nápis PLAVČÍK, odtud si vzal židli a přinesl si ji až k bazénu, aby měl lepší výhled, zahlédla jsem i píšťalku na jeho tučném krku. (Možná aby na ni někdo písknul, až by se o něj pokusil infarkt? Netuším).


Já mám panický strach z hloubek od té doby, co jsem se málem utopila v jednom lomu. Takže pro jistotu plavu co nejvíc u kraje, kdyby mi náhodou došly síly. Plavala jsem ještě blíže poté, co mi kamarádka řekla dobrácky: "Hele, bejt tebou, dávám si pořádnýho majzla - koukej, co by tě zachraňovalo!!!"

I když je možné, že dotyčný pán je bývalý sportsmen a má kondičku, nehodlala jsem zkoušet, jestli je to pravda.


Asi 20 minut jsme byly v bazénu ve trojce (já, kámoška a plavčík) a pak se to začalo zaplňovat. Paní se dvěma předpubertálníma hošíkama, kteří neustále někam na něco nebo někoho skákali, další paní, která sice měla velmi zvláštní styl plavání prsou, ale měla fakt výdrž, 2 mladí muži, kteří akorát počítali, kolik délek dali a nic jiného je nezajímalo. A nakonec dvě mladá děvčata (asi závodnice), která se vetřela do mojí dráhy, kde já si do té doby v klidu a pomalým tempem, kondičku nemaje, brázdila vlny.


Hm, ještě, že v 9 padáme, protože děvčata byla jako vítr a než já jednou přeplavala tam, ony už to měly 2x za sebou. A to mi ještě stačily nacákat na hlavu, do uší a praštit mě do všech končetin. Ještě, že nemám koule, tam bych jejich nožku pocítila jistě taky, ale jiným způsobem, než příjemným.


Abych to zkrátila - pokud bych na plavečák šla s úmyslem se seznámit (nebo si spravit oko), byl by to prodrbaný čas. To bych raději zůstala doma a psala třeba blogy. Ale pokud tam budu chodit kvůli upevnění své kondice (a že to kurva potřebuju), tak mě za půl roku nepoznáte.

Takže rozhodnuto - příští týden si jdu koupit permici!!

Plavčíku třes se!!


Sportu zdar!!!

Rozhodování

7. září 2015 v 19:31 | Sig
Člověk před nějakým rozhodnutím stojí každý den.
Začne to ránem, kdy se přinutíte vstát do práce. Protože tam holt musíte. Pak otevřete skříň a rozhodujete se, co na sebe. To počasí si z vás dělá prču, ráno skoro omrznete a odpoledne shazujete jednu vrstvu za druhou.

Pak se rozhodujete, co si dáte k obědu (v případě, že jste si už den předem nenarazili oběd v jídelně - ale stejně jste se museli rozhodnout už včera, co budete mít na talíři dnes). Cestou z práce se stavíte v obchodě a opět se rozhodujete, jestli na ten meloun máte fakticky takovou chuť, že se s ním budete tahat autobusem. Případně, jestli to tričko, které je v akci, opravdu tak nutně potřebujete.


Pak uštvaní dorazíte domů a opět rozhodnutí - naliju si dvojku toho výborného vína, nebo ne? Jen proto, že jste měli náročný den? Nebo proto, že to jednoduše potřebujete?
Pustíte televizi a zas stojíte před rozhodnutím, jestli seriál na Nově vás má čím oslovit, nebo se raději začtete do knížky. Rozhodnutí, do které vlastně, ihned následuje.


Tahle každodenní rozhodnutí ale v podstatě nejsou životně důležitá. Protože na kvalitě vašeho bytí nezávisejí.

Horší jsou ta, která činíme v dobré víře, že nám bude líp. Že se budeme cítit líp, když je uděláme.


Mluvím teď o vztazích.


Říká se, že když chcete pobavit Boha, řekněte mu o svých plánech.

Ten pocit, jako byste se ocitli pod ledovou sprchou poté, co jste se vyhřívali dlouho na sluníčku. Zasyčí to a…. n i c.

Přemýšlíte, kde se stala chyba. Cítíte to už delší dobu. Něco je ve vzduchu a smog to není.


Je to prostě jako by vyšuměl šumák. Najednou nemá žádnou pěnu s bublinkami a vy, i když ten koktejl promícháte znova a znova, už to nikdy nebude taková oku i chuti lahodící záležitost, jako když jste ho tvořili.


Pak zvažujete. Pro a proti. Vlastně posledních několik dnů neděláte nic jiného.
Takže co? Poohlédnete se po novém šumáku? Bude mít sice jinou příchuť, ale kdo vám zaručí, že jednou jeho kouzlo taky nezmizí?

Nikdo, že?

A vy víte, že k rozhodnutí stejně budete muset dřív nebo později dospět. Ne dospět jako dospět, protože dospělí už jste.


Náš život je v našich rukou. V našich myslích. V naší touze. V naší komunikaci.

Nechceme druhé zklamat.


Nechceme jim ubližovat.



Takže JEN proto se bojíme rozhodnout?

Sakra chlapi!!!!

5. září 2015 v 10:13 | Sig
Nedávno jsme měly holčičí dýchánek. Nesmějte se, že jsem zahrnula mezi pojem "holky" i sebe jo? I když jsem tam byla nejstarší, přiznávám.


Sešlo se nás asi 15 kousků a vypadalo to jako na sjezdu blondýn (jen 2 kousky vybočovaly). Když jsme si zpětně prohlížely fotky, z našeho blondží gangu šla opravdu hrůza.


Takže se ani nedivím, že náš stůl přítomní muži obcházeli obloukem. Abyste rozuměli, dýchánek jsme nerealizovaly u některé z nás doma, protože ani jedna nedisponujeme zámkem, případně vilou o několika koupelnách a toaletách.


Je přece samozřejmostí, že každá žena potřebuje soukromí na údržbu fasády a vysypání písku v řádu několika desítek minut, či hodin. Takže jedna koupelna s WC v jedné místnosti byla nemyslitelná varianta.


Dalším důvodem bylo také to, že přece jen v pohostinstvích se vyskytuje víc mužských elementů, než v soukromých bytech - pokud tedy nedovleče manžel či přítel partičku kamarádů - ale na to se spoléhat nedá že? A co by to bylo za zábavu, kdybychom nemohly provokovat krátkými sukničkami a velkými výstřihy? A koho jiného, než pány.


Takže si tak sedíme v klidu u vínka, povídáme, drbeme chlapy, probíráme nejnovější módní trendy, smějeme se, pijeme - prostě pohodička. A když jsme narazily na téma, jací dnešní muži vlastně jsou, dospěly jsme k jednoznačnému závěru.


Ne, že je jiná doba. Ale jsou jiní muži (možná i ženy, ale ty nebyly předmětem našeho zkoumání). Už vás nikdo nepozve jen tak na panáka k baru, když se mu líbíte. Už po vás nikdo nehodí okem (ne cihlou). A to prosím pěkně, všechna děvčátka, se kterýma jsem seděla u stolu jsou v rozpuku. Mají od 30 do 35 let přibližně. Takže věkem to být nemůže.


Muži prostě jen tak stojí ve třech řadách u baru a pozorují cvrkot. Čekají, že žena přijde za nimi. A možná je snad pozve na něco sama?

Prostě jako by měli strach investovat i do toho blbého drinku. Když neví, jestli za to něco dostanou. Jako by neměli zájem. Neusmějí se. Klábosí s kamarády a monitorují terén. To je vše, na co se zmůžou.


Sakra chlapi - není to málo?