Motosvatba

9. srpna 2015 v 19:48 | Sig
Prý letošní léto je demoverzí krematoria. Myslím, že s tímto tvrzením se nedá nic jiného, než souhlasit. Já léto miluju, to už všichni víte, ale tento způsob, se i mě zdá poněkud nešťastným.

V sobotu jsem se zúčastnila jedné velice vydařené motorkářské akce. Jednalo se o svatbu dvou příznivců nejmenované zelené značky (kawáááá). Už při příjezdu k domu nevěsty, bylo jasné, že to bude dlouhý den a všichni se budeme koupat v litrech potu. Na zahradě bylo zaparkovaných odhadem 15 silných strojů. Opravdu jsem litovala ty, kteří přijeli v motorkářském mundůru, případně kožené kombinéze.

My s panem J. přijeli autem s klimatizací. Po vystoupení z chladné oázy, nás profackovala výheň hodná předpeklí. Připojili jsme se k ostatním spolutrpícím v party stanu. Přivítali se (já byla všem představena jako nová členka klubu - absolutně netuším do teď kdo je kdo, protože za a) vedro a za b) moc lidí na mou chabou paměť - já jim to ulehčila - označila jsem se řetízkem na krk s mým jménem, což bylo náležitě oceněno), vypili asi hektolitr vody, něco málo pojedli a když ženich pobíhající kolem v kraťasech změnil vizáž, vydali jsme se na cestu k zámečku, kde měl proběhnout obřad.

Přenesli jsme se přes malé organizační problémy, (naštěstí nikdo při čekání na nevěstu nezkolaboval) a konečně se kolona asi 20 motorek, opentlených zelenými stužkami a několik aut, ozdobených stejným způsobem, mohla vydat na cestu.

Na zámeček jsme přijeli bez problémů. Respektive pod zámeček. Bohužel je na kopci a auta až nahoru nemohla. Takže nasadit turistické tempo a ve výhni šlapat až nahoru. To byl jediný okamžik, když jsem motorkářům záviděla, že oni až k zámku vyjet mohli. Opravdu jediný. Bundy, helmy, kalhoty a kombinézy by jim záviděl asi jen masochista.

Naštěstí obřad byl v zámeckém parku. Okamžitě jsme si všichni vyhledali stín stromů. Takže když nás chtěla asistentka oddávajícího seřadit do nějakého špalíru, se jí jaksi nedařilo nás vytáhnout ze stínu. Možná jsme byli i díky vedru trošku zabrždění. Po několika marných pokusech jsme vytvořili jakéhosi hada (notně ožralého dle několika zatáček, které jsme vytvořili), ale muselo to stačit. To bylo maximum, kterého jsme byli schopni.

Chudáci novomanželé. Ještě, že pan oddávající zvolil kratší verzi proslovu a moc obřad neprotahoval. Ženich se v saku musel potit až na patách a nevěstě se připalovala na sluníčku záda v korzetových šatech. Byli stateční, klobouk dolů. Protože pak se jelo ještě fotit s motorkami k rybníku. Já už tou dobou kolabovala. Pitný režim veškerý žádný a všudypřítomné vedro už se nedalo moc ukočírovat. Proto jsem se zaparkovala do jednoho z aut, nastartovala klimu a jedna dobrá dušička mi přinesla kelímek kofoly. Nevím, kde ho vyčarovala, ale myslím, že mi v tu chvíli zachránila život.

Jo a člověk, který vymyslel klimatizaci a vějíř by měl dostat nobelovku. To jen tak mimochodem. Konečně jsme se mohli vydat k hotelu, kde se měl podávat oběd. Je fakt, že jsem snídala v 9 ráno a i přes pekelnou výheň mi můj žaludek začal nadávat, když ani v půl 2 nedostal nic, než několik dcl vody a kofoly.

V hotelové restauraci už bylo všechno přichystáno. Když jsme se usadili na svá místa, označená vtipnými cedulkami, po přípitku začala děvčata nosit předkrm. Pak tradičně knedlíčková polévka a opečené brambory a krůtí roládky se špenátem a sušenými rajčátky. Opravdu výborné.

Určitě všichni z vás už někdy nějakou tu svatbu zažili. Ať vlastní, nebo v příbuzenstvu, případně u kamarádů. Nebudu vám tu proto popisovat celý průběh. Znáte to. Jídlo, pití, hudba, a pořád dokola a dokola a dokola...

Já tam poznala moc fajn partu lidí. Starší, mladší - všichni si byli rovni. Zažili spolu už spoustu zážitků, na které já zatím čekám. Na motorce jsem už jako batůžek jezdila 4 roky, ale tady mě čeká vyšší level. Tedy obsahově. Ze 600 na 1200.

Už se mi doma začíná hromadit motorkářské vybavení. Helmu a rukavice už mám. Zbývá bunda, kalhoty, boty, ledviňák, páteřák. A věřím, že ještě letos s panem J. vyjedeme na nějakou tu kochací jízdu. Pro začátek jen tak zlehka. Žádné závodění. Na motorku máte sednout jen s tím, komu bezmezně věříte. Pokud tedy zrovna neuvažujete o sebevraždě.

On mou důvěru má. Za několik týdnů mi připravil tolik příjemných zážitků, které jsem neprožila snad za poslední dva roky. Ale aby nevypadal zas až tak dokonale, uklidním vás, že přece jen jednu chybku má. Chrápe. Ale jako svině. Tedy nevím, jak chrápe svině, ale možná to bude něco podobně hrůzného. Takže spát se s ním nedá. Ani převalení na bok, případně na břicho nepomůže. Řeže pořád, jakoby měla přijít tuhá zima.

Tuhle jsem to už nedala, a protože mám malý byt a nebylo kam utéct, odnesla jsem si peřinu a polštářek do kuchyně. Vzala karimatku a ustlala si mezi linkou, stolem a špajzem. Hm, tak tady jsem ještě za celou dobu, co tu bydlím (a je to už myslím nějakých 15 let) nespala. Je pravda, že ráno jsem byla celkem polámaná, ale spala jsem!! Jen jsem zavřela dveře do kuchyně, abych tím naznačila synovi, že si má dát na něco bacha. Nerada bych, aby mi v noci začal tancovat po hlavě, až se třeba v polospánku půjde napít.

Pan J. mě ráno samozřejmě hledal. Když mě našel ležet na zemi v kuchyni, přála bych vám vidět jeho provinilý výraz. Ale protože nemá ve zvyku zbytečně kecat, ještě ten den zajel do Lídla koupit skládací matraci a řekl, že příště spí na zemi on. A bez debaty.

Na svatbě, kterou jsem vám popsala výše, jsme měli taky společný pokoj. Jeden. Protože je gentleman, nenechal mě trpět. Nad ránem jsme se rozdělili. Doprovodil mě a po vykonané hygieně si ustlal na hotelové zahrádce na lavici. S tím, že se uvidíme o několik hodin později. V 8 už jsem byla vzhůru, protože začal někdo opět pěkně přitápět. Jak jsem se později dozvěděla, pan J. spal pouze dvě hodinky, já nějakých 5. Člověk prý nežije, když spí. Takže my si to odžili opravdu skvěle. Po snídani směr domov. Rozloučení s posledními, kteří zůstali. S novomanželi, kteří přijeli ještě zbylým rozdat výslužku.

I přes extrémní vedro se tahle akce opravdu vydařila. Ženich povídal, že se tak intenzivně modlil, aby nepršelo (kvůli těm, co přijeli na dvou kolech), že to nejspíš přehnal. Měl to prý včas zastavit.

Jsem moc ráda za zjištění, že ještě pořád existují fajn lidi, kteří vás okamžitě vezmou mezi sebe. Se kterými se ani minutu nenudíte. Se kterými se nemusíte vidět každý týden, protože je mezi vámi dálka. Ale když se sejdete na sraze, či jiné akci, je to prostě fajn.

Těším se.
Na všechno, co mi ještě život přinese.
Na další zážitky. Na každý nový den.
I na to zkurvené vedro.
Na úsměv pana J.
Na jeho milá slůvka, šeptaná do mého ouška.

Ale to si budu muset počkat. Opouští mě na dlouhých několik týdnů.


A já budu čekat pane J.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama