Srpen 2015

Vnitřní démon

15. srpna 2015 v 10:06 | Sig
Rozhodla se - definitivně - zůstat se svým trápením sama. Neřešit pořád dokola nevydařené vztahy s muži. Nezkoušet už štěstí a neříkat si, že i na toho vola jednou sedne, tak proč by se nemělo zadařit i jí?

Upnout všechny zbytky svých chabých sil jen na sebe. Věnovat se sobě. Mít se ráda. A taky pro to něco udělat. Když nemůže vlastně udělat nic pro jednoho z nejdůležitějších lidí v jejím životě. Pro svého syna. Který její pomoc odmítal tak dlouho a úporně, že ve chvíli, kdy se sám rozhodl pro hospitalizaci v nemocnici, snad nemohla uvěřit, že zázraky se dějí.

To ráno, když ho odvážela do jedné z největších nemocnic ve městě, jí do zpěvu nebylo. Ani jejímu synovi. Viděla na něm, že má strach. Zná ho přece celý jeho život. Žijí pořád spolu. Jen oni dva.


Hospitalizace potrvá 6-8 týdnů, aby se dostal z problémů, které se v jeho dušičce nahromadily za posledních pár let. Je to málo nebo hodně? Soucítila se svým dítětem, které pro ni bude vždy její součástí. I ona cítila svíravou bolest někde u srdce. Je pořád unavená, vyčerpaná permanentním stresem. Zatímco její syn hubnul, ona spíše přibírala na váze. I když jedla velice málo. Na každého stres působí jinak. Tak ráda by mu několik desítek kilogramů předala. To před ním ale nemohla ani vyslovit - nesnášel takové řeči.

Když ho předávala do péče ošetřující lékařky, necítila ani tak úlevu, jako starost. Neuměla říct proč. Nevěděla, co ji k tomu vede, když tady konečně bude v rukou odborníků. Aspoň si to tenkrát myslela. Když ho objímala naposledy, řekl jí, že se uvidí za měsíc. Ať nechodí na návštěvy. Že se chce od všeho odstřihnout. Začít úplně znovu. Chápala to, ale nedokázala si představit, že se tak dlouho nesetkají.


Bude muset respektovat jeho rozhodnutí. Podle zákona je dospělý člověk, i když pro ni zůstane navždy jejím malým chlapečkem.


Když držela jeho slabé, vyčerpané tělíčko v náruči, přepadl ji smutek. Ale zasvítila taky naděje. Že teď už se konečně něco změní. Že život není až taková kurva, aby nenechal jejího synka prožít ještě spoustu krásného.

Že právě teď je ta správná chvíle, aby se i ona dala dohromady. Pro něho. Až se jí vrátí. Aby mu byla schopná předávat jen pozitivní energii. A radost ze života.

Proč je tak těžké se ze života radovat?

Když boj nemá konce?

Když nezbývají síly?

Když nemocná hlava se nedá vyléčit tak snadno, jako zlomená končetina nebo bolavý zub?

Proč má pořád na prsou balvan, se kterým nedokáže hnout?

Proč je tak krásné, ale současně těžké mít děti?

MotoGP

15. srpna 2015 v 9:34 | Sig
Včera jsem po dlouhé době oprášila svou němčinu. O nadcházejícím víkendu se totiž u nás v Brně koná moto GP na Autodromu. Tento ročník je navíc i jubilejní - padesátý.

Sjíždějí se k nám příznivci dvou kol nejvíc z Německa a Rakouska, ale samozřejmě i jiných zemí. I když samotná akce začíná až v sobotu, většina fanoušků přijela dřív a je jich plné město.

Když jsme si včera s mými dvěma kamarádkami šly sednout v podvečer na dvě deci, bylo jasné, že se něco děje. Všechny restaurační zahrádky byly atakovány nájezdy cizinců, takže jsme byly rády, že jsme měly vůbec kam umístit naše unavené prdelky. Tropická vedra totiž u nás i nadále přetrvávají a ochlazení se má dostavit na Moravu nedřív v neděli.

Jak to tak bývá, neplánované akce bývají nejlepší. A tahle se opravdu vyvedla. Vystřídaly jsme tři zahrádky, na kterých to prostě žilo. Taková tour de Starobrněnská (ulice kousek od Zelného trhu - pozn.aut.). Pít alkohol v takovém horku je náročné. O tom už bylo napsáno mnoho. Ale my se toho nebály. Pitný režim, je pitný režim. Holky popíjely pivko, a já, protože pivař nejsem, zakotvila u mého oblíbeného Cuba Libre. Na posledním stanovišti jsme narazily na partu mužů, kteří již byli taky trošku znaveni teplem a pivem. Kromě jednoho, který prý řídil (chudák). Měly jsme tedy i o zábavu postaráno, protože jejich parta, čítající 4 kousky, se usadila hned vedle nás. Paradoxně u nejmenšího stolečku, který tam byl. Vypadali legračně, jak se tam tak tísnili u stolku, který vypadal, jakoby patřil trpaslíkům.

Bohužel brzo zavírali. Takže jsme stačili využít jen dvakrát dokola jejich akci Cuba Libre 1+1 za cenu jednoho. Paní číšnice nás rychle zkasírovala a poznamenala, že na zahrádce můžeme sedět dlouho, jak chceme, ale to sklo si musí odnést. Takže šup, šup. Už jsme měli všichni dopito, i hoši od vedle, když tu si k jednomu stolečku chtěli sednout dva muži tak kolem šedesátky (no spíš hodně přes). Rozesmála nás kamarádka, který na ně přátelsky zahalekala: " Děckááááá, tady už vám nenalejou. Tady zavírají!!!"

Následoval výbuch smíchu, protože muže v důchodu nazvat "děckama" nám přišlo jakože dooost vtipný. A protože jsme nemusely druhý den vstávat (ještě, že jsem si vzala to volno - já to cítila v kostech), zavítaly jsme na nedalekou diskotéku. Nevěřili byste, kolik lidí tam bylo. Prosím pěkně, ve všední den. Sakra, to nikdo nechodí do práce? Je tedy fakt, že věkový průměr osazenstva byl tak 25-35 let. A mě vůbec nevadilo, že jsem si tam připadala jako mama-san. Rozumějte - byla jsem tam jistě nejstarší. Naštěstí mi moje kadeřnice zrovna ten den vyrobila na hlavince tak slušivý mladistvý střih, že by mi pade snad ani nikdo nehádal. Ano, taky tma mi udělala dobrou službu, vy rejpalové.

No a teď se dostávám konečně k mé oprášené němčině. Vedle u stolu seděla parta Rakušáků, kteří se snažili s námi komunikovat anglicky. Hm, to měli smolíka, protože ani jedna z nás tento jazyk moc dobře neovládá. Takže jsem zkusila "šprechtit" německy. A vida - šlo mi to. Dokonce jsem byla pochválená, že mluvím velice dobře (že by tím ten mlaďoch něco sledoval?). Odvětila jsem, že když požívám alkoholické nápoje, jde mi to celkem samo. A divila jsem se, jak mi naskakovala i slovíčka, o kterým jsem ani netušila, že je ještě znám. Takže to s tím Němcem, co mi schovává věci, není zatím tak hrozné.

Zábava plynula v celkém dobrém tempu, i na nějaký ten taneček došlo. Panáků nepočítaně. Muzika skvělá. Dokonce i taková, kterou jsem hrála v mé éře "pouštěče". Vrátila jsem se nejmíň o 15 až 20 let zpět v čase.

Shrnuto, podtrženo - akce to byla vydařená, až do brzkých ranních hodin. Víte přece, že každý slušný člověk se vrací domů za světla že?


Já moc přeju všem fanouškům motorek, ať se vydaří počasí. A kdo zvítězí? To teprve uvidíme, ale myslím, že to snad u tohoto sportu není to nejdůležitější. Zážitek to bude tak, jako tak.

Motosvatba

9. srpna 2015 v 19:48 | Sig
Prý letošní léto je demoverzí krematoria. Myslím, že s tímto tvrzením se nedá nic jiného, než souhlasit. Já léto miluju, to už všichni víte, ale tento způsob, se i mě zdá poněkud nešťastným.

V sobotu jsem se zúčastnila jedné velice vydařené motorkářské akce. Jednalo se o svatbu dvou příznivců nejmenované zelené značky (kawáááá). Už při příjezdu k domu nevěsty, bylo jasné, že to bude dlouhý den a všichni se budeme koupat v litrech potu. Na zahradě bylo zaparkovaných odhadem 15 silných strojů. Opravdu jsem litovala ty, kteří přijeli v motorkářském mundůru, případně kožené kombinéze.

My s panem J. přijeli autem s klimatizací. Po vystoupení z chladné oázy, nás profackovala výheň hodná předpeklí. Připojili jsme se k ostatním spolutrpícím v party stanu. Přivítali se (já byla všem představena jako nová členka klubu - absolutně netuším do teď kdo je kdo, protože za a) vedro a za b) moc lidí na mou chabou paměť - já jim to ulehčila - označila jsem se řetízkem na krk s mým jménem, což bylo náležitě oceněno), vypili asi hektolitr vody, něco málo pojedli a když ženich pobíhající kolem v kraťasech změnil vizáž, vydali jsme se na cestu k zámečku, kde měl proběhnout obřad.

Přenesli jsme se přes malé organizační problémy, (naštěstí nikdo při čekání na nevěstu nezkolaboval) a konečně se kolona asi 20 motorek, opentlených zelenými stužkami a několik aut, ozdobených stejným způsobem, mohla vydat na cestu.

Na zámeček jsme přijeli bez problémů. Respektive pod zámeček. Bohužel je na kopci a auta až nahoru nemohla. Takže nasadit turistické tempo a ve výhni šlapat až nahoru. To byl jediný okamžik, když jsem motorkářům záviděla, že oni až k zámku vyjet mohli. Opravdu jediný. Bundy, helmy, kalhoty a kombinézy by jim záviděl asi jen masochista.

Naštěstí obřad byl v zámeckém parku. Okamžitě jsme si všichni vyhledali stín stromů. Takže když nás chtěla asistentka oddávajícího seřadit do nějakého špalíru, se jí jaksi nedařilo nás vytáhnout ze stínu. Možná jsme byli i díky vedru trošku zabrždění. Po několika marných pokusech jsme vytvořili jakéhosi hada (notně ožralého dle několika zatáček, které jsme vytvořili), ale muselo to stačit. To bylo maximum, kterého jsme byli schopni.

Chudáci novomanželé. Ještě, že pan oddávající zvolil kratší verzi proslovu a moc obřad neprotahoval. Ženich se v saku musel potit až na patách a nevěstě se připalovala na sluníčku záda v korzetových šatech. Byli stateční, klobouk dolů. Protože pak se jelo ještě fotit s motorkami k rybníku. Já už tou dobou kolabovala. Pitný režim veškerý žádný a všudypřítomné vedro už se nedalo moc ukočírovat. Proto jsem se zaparkovala do jednoho z aut, nastartovala klimu a jedna dobrá dušička mi přinesla kelímek kofoly. Nevím, kde ho vyčarovala, ale myslím, že mi v tu chvíli zachránila život.

Jo a člověk, který vymyslel klimatizaci a vějíř by měl dostat nobelovku. To jen tak mimochodem. Konečně jsme se mohli vydat k hotelu, kde se měl podávat oběd. Je fakt, že jsem snídala v 9 ráno a i přes pekelnou výheň mi můj žaludek začal nadávat, když ani v půl 2 nedostal nic, než několik dcl vody a kofoly.

V hotelové restauraci už bylo všechno přichystáno. Když jsme se usadili na svá místa, označená vtipnými cedulkami, po přípitku začala děvčata nosit předkrm. Pak tradičně knedlíčková polévka a opečené brambory a krůtí roládky se špenátem a sušenými rajčátky. Opravdu výborné.

Určitě všichni z vás už někdy nějakou tu svatbu zažili. Ať vlastní, nebo v příbuzenstvu, případně u kamarádů. Nebudu vám tu proto popisovat celý průběh. Znáte to. Jídlo, pití, hudba, a pořád dokola a dokola a dokola...

Já tam poznala moc fajn partu lidí. Starší, mladší - všichni si byli rovni. Zažili spolu už spoustu zážitků, na které já zatím čekám. Na motorce jsem už jako batůžek jezdila 4 roky, ale tady mě čeká vyšší level. Tedy obsahově. Ze 600 na 1200.

Už se mi doma začíná hromadit motorkářské vybavení. Helmu a rukavice už mám. Zbývá bunda, kalhoty, boty, ledviňák, páteřák. A věřím, že ještě letos s panem J. vyjedeme na nějakou tu kochací jízdu. Pro začátek jen tak zlehka. Žádné závodění. Na motorku máte sednout jen s tím, komu bezmezně věříte. Pokud tedy zrovna neuvažujete o sebevraždě.

On mou důvěru má. Za několik týdnů mi připravil tolik příjemných zážitků, které jsem neprožila snad za poslední dva roky. Ale aby nevypadal zas až tak dokonale, uklidním vás, že přece jen jednu chybku má. Chrápe. Ale jako svině. Tedy nevím, jak chrápe svině, ale možná to bude něco podobně hrůzného. Takže spát se s ním nedá. Ani převalení na bok, případně na břicho nepomůže. Řeže pořád, jakoby měla přijít tuhá zima.

Tuhle jsem to už nedala, a protože mám malý byt a nebylo kam utéct, odnesla jsem si peřinu a polštářek do kuchyně. Vzala karimatku a ustlala si mezi linkou, stolem a špajzem. Hm, tak tady jsem ještě za celou dobu, co tu bydlím (a je to už myslím nějakých 15 let) nespala. Je pravda, že ráno jsem byla celkem polámaná, ale spala jsem!! Jen jsem zavřela dveře do kuchyně, abych tím naznačila synovi, že si má dát na něco bacha. Nerada bych, aby mi v noci začal tancovat po hlavě, až se třeba v polospánku půjde napít.

Pan J. mě ráno samozřejmě hledal. Když mě našel ležet na zemi v kuchyni, přála bych vám vidět jeho provinilý výraz. Ale protože nemá ve zvyku zbytečně kecat, ještě ten den zajel do Lídla koupit skládací matraci a řekl, že příště spí na zemi on. A bez debaty.

Na svatbě, kterou jsem vám popsala výše, jsme měli taky společný pokoj. Jeden. Protože je gentleman, nenechal mě trpět. Nad ránem jsme se rozdělili. Doprovodil mě a po vykonané hygieně si ustlal na hotelové zahrádce na lavici. S tím, že se uvidíme o několik hodin později. V 8 už jsem byla vzhůru, protože začal někdo opět pěkně přitápět. Jak jsem se později dozvěděla, pan J. spal pouze dvě hodinky, já nějakých 5. Člověk prý nežije, když spí. Takže my si to odžili opravdu skvěle. Po snídani směr domov. Rozloučení s posledními, kteří zůstali. S novomanželi, kteří přijeli ještě zbylým rozdat výslužku.

I přes extrémní vedro se tahle akce opravdu vydařila. Ženich povídal, že se tak intenzivně modlil, aby nepršelo (kvůli těm, co přijeli na dvou kolech), že to nejspíš přehnal. Měl to prý včas zastavit.

Jsem moc ráda za zjištění, že ještě pořád existují fajn lidi, kteří vás okamžitě vezmou mezi sebe. Se kterými se ani minutu nenudíte. Se kterými se nemusíte vidět každý týden, protože je mezi vámi dálka. Ale když se sejdete na sraze, či jiné akci, je to prostě fajn.

Těším se.
Na všechno, co mi ještě život přinese.
Na další zážitky. Na každý nový den.
I na to zkurvené vedro.
Na úsměv pana J.
Na jeho milá slůvka, šeptaná do mého ouška.

Ale to si budu muset počkat. Opouští mě na dlouhých několik týdnů.


A já budu čekat pane J.

Daří se mi

9. srpna 2015 v 19:46 | Sig
Daří se mi. Ano, po dlouhé době můžu s klidem říct, že všechno. Můj syn se zamiloval a já věřím, že právě láska mu pomůže na jeho prozatím strastiplné cestě životem. Když je známá tím, že i hory přenáší, proč by nemohla jednoho tápajícího mladého muže vrátit do života, kam po malých krůčcích směřuje?


V práci jsem dokončila po několika měsících jeden složitý úkol. Odevzdala jsem jej v termínu. Proto mi šéf kývl na 3 dny dovolené, které strávím s mým panem J.


Příští týden už mě opouští. Na zatracených šest týdnů. Jsme spolu denně, takže to bude pěkná ťafka. Ale vím, že to zvládnu (i když se zaťatýma zubama - ale ne moc - moje zubařka má dovolenou). Budu mít zase víc času na moje kamarády, které jsem (přiznám se) trošku zanedbávala. Bylo mi totiž líto každého okamžiku, který bych nemohla strávit s NÍM.

Takže budu vzpomínat. Třeba na jeho vtipné poznámky, které jsem si musela začít psát do deníčku, aby mi připomněly situaci, při které byly vysloveny (útoky Němce, co mi schovává věci, nepřestávají). Třeba tu, když při nákupu v obchoďáku viděl na stojanu dámská trička s nápisem " Bon jour" řekl: " No jo, ale co když je odpoledne?" Nebo jinou, když jsme někde zahlédli inzerát na jemnou depilaci, pronesl se zamyšleným výrazem: "Jemná depilace, hm a myslíš, že existuje taky drsná? Jakože sado-maso? Že třeba každý pátý zákazník bude mít stržení nehtu zdarma?" Případně, když jsme si vychutnávali kávičku v jedné příjemné kavárně a za mnou seděla slečna s dlouhými nehty křiklavě oranžovými a žlutými, o které pronesl, že by mohla u silničářů drápat asfalt. Nebo se mě zeptal, co si myslím, že je nejhorší noční můra motorkáře? Víte? Prý je to to, že jeho vdova prodá jeho motorku za cenu, za kterou jí řekl, že ji koupil.


Budu vzpomínat na jeho objetí. Nejen to vroucí při milování. Ale i třeba to, když jsme vyrazili na výlet do Laa a procházeli se ruku v ruce. Občas se zastavili a obejmuli. Plavali vedle sebe. Leželi spolu v bazénu, vyhřátém na 38 stupňů se slanou vodou a vířivkou. Jeho ruka kolem mého pasu. Nebo ramen.

Nádhera v každém směru. Kdo neznáte - doporučuji! Několik bazénů, jeden má 38 stupňů, další 28 stupňů a jiný je krytý, takže ani špatné počasí vás nemůže zaskočit. Nahoře restaurace, kde se dá výborně najíst a napít. Jen tak v plavkách nebo osušce. Stánek s občerstvením přímo u vody. Nemusíte s sebou nosit žádnou hotovost, jen odpípnete náramkem, který dostanete na ruku a při odchodu z welness zaplatíte na pokladně. Jak jednoduché.


Budu vzpomínat na jeho polibky. Při některých mi naskakovala husí kůže ze vzrušení. Při jiných jsem si užívala pocit sounáležitosti a bezpečí. Že mám někoho, kdo mě miluje. Prostě proto, jaká jsem. Že mám někoho, kdo je konečně schopný unést mou někdy nepříjemnou upřímnost. Před kým si nemusím na nic hrát, ani přemýšlet, co mám říct, aby to bylo dobře. Před kým si klidně můžu nalít sklenku vína nebo sektu a nebude s tím mít sebemenší problém, jestli je na to vhodná doba. Jeho jediným přáním je, vidět mě šťastnou a spokojenou.


Budu vzpomínat na jeho vůni. A nemyslím tím jen parfém, který jsme spolu pro něj vybrali. Má ho schovaný u mě, takže když bude nejhůř, navoním si polštář a budu mít v noci pocit, že leží vedle mě. A třeba mi vstoupí díky tomu i do snů.


Budu vzpomínat na jeho úsměv. Se kterým se na mě obrací s nějakou hrozně důležitou otázkou. Nebo když se mi podaří ho rozesmát až k slzám.


Budu vzpomínat na jeho tělo. Které se tak těsně přimkne k tomu mému, že skoro nemůžu dýchat. Jakoby každý jeho sval vnímal mou přítomnost. Jakoby nás chtěl spojit v jedno.

Budu vzpomínat na jeho ruce. Které dokáží tak krásně pohladit. Držet mou hlavu a zpříma se mi dívat do očí, kde si všechno přečte. Nebo pevně stisknout. A sáhnout na to správné místečko, aby se dostavilo moje vzrušení.


Na co dál ještě budu vzpomínat?

To už vám neprozradím. To ví jen ON a JÁ.

P. S. JIWOT YE BOY pane J. - ale vy jste právě vyhrál jednu velkou bitvu.

Léto budiž pochváleno

9. srpna 2015 v 19:38 | Sig
Milí moji přátelé.

Vím, že vás v poslední době zanedbávám, ale je léto a to je můj čas. Čas, který na celém roce mám nejraději.

Čas, kdy nechám sluneční paprsky vyhřívat celé moje tělo. Čas, kdy se pořád jen usmívám.

Když si vezmu třeba jen jeden den dovolenou a jdu na koupaliště, nebo prostě jen tak někam k vodě.

Když se nechám hýčkat sluníčkem.

Když si dám jednoho (no dobře - tak dva) Radlera na žízeň.

Když si zase povzdychnu, že těch několika úporných kilogramů, co mám navíc, jsem se opět nezbavila.

Když se ponořím do krásně chladivé vody a nechám se unášet vlnami. Nebo si několikrát přeplavu bazén.

Když si mlsně prohlížím pánská těla (pokud mám to štěstí, je se na co dívat a nezapomenu si brýle na dálku :-)).

Když si vezmu knížku, lehnu si na lehátko (pokud se mi ho podaří ukořistit) a ponořím se do napínavého příběhu, zatímco se sluneční paprsky odrážejí na mé opálené pokožce.

Když čas nechám prostě plynout a jen se poddávám nádherné letní atmosféře.

Prostě žiju naplno. Reálně.

Přeju vám všem, abyste měli krásné léto plné sluníčka, skvělých zážitků a byli zamilovaní minimálně tak jako já teď.

Posílám vám všem úsměv od ucha k uchu.