Červenec 2015

Večery na venkově

12. července 2015 v 19:48 | Sig
Hvězdy. Už jsem jim věnovala jeden svůj blog. Protože jsem měla možnost před pár dny vidět celou tu nádheru jinde, než ve městě, prostě musím napsat další.

Večery na venkově v jižních Čechách, kde jsem byla na dovolené s partou úžasných lidí, ve mně zanechaly dojmy natolik silné, že věřím, že z nich budu žít ještě dlouho. Škoda, že takové okamžiky nejdou vecpat do plechovky, uzavřít neprodyšně a otevřít v době, kdy mi bude nejhůř. Až budu mít špatný den a pocit, že už nemůže být hůř. I když v současné době věřím, že je naprosto v nedohlednu.

Cítím se totiž skvěle. Nejen díky tomu, že jsem potkala moc fajn muže, se kterým jde všechno tak nenásilně a prostě, ale i proto, že jsem získala pár skvělých přátel. Právě na oné dovolené. I když jsou všichni v průměru o desítky let mladší než já, kolik legrace jsme si užili, to nejde ani popsat.

Skoro každý večer posezení u ohníčku s grilovanými a opečenými pochoutkami, spousta výborného pití a jídla, spousta legračních historek, a dokonce i předčítání několika mých blogů (které mimochodem vyvolaly i salvy smíchu).

Když oheň dohasínal a na hodinách odbíjela púlnoc, všichni jsme se zahleděli směrem vzhůru, k nebi. Na něm zářilo na stovky hvězd. Každá z nich má jistě svůj příběh, stejně jako každý člověk. Koukali jsme se zakloněnými hlavami na tu nádheru nad námi. Každému se v hlavě honily myšlenky. Možná i představy. Ale byly natolik soukromé, že jsme o nich nemluvili.

I já jsem vyslala ke hvězdám přání všeho nejlepšího mým nejbližším. Mému milému, který je v současné době přibližně šest tisíc kilometrů ode mě. Se kterým se v posledních týdnech můžu vidět jen přes Skype. Díky pane Internete.:-) A který mi neskutečně chybí, protože nám zatím nebylo dopřáno být spolu dlouho. Ale čeká nás krásný víkend v Luhačovicích za 14 dní. Hned, jak se mi vrátí. Důležité je mít na co se těšit. Vždy. A já svoje těšení směruji právě k tomuto datu.

Mým oběma synům, které miluju úplně nejvíc. A nikdy nepřestanu. Mateřská láska je jedinečná. I otcovská, ale myslím, že to není to samé (samozřejmě někteří otcové jsou naprosto úžasní - pánové neberte osobně). Matka v sobě dítě nosí 9 měsíců. Za tu dobu vznikne pouto. Nezrušitelné. Celoživotní. I když nám ti tvorečkové vyrostou v dospělé lidi, pro nás nikdy nepřestanou být našimi malými miláčky, za které budeme bojovat jako lvice.

Koukala jsem na hvězdy a vysílala k nim svoje tajná přání. Jak víme, tak hvězdy nemají ve zvyku poslouchat. Ale nevadí, stačí se na ně dívat, nechat působit ten klid uvnitř vás. Rozhostí se v celém těle. Cítíte ho až v konečcích prstů. A samozřejmě se dotkne i vašeho srdce. Toho orgánu, který může být stokrát zraněný, ale vždycky se dá dohromady, aby byl připraven pro další zásah.


Jednou jsem řekla, že bych chtěla být ledová královna. Bez citu. Bez pocitu. Nezranilo by mě nic. A víte co? Nechci. Chci cítit a vnímat tu krásu kolem sebe. Chci cítit lásku. K dětem, k muži, ke svým přátelům. A v neposlední řadě i k sobě. Musíme se mít rádi, abychom mohli milovat....a pak...pak je všechno, jak má být...