Leden 2015

Dá se láska vyřešit?

11. ledna 2015 v 16:25 | Sig
Když HO pár hodin nevidím, bolí mě na hrudi zvláštní palčivou bolestí. Jako kdyby se napínala nějaká zvláštní vlákna, která vedou přímo k NĚMU. A když HO uvidím, zaplaví mě zvláštní slast.

Ani spolu nemusíme mít sex. Stačí nám si povídat, nebo se držet za ruce. ON je první člověk, který mě skutečně POSLOUCHÁ. Ne v tom fyzickém významu slova jako příjmu zvuku. ON mě VNÍMÁ. Všemi póry a každým záchvěvem "duše". Navíc mi rozumí a nejen proto, že čeština je naším rodným jazykem. Podobá se mi.

Tím hůř pro nás pro všechny zúčastněné. Copak se naše láska dá vyřešit se ctí? Kdo tam nahoře si s námi zahrál takovou smutnou frašku?

"Na co myslíš?" zeptá se mě. "Na nic" - odpovím. Nechci HO přeci rozesmutnit tím, že bych mu svěřila svoje momentální myšlenky. A ON se kupodivu s mou odpovědí spokojí. Sjede rty po mých vlasech a dotkne se místa za uchem, které málokdo objevil. Působí jako zvláštní spínač. Něco mě nutí hruď vypnout slastí. Mé bradavky ční okamžitě výbojně vpřed a stačí, aby jen vztáhl ruku, dotknul se jich a sténám rozkoší.

Je jako hudebník, který dokáže beze zbytku rozeznít mé tělo. Nelekne se postaršího designu, ani počátečních rozladěných strun. A nástroj se mu odmění. Když se na něj podívám, připomíná mi hřebce těsně před skokem na klisnu. Kůň je krásné zvíře a ON je taky nádherný. Neznám krásnější pohled, než je vzrušený toužící chlap.

Na chvíli si připadám jako královna. Obdivovaná, ceněná. Rozhodnu se ho za ten pocit odměnit. Nasednu na něj. Cítím v sobě jeho tvrdé mužství, které pevně obemknu. Naše klíny se spojí stejně jako naše ústa. Tiše ve mě znehybní. V tu chvíli ucítím syrový chtíč, který musí být nasycen. "Chceš mě viď?" zašeptá. Prudkým polibkem mu zavřu pusu.
Rychle přichází známý vše pohlcující vír. Jsme na místě, kde nejsou slova ani myšlenky, kde je jen láska. Zoufalá, beznadějná, ale o to silnější...

Cítím, že se završuje další etapa mého života. A přichází nová. Mizí lidé, co mě provázeli tou předchozí.
Jediné, čím jsem si jistá je, že láska k NĚMU mě bude provázet do konce mého života. Potlačená, ukrytá, zmenšená a smutná.

Ale pořád existující...

Samozřejmost?

9. ledna 2015 v 19:32 | Sig
Vždycky bral mámu jako samozřejmou součást svého života. Byla tu pro něj. Vždy po ruce, ochotná, trpělivá, občas rozzlobená, ale připravena mu odpustit.

Pochopí ji, až se sám stane otcem. Bude mít dítě, které se bude za pár let za něj stydět, bude jím pohrdat, bude ho ignorovat. Bude trpět nad každou jeho úvahou. Bude mu říkat, že nikdy nebude jako on. Vyčte mu všechny ústrky z dětství, protože přece traumata ne?

Bude ho nenávidět a on se bude trápit, nebude mu rozumět, ale nikdy, ani na okamžik ho nepřestane beznadějně milovat......