Prosinec 2014

Co bude dál?

15. prosince 2014 v 21:00
Rozhodla se - definitivně - zůstat se svým trápením sama. Neřešit pořád dokola nevydařené vztahy s muži. Nezkoušet už štěstí a neříkat si, že i na toho vola jednou sedne, tak proč by se nemělo zadařit i jí?

Upnout všechny zbytky svých chabých sil jen na sebe. Věnovat se sobě. Mít se ráda. A taky pro to něco udělat. Když nemůže vlastně udělat nic pro jednoho z nejdůležitějších lidí v jejím životě. Pro svého syna. Který její pomoc odmítal tak dlouho a úporně, že ve chvíli, kdy se sám rozhodl pro hospitalizaci v nemocnici, snad nemohla uvěřit, že zázraky se dějí.

To ráno, když ho odvážela do jedné z největších nemocnic ve městě, jí do zpěvu nebylo. Ani jejímu synovi. Viděla na něm, že má strach. Zná ho přece celý jeho život. Žijí pořád spolu. Jen oni dva.


Hospitalizace potrvá 6-8 týdnů, aby se dostal z problémů, které se v jeho dušičce nahromadily za posledních pár let. Je to málo nebo hodně? Soucítila se svým dítětem, které pro ni bude vždy její součástí. I ona cítila svíravou bolest někde u srdce. Je pořád unavená, vyčerpaná permanentním stresem. Zatímco její syn hubnul, ona spíše přibírala na váze. I když jedla velice málo. Na každého stres působí jinak. Tak ráda by mu několik desítek kilogramů předala. To před ním ale nemohla ani vyslovit - nesnášel takové řeči.

Když ho předávala do péče ošetřující lékařky, necítila ani tak úlevu, jako starost. Neuměla říct proč. Nevěděla, co ji k tomu vede, když tady konečně bude v rukou odborníků. Aspoň si to tenkrát myslela. Když ho objímala naposledy, řekl jí, že se uvidí za měsíc. Ať nechodí na návštěvy. Že se chce od všeho odstřihnout. Začít úplně znovu. Chápala to, ale nedokázala si představit, že se tak dlouho nesetkají.


Bude muset respektovat jeho rozhodnutí. Podle zákona je dospělý člověk, i když pro ni zůstane navždy jejím malým chlapečkem.


Když držela jeho slabé, vyčerpané tělíčko v náruči, přepadl ji smutek. Ale zasvítila taky naděje. Že teď už se konečně něco změní. Že život není až taková kurva, aby nenechal jejího synka prožít ještě spoustu krásného.

Že právě teď je ta správná chvíle, aby se i ona dala dohromady. Pro něho. Až se jí vrátí. Aby mu byla schopná předávat jen pozitivní energii. A radost ze života.

Proč je tak těžké se ze života radovat?

Když boj nemá konce?

Když nezbývají síly?

Když nemocná hlava se nedá vyléčit tak snadno, jako zlomená končetina nebo bolavý zub?

Proč má pořád na prsou balvan, se kterým nedokáže hnout?

Proč je tak krásné, ale současně těžké mít děti?