Říjen 2014

Terapie

9. října 2014 v 19:21 | Sig
Ani nevím, jak se to tenkrát všechno událo. Seděl jsem v hospodě, pořádně si přihnul a jakýmsi nočním zázrakem jsem se dostal až do malé temné a vratké místnůstky. A ta kouzelná potvůrka ze mě nespustila oči. Seděla naproti mně a upřeně se mi dívala do očí. Své jsem raději zavřel, na dlouho. Mrazilo mě v zádech, dřevěná podlaha se mi nemilosrdně vrývala do lopatek, lýtka a chodidla mě pálila. Z vyschlých úst jsem nemohl vydat ani hlásku.

Včera hrdina, dnes zbabělec! Kam se podělo mé mužství? Bál jsem se pohnout, cokoliv jí říct. Nemám na ni! Rozhodl jsem se dělat tuhýho chlapa. Štěrbinkou oka jsem ji však nepřestával pozorovat. Byla krásná, štíhlá, dobře stavěná, a když si protáhla šíji, málem jsem ztratil hlavu. Cítil jsem, jak se mě zmocňuje třes, navlas podobný epileptickému záchvatu.

Drž se a netrojči! Poručil jsem si. Zatím si světlovlasá dáma znuděně přeměřila mou maličkost. Od hlavy až k patě. Zadržel jsem dech. Co teď? K záchraně mi zbývaly dva metry, potom by jen stačilo stisknout kliku a běžet. Ležel jsem ztracený a snad celou věčnost, vydán napospas exotické krásce s démonickým pohledem a její těžko definovatelné náladě.


Jakápak asi byla? Nechtěl jsem ani pomyslet. Raději jsem zavřel i levé oko a zcela se odevzdal osudu. Tma je zlá, ale taky dobrá, protože nevidíte to, co nechcete. Ať si je krásná, štíhlá, dobře stavěná, co je mi potom, když chlap selže, je odepsaný. Mé tělo dočista zdřevěnělo, ale mozek pracoval na plné obrátky. Scény dětství, dospívání a nezáviděníhodného života, který jsem vedl, přede mnou běžely jako film.


Znuděná svůdnice zřejmě porozuměla mým myšlenkám a jemně se pousmála. Pokusila se i o krůček ke sblížení. Proboha, jen to ne!

Z toho nic nebude, chybí mi potřebná kuráž! Jsem onuce, odepsaný chlap. Štiplavé slzy mi stékaly po tváři, chutnaly slaně jako mámina silvestrovská očka. Vlastní zpackaný život mě roztesknil. Překrásný protějšek si rozkošně zívnul, elegantně protáhnul a šibalsky na mě mrknul. Rozklepal jsem se. Vibroval mi i dech. Mladá dáma se nevzrušeně natáhla a zanedlouho spokojeně odfrkovala jako parní lokomotiva.


Cesta k útěku byla volná. Nejprve jsem pohnul palcem pravé nohy. Šlo to. Vzápětí oběma. Podařilo se. Ztuhlá záda však odmítala poslušnost. Stávkovala? Bylo mi jasné, že se ven bez cizí pomoci nedostanu. Náhle mě osvítil geniální nápad. Co se zkusit plazit? Jako kdysi na vojně. Pár cenťáků bylo šťastně za mnou, když vtom se krasavice probudila a šíleně zařvala hlasem divočiny.

Pár vteřin stačí a jaký jsem byl? Strnulost zad zázračně povolila. Bleskově jsem vyskočil z polohy ležmo a vrhnul se ke dveřím. Jediným skokem jsem dopadl na břicho do trávy. Přímo před rozšklebené tváře cirkusáků.

"Tak co padavko? Kde je tvá statečnost?"

Až teď jsem pochopil, že se jednalo o krutý žert. Byla to odezva na mé velkohubé řečičky, které jsem před nimi pronášel v hospodě, když jsem si víc než trochu přihnul.


Za mými zády řvala mladá rozzuřená lvice, kterou právě obrali o člověčí společnost. Bohudík mě nemohla pronásledovat. Nedovoloval jí to silný kožený řemen, pevně uvázaný za trojnásobnou skobu v rohu maringotky. Hbitě jsem vstal, oprášil si kolena, uhladil zmačkaný oděv a s tváří smrtelně bledého mima, jsem zmizel za branami veselého cirkusového světa.


Věřte, nevěřte - od té doby jsem se alkoholu ani nedotknul. Pro jistotu. Kdykoli k nám zavítá cirkus, obcházím ho mílovými kroky.

Na laně

9. října 2014 v 19:02 | Sig
Seděla na opuštěné autobusové zastávce u motelu, z kapesníku, který žmoulala bezmyšlenkovitě v ruce, už zbyla nevábně vyhlížející kulička a donekonečna si přehrávala poslední události.

"Jak jsem jenom mohla?" ptala se sama sebe snad už posté. Uměla si odpovědět, ale nechtěla.

Vybavila si prvním den v novém zaměstnání, kdy se na první pohled zamilovala. Přitom šéf byl tuctový, lehce zavalitý mužík, dokonce s pleší. Její manžel byl rozhodně pohlednější s hřívou fantastických hustých vlasů. Krása jí rozhodně nezatemnila mozek, ani intelekt, ale vyzařovalo z něho něco živočišného, co může oslnit zase jenom zvíře a ne člověka. Chvěla se pokaždé, když k němu vstoupila do kanceláře. Ztrácela nad sebou kontrolu a dělala banální chyby jako nějaká začátečnice. Všiml si jejího rozpoložení celkem brzy a pak chodili kolem sebe jako po napnutém laně. Musela prasknout. Jednou prostě zamknul dveře a vrhnul se na ni. Vášnivě a prudce ji povalil na psací stůl. Neprotestovala, nebránila se, spíš ještě sevřela svoje objetí. Čekali na každou vhodnou příležitost, aby splynuli v dvojjediný celek. Jeho oplzlé lichotky ji ještě více rozdráždily. Takový milostný výbuch v manželském loži nikdy nepoznala, natož aby si sdělovali vyložené intimnosti, hraničící se společenskými konvencemi.

Nikdy se neuměla přetvařovat, tak se raději manželovi vyhýbala. Musela, protože jasné známky vášně na jejím těle nezakryl ani pudr. Došla až tak daleko, že si nechala od své hypochondrické sestry dopodrobna vyprávět, jak se člověk chová při migréně. Aby pak hořekovala s obkladem na hlavě, když se schylovalo k plnění manželských povinností. Netušila, co se s ní děje. Po bytě chodila jako tělo bez duše. Ale jen co vkráčela do bran podniku, tvář se jí rozjasnila, oči zářily očekáváním a neviditelný blesk jí projížděl sem a tam.


Měli zamluvený pokoj v blízkém motelu, a tak nestálo nic v cestě jejich výjimečné a spalující lásce. Byla o tom přesvědčena. Horoucně mu šeptala nejněžnější slova, která doposud neznala. Upřímně ho litovala, když jí povídal o své frigidní ženě, která mu vůbec nerozumí. Snažila se marně, aby i na svém manželovi našla nějaký pádný nedostatek. Důkaz nepochopení. A přesto se sporadické společné chvíle s ním měnily na noční můru. Znovu stála na napnutém laně a věděla, že každou chvíli praskne.

Nepříjemná chřipka jí nečekaně poskytla dostatečný prostor pro konečné řešení. Rozvede se. Takhle to už dál nejde. Pro by měli oba setrvávat v nefunkčních vztazích, které už dávno vyhasly? Můžou přece být spolu, jenom spolu, když je jim tak nádherně! Božská slast je spojila a je zbytečné si namlouvat, že tomu tak není. Neodolala pokušení mu zavolat. Odpovídal jí jen úsečně, v holých větách. Porada ještě určitě neskončila a ona volá v nevhodný okamžik - uvědomila si.


Už se nemohla dočkat, až ji celou zlíbá za ten nápad. Jenom hodiny ji dělí od jeho vroucí náruče. Cestou z lékárny bezděčně odbočila k jejich hnízdečku lásky. Pohled na závěsy v oknech a osiřelý smrček na zápraží ji zcela jistě dodá síly, aby si konečně dokázala vážně promluvit s manželem. Ano, večer mu definitivně oznámí, že odchází za osudovou láskou. A nedopustí, aby ji přemlouval.


Její rázné kroky se rázem změnily v roztržité přešlapování. Před motelem parkoval jeho služební vůz. Ach, můj Bože, je jedinečný! Skvělý. Úžasný! Rozechvěle si pomyslela při představě, jak je nenaplněná touha žene oba do míst jejich utajovaného ráje. Přiblížila se ke dveřím. Oživlé vzpomínky na okamžiky dokonalého štěstí jitřily její fantazii. V mysli jí rezonovaly vlastní vzdechy vzrušení a úsečný smích. Rozproudila se jí krev v žilách a zdálo se jí, že slyší jeho hlas: " Čarodějko moje, nepřestávej. Áááááách. Táááák. To je ono. Jsi jediná. Jediná na světě!"

To je až nemožné, jak jasně si vybavuje každičký detail. Zdá se mi to? Opravdu slyším zevnitř nějaké hlasy? Nebo jsou to jen hlasy v mé hlavě? Ne, neblázním, nezdá se mi to!

Poznávala pasáž o nepochopení a frigidní ženě, jako by se linula z magnetofonové nahrávky. Jen závěr byl jiný.

"A to se mi ještě k té megeře doma přilepila na paty jedna stíhačka z vedlejší kanceláře. To si neumíš představit, jak mě pronásleduje a uhání. Neuvěřitelně mě štve! Naštěstí leží doma s chřipkou a já jsem konečně volný. Už neví, co by si vymyslela, tak dělá scény a vyhrožuje rozvodem. Musím se jí zbavit za každou cenu, asi dostane padáka pro neschopnost a ztrátu důvěry." - zakuckal se hlasitým smíchem a pocitem geniality.

Teď poznala i druhý hlas. Ano, je to ta holčina z účtárny.

"Ty můj chudáčku. Neboj se, já ti všechno vynahradím. Nikomu tě nedám. Patříme k sobě. Už dlouho to vím." Rozplývala se. Zadýchaně dodala: " S tím účtem za motel si nedělej starosti, však to podnik nesloží. Ale teď už musím zpátky do práce. No, do práce, do zaměstnání.", výskla oslněna vlastním důvtipem.


Na nic dalšího už nečekala. Jediný úkryt skýtala polorozbořená budka, kde už dávno žádný autobus nestaví. Zmohla se jenom na jediné pomyšlení:

"Jak jsem jenom mohla?"