Spolužačka

23. srpna 2014 v 22:16 | Sig
Právě jsem se vrátila z dovolené. Odpočatá a šťastná, že mám před sebou ještě několik dní, než budu muset do práce. Otevřu mail a tam na mě "kouká" jobovka!
" To snad není pravda! COŽE??????" Čtu si tu zprávu pořád dokola. Že moje spolužačka ze základky má zítra pohřeb?

Vždyť jsme se s Renatou viděly před 3 týdny na srazu. Vypadala (až na ten monokl pod okem) celkem normálně (i když do krasavice, jakou vždycky byla, měla hodně daleko). Vědělo se o ní prý už delší dobu, že se ráda napije (to jsem se dozvěděla ale až po té tragické události od jejích kolegyň). Přitom, jaký měla život, jsem se jí pak ani nedivila.
Byla nejkrásnější holkou z celé třídy. Neexistoval snad jediný spolužák, který by do ní nebyl blázen. Měla krásné černé vlasy, které jí lemovaly alabastrově bílou pokožku. Štíhlá, ale proporce přesně takové, jaké nenechají žádného puberťaka v klidu. Naopak se jim o nich zdává.

Hrála si s nimi jako kočka s myší. Bavilo ji to. Jenže to ještě tenkrát nevěděla, jaký jí život namíchá otrávený koktejl.

Vzala si totiž Roma. Nebála bych se dokonce říct - cikána. Protože se k ní choval jako ke svému majetku. Bil ji. Měli spolu dceru a myslím, že občas, když mu ujela ruka, to odnesla i ona. I když ji vždycky bránila. Divila jsem se, že nic nepodnikla. Neměla nikdy problém se ozvat. Aspoň na základce patřila mezi dívky, které si od hochů nenechaly nic líbit.


Jak bylo vidět, postupem času se z ní možná stal někdo jiný. Ne, že by byla ustrašená chudinka (všechny rány mu prý vracela), ale nějak neviděla řešení, jak od něj odejít. Kam jít? S tenkrát ještě malou dcerou. Rodiče už neměla, ani nikoho blízkého, kdo by jí pomohl.
Neviděly jsme se hodně dlouho. Pak jsem ji jednou potkala na chodbě, protože pracovala u stejné firmy jako já. Ale v jiné budově. Vyprávěla mi ve zkratce svůj životní příběh. Viděla jsem ji po x letech. Proto mě překvapily zplihlé a řídké vlasy, pleť jako po akné, jizvy na krku a rukou. Modřiny na zápěstích. Nikdo by v ní nehledal tu třídní krasavici, po které kluci šíleli. Bylo mi jí líto, když mi v rychlosti řekla svůj příběh. Poradila jsem jí, ať si zažádá u naší firmy o byt. Když to doloží lékařskými záznamy o tom, jak ji manžel týrá, nebude čekat dlouho. Moc jsem jí chtěla pomoct. Jakkoliv. Aspoň dobrou radou. Byla jsem si jistá, že to vyjde!

A taky vyšlo. Za několik měsíců dostala malý byt. Její dcera už byla v tu dobu plnoletá a odstěhovala se, co nejdříve mohla, ke svému příteli. Ještě předtím, než Renata dostala svoji malou garsonku. Teď se už mohla beztrestně rozvést. Trvalo to sice ještě nějakou dobu, než se vše vyřešilo i papírově, ale bydlela sama! Bez tyrana! Naštěstí jeho IQ nestačilo k tomu, aby ji vystopoval. Mohla se znovu volně nadechnout! Mohla znovu žít! Když jsme se potkali na posledním srazu, říkala, že modřinu pod okem má z kola. Ale nikdo jsme jí to nevěřili. Tou dobou totiž probíhal její rozvod. A na její tváři se podepsal její manžel. Naštěstí už exmanžel. Naposledy!

Našla si totiž i nového přítele. Byla po dlouhé době zase šťastná a věřila, že ji čeká už jen ta lepší polovina života.
Jenže se bohužel nedokázala vzdát alkoholu. Dělal jí společnost dost dlouho na to, aby dokázala udělat tlustou čáru i za ním. A proto se jí stal osudným.


Jednoho dne jeli s partou na brněnskou přehradu si zaplavat. Výborně se bavili. Smáli se, dělali hlouposti a plavali z jednoho břehu na druhý. Samozřejmě padlo i nějaké to pivko, když bylo takové vedro. Všichni už byli unavení, takže se rozhodli, že zaparkují někde na zahrádce, kde si v klidu dají něco k jídlu a nějakou tu tekutinu. Ne tak Renata. Řekla jim, že za nimi přijde později, protože si to chce dát ještě jednou tam a zpět.


A to neměla dělat. Díky alkoholu přecenila svoje síly a při zpáteční cestě jí došly. Když se začala topit, lidé z břehu si toho všimli docela brzo. Dva muži pro ni skočili. Jiní volali záchranku. Bohužel byla natolik daleko, že když k ní doplavali, už ji nemohli najít. Klesla natolik hluboko, že se jim nepodařilo ji vytáhnout. To se povedlo až potápěčům, které zavolali záchranáři. Nemělo už smysl ji ani oživovat. Prostě se utopila.


Ve chvíli, kdy ji čekala ta lepší polovina jejího života. Ve chvíli, kdy její sny mohly nabrat reálnou podobu. Ve chvíli, kdy by ji její muž nemlátil, ale ochraňoval a hýčkal.
Řekněte - jaká je to spravedlnost?


I když víme, že alkohol je dobrý sluha, ale špatný pán.


I když víme, že si za to vlastně mohla sama, když díky alkoholu neodhadla svoje síly.


Pořád to vidím jako lidské neštěstí. Pro ni. Pro její dceru. Pro jejího přítele....

Nechce se mi věřit...


R.I.P v lepším světě, kde už máš klid...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama