Srpen 2014

Láska z práce

31. srpna 2014 v 19:08 | Sig
Potkali se na pracovním poli. Na poli píšu proto, že tam se odehrává většinou bitva. A že to bylo jako ve Slavkově, o tom nemůže být pochyb. Padlých sice nebylo tolik, ale pochroumané srdíčko a city určitě. Těžko posoudím jako nezúčastněný člověk, jestli na obou stranách, ale minimálně na jedné víc.

ON byl ženáč kolem 35 se dvěma malými dětmi, ONA kolem 30, se měla za několik měsíců vdávat. Premiérově. Jiskra přeskočila ne hned napoprvé. Stýkali se pracovně delší dobu. Ale jednou...Na jedné služební akci, kde byli ještě s kolegy přes noc se něco stalo.

Přeskočilo mezi nimi NĚCO. Jak by ne. Oba byli velice přitažliví pro opačné pohlaví. Řekli si ten večer toho o sobě víc než dost. Taky to, že po sobě touží už delší dobu. Jen neměli odvahu ani jeden, ani druhý vzít toho druhého útokem. Teď se jim naskytla jedinečná příležitost. A ta jak známo, dělá zloděje.

Ne, hned ten večer se neuskutečnily mechtle. Jen techtle - znáte to. Ale i to stačilo k tomu, aby se nedočkavě domluvili na nejbližším termínu setkání někde o samotě. Bylo to v jejím bytě, když byla sama doma a nehrozilo, že její snoubenec se vrátí nečekaně domů. Bývala totiž sama doma víc než jí bylo příjemné. Její přítel se vracel domů až v noci. Náročná práce. Možná i proto toužila být s někým, kdo ji nejen něžně obejme, ale i divoce pomiluje. O svoje srdíčko strach zpočátku neměla. Říkala si, že jde JEN o sex. Vždyť svého snoubence miluje a jsou spolu natolik dlouho, že si je jistá, že právě on bude otcem jejího dítěte. Jednou.

Věděla, že kolega se rád napije. Že i když je velmi přitažlivý muž, jako partnera by ho nechtěla. Takže mantinely z její strany byly jasně dány. Půjde jen o to, zpříjemnit si dny, kdy je sama.

Možná i on to bral jako únik z každodenní reality. I když jí potom vypisoval něco o zamilovanosti a o tom, že bez ní je jeho život jednotvárný a šedý.

Takže se uskutečnilo to, po čem oba toužili. A bylo to krásné. Líbilo se jim to oběma. A oběma se to taky tak trošku vymklo z rukou. Ano, dalo se to předpokládat. Myslím, že většina z nás to zná - myslíme si, kdovíjak to nemáme pod kontrolou a ono prd velebnosti.

Takže se nějaký čas stýkali - a to doslova. Buď u ní, když byla sama, nebo u něj, když byla manželka a děti pryč. Jenže jak to chodí - jeho zákonitá lovila v mobilu nějaké zprávy, které by jí mohly ujasnit, proč ten její je jakýsi jiný. Hledala tak dlouho, až našla. A pak chtěla věc řešit. Ne s manželem, ale s onou "bokovkou". Jenže ta jí mobil nezvedla, v tušení, že ON by jí nevolal o víkendu, když neví, jestli je sama.

A situace se začala vyhrocovat. ONA věděla, že nechce přijít o snoubence. ON jí řekl, že s manželkou spolu už rok nežijí jako manželé. Neklape jim to ani v ložnici, ani mimo ni. Byla to ale pravda?
To nikdo jiný, než ON nemohl vědět. Slova se říkají a voda teče. Po několika nepodařených setkáních, kdy si chtěli vyjasnit, jak to mezi nimi bude dál, skončili vždy v posteli, takže se nevyřešilo nic.

Nakonec ONA řekla, že nestojí o jakékoliv problémy ve vztahu, takže to mezi nimi ukončí. Ano, řekne se to lehce. Ale hůř provede.

Domluvili se na rozlučkovém čísle. Že to bude naposledy a pak už nikdy. Že si nebudou psát žádné soukromé zprávy. Vídat se mimo ni. Jak řekli, tak udělali. Bylo to opět úžasné. Díky vypitému alkoholu následně přece jen pár zpráv ještě mezi nimi proběhlo. O tom, že ONA na něj stejně myslí.
ON, že má v sobě hodně smutku z toho, že to skončilo. Že ji chce za každou cenu. Že nemohl spát, myslel na ni. Že ji musí znovu vidět, nebo smutkem zešílí. Ale proto, že ji má rád, nebude na ni tlačit. Nechá na ní, jestli se znovu uvidí. Protože ji chce vidět s tím jejím krásným úsměvem. Dá jí pusu, dá jí všechno a že se má už jen usmívat.


ONA to v sobě vyřešila rychle poté, co jí zase "někdo" volal z jeho čísla. Už nemá sílu dál bojovat. Se sebou, s ním, s jeho ženou. Bát se, že se to provalí i u jejího snoubence.

Má jasno.

I když venku prší.

A s jednotlivými kapkami odchází i její bolest u srdce, kterou cítí po celou dobu, co se s ním stýká..

Ach ti muži...

31. srpna 2014 v 14:16 | Sig
Ano, je to prostě věčné a vděčné téma. MUŽI. Stejně jako pro muže - ŽENY.
Protože jsem v poslední době vyslechla dva muže, jejichž příběh je jak přes kopírák, přimělo mě to k napsání tohoto blogu.

A nehraje v tom roli věk. Jednomu bude příští rok 40, druhému 49. Jeden (čtyřicátníkovi říkejme Pavel) má přibližně rok přítelkyni, která vzhledem k věku (35) bude chtít dítě. On už jednu dceru má. Je jí 5 let. Jeho přítelkyně ho bezmezně miluje. I jeho dceru. Jenže - on ji ne. A taky jí to otevřeně řekl. I to, že už další děti nechce. Onu ženu to sice rozhodilo, ale v žádném případě ho nechce opustit. Její slzy ho udolaly takovou silou, že se s ní prostě nedokáže rozejít. Samozřejmě v tom hraje roli i to, že je výborná kuchařka (což se mu projevilo na přibývajících kilech), žehlí mu košile (což on sice zvládne, ale víte, jak je to se žehlením a muži a komfort je komfort), a má ji ráda jeho dcera. Že sex nestojí za nic (hlavně z jeho hlediska, protože není podle jeho představ), je další věc. Ona je hodná holka, se kterou se občas klasicky pomilují a to je vše. On na ni prostě nemá chuť. Není to to, co on potřebuje. Otázka zní: Proč s ní tedy pořád je - když ví, že jí stejně bude podvádět, protože ONA mu nedokáže dát to, co on potřebuje. Další otázkou je: Proč ONA je s ním i za tu cenu, že je s mužem, který ji má sice rád (ale to má i svíčkovou) a nikdy s ní vytoužené dítě mít nebude? Může jednou dopadnout jako moje kolegyně, která kvůli svému muži (který nechtěl) dítě nikdy neměla o on ji po 15 letech manželství opustil s jednou mladší samičkou, se kterou ho měl do roka. Jí teď nezbylo nic. Na to si někoho najít, je moc zklamaná a nešťastná a na to mít dítě, je už pozdě.

Druhý muž (říkejme mu Petr), je na tom obdobně. Má sice výrazně mladší přítelkyni, která samozřejmě dítě chtít bude taky. On si není jistý, jestli to ve svém věku zvládne, i když ze začátku vztahu si myslel, že ano. Jednu dospělou dceru už má. Představoval si, že dalšímu dítěti by mohl věnovat více času. Jenže roky běží. Jsou spolu 4 roky a ONA dítě plánuje za nějakých 5 let. Ano, ONA má času dost, ale on? Tatínek po padesátce sice není v dnešní době výjimka, ale co si budeme povídat, muž v tomto věku už je zvyklý na určitou pohodu a klid. Je to vlastně všechno na ženě. ONA není ten typ, co neustále uklízí a vaří. Je to samozřejmě - jak jinak - hodná holka. Která je tak trošku bohémka. A těžko říct, jaké takové ženy dokáží být matkami. Neodsuzuji - jen nahlas přemýšlím. Petr ví, že ji má rád, ale když jsem se ho zeptala, proč s ní vlastně je, jestli ji natolik miluje (když si není jistý, že budoucnost s ní je pro něj to pravé), nebo se mu jen nechce měnit zaběhnuté, odpověděl, že spíše ta druhá možnost. Sice spolu žijí, ale nevidí se každý den, což mu vyhovuje. ONA netuší, že Petr má milenku. A že vždycky nějakou měl, i když měl spokojený vztah. ON je prostě lovec. ONA ho bezmezně miluje a stoprocentně mu věří.

Oba se mi svěřili, že mají možnost být se ženou přiměřeného věku. Ve věku, když už další děti nechce, když svoje má dospělé. Která by jim vyhovovala snad ve všem. Názory na život. Životními zkušenostmi. S nějakým majetkem. Nezávislou na muži, co se týče financí. Milující sex. Chápavou. Se smyslem pro humor. Co víc by si mohli oba přát?

I když jsou si toho oba vědomi, ani jeden z nich nejspíš nebude mít odvahu měnit už zajeté koleje ve svém životě.


Jaký názor na takovou situaci máte vy?

Dvě na jednoho

27. srpna 2014 v 21:35 | Sig
Toho dne byl otec podivně klidný.."
Ano, tuhle větu znáte jistě z dílu "Studna" majora Zemana. Já toho dne tedy rozhodně klidná nebyla. Měly jsme totiž se známou navštívit jednoho mého dobrého kamaráda. Za celkem zvláštním a neobvyklým účelem.

Pro každou z nás to byla premiéra. Nic takového jsme předtím nezkusily. Ani jedna z nás vůbec nevěděla, do čeho jde. Sice se říká, že člověk nemá mít velká očekávání, ale my je měly.
Můj kamarád je pohledný a sympatický muž. Na jeho postavě se podepsala dlouhá léta tréninku obranných technik a vůbec sportu. Je v tom nejlepším věku na to, aby si dokázal užívat života přesně podle svých představ. Ano, přesně tento přitažlivý muž byl cílem naší cesty. Pozval nás obě totiž k němu domů.

Věděla jsem, kde bydlí, byla jsem u něj jednou nebo dvakrát, ale pokaždé jsme jeli autem. Teď jsem k němu měla trefit MHD (Městská Hromadná Doprava - pozn.aut.), což byl trošku oříšek. V městské části, kde obývá svůj domek, se absolutně neorientuji. Troufám si říct, že španělská vesnice by pro mě byla jednodušší. A jako správné blondýně mi chybí orientační smysl. Překvapuje vás to?
Když jsem dostala instrukce od kamaráda (říkejme mu Tomáš), kudy se vydat od konečné šaliny (brněnské hantec - tramvaj - pozn.aut.), měla jsem celkem jasno, kudy jít. Má známá (říkejme jí Lucka) v těchto končinách byla úplně poprvé, takže ta by mi nebyla nic platná, i když by jí orientační smysl nechyběl. Ona je totiž brunetka.

Když jsme došly celkem daleko od konečné, pojala jsem podezření, že jsme nabraly špatný směr. Proto beru telefon a volám Tomovi. Bohužel vůbec netušil, na které ulici se nacházíme, protože všude jezdí autem. Ale jako inteligentní muž použil nápovědu strejdy Googleho.
A moje podezření bylo oprávněné. Vydaly jsme se úplně opačným směrem, než jsme měly. Takže - vrátit se úplně nazpátek, nebo zvolit cestu autobusem, který právě přijížděl? Vzhledem k tomu, že jsme byly propocené (venku někdo asi moc zatopil), zvolily jsme autobus. Hm, jenže ten jel jaksi jinam, než jsme si myslely. Takže jsme se vrátili o několik zastávek nazpět. Že by deja-vu? Těmito místy už jsme dnes jely.

Abych to zkrátila - na poslední zastávce autobusu jsme vystoupily, přesedly na jiný a ten už nás konečně dovezl k Tomovi. To jsme sice mohly udělat hned na první pokus, ale nebylo by to tak napínavé, že? Lucka mou okružní jízdu tamní městskou částí vzala s povděkem. Do těchto končin se jinak nedostane. Na všem si má člověk najít něco pozitivního že?
Tom trpělivě čekal. My už byly zplavené ještě před příchodem k němu domů. A to jsme prosím pěkně zatím JEN šly!
Volám mu, že jsme před domem. Přichází nám otevřít - usměvavý a odpočatý. Na rozdíl od nás. Já ty dva představím - za chvilku spolu přece stráví nějakou intimní chvilku, tak ať si předtím aspoň podají ruce. Když na sebe za pár okamžiků budou sahat všude. Takže prvotní kontakt mají za sebou. A že nebyl za to odpoledne poslední!
Přicházíme do obývacího pokoje. Stolek s křesly je posunutý až ke zdi. Sedačka na druhou stranu. Aby bylo více místa na zemi. Na tu položil velkou prošívanou deku a velký polštář.

Hm, docela dost místa - snad to bude stačit. Nalévá nám vodu na občerstvení, s tím, že on si dá kávu. Čekal s ní na nás, ale my bychom si daly raději panáka. Na kuráž. Jenže TOHLE se dá provozovat JEN s čistou hlavou, aby toho člověkovi ulpělo co nejvíc v paměti.
Protože TOHLE se nebude jen tak opakovat. Protože TOHLE je jedinečná příležitost, jak se přiučit něčemu důležitému a zásadnímu, co nám může ovlivnit navždycky život.

Když se usadíme (my dvě prozatím na sedačku a Tom naproti nám do křesla), začíná nám povídat, o co mezi námi půjde. Jak to nejlépe uděláme. Jestli se do toho pustíme po jedné. Nebo na střídačku. Jestli nám TO bude dělat napřed on a pak my jemu, nebo opačně.

Necháváme to na něm. ON je tu přece ten, kdo tomu rozumí nejvíc. Rozpačitě se s Luckou na sebe díváme. Stydíme se? Jedna před druhou? Takové kamarádky zase nejsme, ale možná je to dobře. Budeme totiž sahat i jedna na druhou, jak nám bylo řečeno.

Tomáš vstává z křesla a říká směrem ke mně: " Tak pojď první." Ve mně je malá dušička. Bojím se, ale jsem zvědavá, jaké to bude. Lucka nás sleduje ze sedačky. Ví, že i na ni přijde brzo řada. Je nervózní. Tak popíjí vodu.
Já si stoupám naproti Tomáše a on mě chytá za krk. Začíná mě škrtit. Mám něco udělat. Nevím co. Nemůžu se dostat z jeho sevření. On má proti mně obrovskou sílu.

A to je to, o co tu jde.
Nemusím mít sílu na to, abych se ho zbavila.
Naučil nás obě jak.
Když nám několikrát předvedl, jak se jeho sevření zbavit.
Jak si poradit s útočníkem, když vás napadne.
Co dělat před znásilněním.
Jak se pokusit útočníka zneškodnit, i když má nůž.
Nevěřili byste, jak jsou některé finty jednoduché a síly nepotřebujete ani za mák. Důležitá je psychologie a i té se nám dostalo měrou vrchovatou. Co všechno můžete použít jako zbraň je taky k neuvěření.
Ano, bylo to něco na způsob KRAV MAGA (sebeobrana v ulicích), která vám může zachránit život. Záleží na vás, jak se k tomu postavíte. Ale když začnete, musíte to dotáhnout do konce.

P. S. DÍKY TOME, ŽE JSI NÁM VĚNOVAL CELÉ ODPOLEDNE A SNAŽIL SES, PODĚLIT SE S NÁMI O SVOJE TVRDĚ NABYTÉ ZKUŠENOSTI A VĚDOMOSTI.
SNAD JSME TEĎ O NĚCO MÁLO LÉPE PŘIPRAVENÉ, NEŽ JSME BYLY.
TĚŠÍME SE NA PŘÍŠTĚ!!!!!!!

Spolužačka

23. srpna 2014 v 22:16 | Sig
Právě jsem se vrátila z dovolené. Odpočatá a šťastná, že mám před sebou ještě několik dní, než budu muset do práce. Otevřu mail a tam na mě "kouká" jobovka!
" To snad není pravda! COŽE??????" Čtu si tu zprávu pořád dokola. Že moje spolužačka ze základky má zítra pohřeb?

Vždyť jsme se s Renatou viděly před 3 týdny na srazu. Vypadala (až na ten monokl pod okem) celkem normálně (i když do krasavice, jakou vždycky byla, měla hodně daleko). Vědělo se o ní prý už delší dobu, že se ráda napije (to jsem se dozvěděla ale až po té tragické události od jejích kolegyň). Přitom, jaký měla život, jsem se jí pak ani nedivila.
Byla nejkrásnější holkou z celé třídy. Neexistoval snad jediný spolužák, který by do ní nebyl blázen. Měla krásné černé vlasy, které jí lemovaly alabastrově bílou pokožku. Štíhlá, ale proporce přesně takové, jaké nenechají žádného puberťaka v klidu. Naopak se jim o nich zdává.

Hrála si s nimi jako kočka s myší. Bavilo ji to. Jenže to ještě tenkrát nevěděla, jaký jí život namíchá otrávený koktejl.

Vzala si totiž Roma. Nebála bych se dokonce říct - cikána. Protože se k ní choval jako ke svému majetku. Bil ji. Měli spolu dceru a myslím, že občas, když mu ujela ruka, to odnesla i ona. I když ji vždycky bránila. Divila jsem se, že nic nepodnikla. Neměla nikdy problém se ozvat. Aspoň na základce patřila mezi dívky, které si od hochů nenechaly nic líbit.


Jak bylo vidět, postupem času se z ní možná stal někdo jiný. Ne, že by byla ustrašená chudinka (všechny rány mu prý vracela), ale nějak neviděla řešení, jak od něj odejít. Kam jít? S tenkrát ještě malou dcerou. Rodiče už neměla, ani nikoho blízkého, kdo by jí pomohl.
Neviděly jsme se hodně dlouho. Pak jsem ji jednou potkala na chodbě, protože pracovala u stejné firmy jako já. Ale v jiné budově. Vyprávěla mi ve zkratce svůj životní příběh. Viděla jsem ji po x letech. Proto mě překvapily zplihlé a řídké vlasy, pleť jako po akné, jizvy na krku a rukou. Modřiny na zápěstích. Nikdo by v ní nehledal tu třídní krasavici, po které kluci šíleli. Bylo mi jí líto, když mi v rychlosti řekla svůj příběh. Poradila jsem jí, ať si zažádá u naší firmy o byt. Když to doloží lékařskými záznamy o tom, jak ji manžel týrá, nebude čekat dlouho. Moc jsem jí chtěla pomoct. Jakkoliv. Aspoň dobrou radou. Byla jsem si jistá, že to vyjde!

A taky vyšlo. Za několik měsíců dostala malý byt. Její dcera už byla v tu dobu plnoletá a odstěhovala se, co nejdříve mohla, ke svému příteli. Ještě předtím, než Renata dostala svoji malou garsonku. Teď se už mohla beztrestně rozvést. Trvalo to sice ještě nějakou dobu, než se vše vyřešilo i papírově, ale bydlela sama! Bez tyrana! Naštěstí jeho IQ nestačilo k tomu, aby ji vystopoval. Mohla se znovu volně nadechnout! Mohla znovu žít! Když jsme se potkali na posledním srazu, říkala, že modřinu pod okem má z kola. Ale nikdo jsme jí to nevěřili. Tou dobou totiž probíhal její rozvod. A na její tváři se podepsal její manžel. Naštěstí už exmanžel. Naposledy!

Našla si totiž i nového přítele. Byla po dlouhé době zase šťastná a věřila, že ji čeká už jen ta lepší polovina života.
Jenže se bohužel nedokázala vzdát alkoholu. Dělal jí společnost dost dlouho na to, aby dokázala udělat tlustou čáru i za ním. A proto se jí stal osudným.


Jednoho dne jeli s partou na brněnskou přehradu si zaplavat. Výborně se bavili. Smáli se, dělali hlouposti a plavali z jednoho břehu na druhý. Samozřejmě padlo i nějaké to pivko, když bylo takové vedro. Všichni už byli unavení, takže se rozhodli, že zaparkují někde na zahrádce, kde si v klidu dají něco k jídlu a nějakou tu tekutinu. Ne tak Renata. Řekla jim, že za nimi přijde později, protože si to chce dát ještě jednou tam a zpět.


A to neměla dělat. Díky alkoholu přecenila svoje síly a při zpáteční cestě jí došly. Když se začala topit, lidé z břehu si toho všimli docela brzo. Dva muži pro ni skočili. Jiní volali záchranku. Bohužel byla natolik daleko, že když k ní doplavali, už ji nemohli najít. Klesla natolik hluboko, že se jim nepodařilo ji vytáhnout. To se povedlo až potápěčům, které zavolali záchranáři. Nemělo už smysl ji ani oživovat. Prostě se utopila.


Ve chvíli, kdy ji čekala ta lepší polovina jejího života. Ve chvíli, kdy její sny mohly nabrat reálnou podobu. Ve chvíli, kdy by ji její muž nemlátil, ale ochraňoval a hýčkal.
Řekněte - jaká je to spravedlnost?


I když víme, že alkohol je dobrý sluha, ale špatný pán.


I když víme, že si za to vlastně mohla sama, když díky alkoholu neodhadla svoje síly.


Pořád to vidím jako lidské neštěstí. Pro ni. Pro její dceru. Pro jejího přítele....

Nechce se mi věřit...


R.I.P v lepším světě, kde už máš klid...