Synek

5. července 2014 v 18:41 | Sigi
"Nech mě být! Ty nevíš, jaké to je, když se každé ráno budíš s tím, že je ti zase špatně! A že nemůžeš už vůbec nic!" křičel na ni její 24 letý syn. V posledních několika letech měla o něj čím dál větší starost. Byl jejím splněným snem. Ale teď to byl někdo jiný, než koho vychovala a na koho byla pyšná.

Měl ještě o 4 roky staršího bratra, ale ten nebyl tak šikovný jako on. Nikdy. To JEMU šlo učení vždycky samo od sebe. To ON měl nadání na snad všechny světové jazyky ( třemi se taky byl schopen domluvit). To ON byl v kolektivu oblíbený, měl spoustu kamarádů a všichni se mohli přetrhnout, aby přišel na jakoukoliv akci či oslavu, kterou pořádali. Protože ON byl zárukou dobré zábavy.

Proplouval životem lehce, všechno šlo jednoduše a bylo zalité sluncem. Její syn byl takový, jaká chtěla být i ona. Rozuměli si. Hodně si povídali. Starší syn byl vždy spíš introvert, takže tohle její zlatíčko jí dávalo všechno, o co byla ochuzena.

Když potkal svou životní lásku, byla šťastná s ním. Vyprávěl jí o ní do takových podrobností, že se někdy musela červenat. Ale líbilo se jí, jakou má k ní důvěru. Všechno vypadalo tak nadějně. Po gymnáziu vystuduje vysokou školu, najde si práci, odstěhuje se od ní. Tak jak to udělal její starší syn před několika roky.

Její manžel to udělal jako první a už dávno. Byla zvyklá žít se svými dvěma syny a dělat pro ně možné i nemožné. Snažila se. Však jednou se jí to vrátí. I když raději neočekávala nic.

Před několika lety se stalo několik událostí téměř současně. Syn odmaturoval, rozešel se se svojí láskou, dostal mononukleózu, měl autonehodu, kdy rozbil hlavou čelní sklo automobilu při přebíhání silnice. Naštěstí to odnesl jen otřesem mozku. To si ale jen myslela. Něco se mu v hlavě porouchalo. Ale tenkrát to ještě nevěděla.

A do dneška vlastně neví, kde byl ten spouštěč, kdy její syn přestal normálně fungovat. Musel dlouho dodržovat dietu. To u mononukleózy bývá. On raději přestal jíst, protože mu bylo ze všeho špatně. Nebyla schopná ho donutit, aby snědl aspoň něco. Nevěděla si rady, i když se jí povedlo několikrát ho dostat k doktorovi na odběry krve a různé testy, co s ním je. Proč nemůže jíst. Ale nikdy se nic nenašlo. Kromě refluxu jícnu, který má každý druhý člověk.

Takhle to pokračovalo dál. Ztrácel se jí před očima. Už to nebyl ten usměvavý klučina, který si s ní tak rád povídal. Uzavřel se do sebe. Nechtěl nikoho vidět, ani s nikým mluvit. Nenáviděl svoje tělo. Nechtěl, aby ho někdo litoval. Jí to rvalo srdce. Nevěděla si rady. Nevěděla, jak mu pomoct, když začal mluvit o tom, že už všechno krásné zažil a nemá proč žít dál.

Dostala strach, že by si mohl něco udělat. Začala se zajímat o nucenou hospitalizaci. Kontaktovala všechny možné odborníky, aby jí poradili. Každý ale chtěl, aby její syn přišel osobně. Že je plnoletý a oni musí mluvit s ním. Jenže to on odmítal. Nechtěl si nechat od nikoho pomoct.

Její trápení tedy pokračovalo. Každý den řešila, co bude dál. Každý den chodila domů z práce se strachem, jestli její syn je v pořádku. Když nemohla k psychoterapeutovi dostat jeho, skončila tam sama. Pomohlo jí to alespoň v tom, že mohla v noci díky relaxačnímu dýchání, které se naučila, spát. Musela být silná, když chtěla pomoct svému dítěti.

Jak donutit dospělé dítě, aby udělalo to, co chcete vy? Když máte pocit, že je v ohrožení života? Když víte, že to nesmí vzdát. Když víte, že je teprve na samém začátku života. A že život je někdy krutý, ale přesto krásný a stojí za to ho žít.

Proč je to tak těžké?

Protože ho milujete víc, než sebe?

Protože byste dali svůj život za jeho?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama