Může mít člověk chvilku klidu?

30. července 2014 v 18:48 | Sigi
Určitě se stalo mnohým z vás. Vyvíjíte hodnoty pro svého zaměstnavatele a musíte se odebrat na onu místnost, kam i císař pán chodí pěšky. Ano, budu mluvit o toaletě, WC, záchodu. Prostě místnůstce, kam máme namířeno se svými potřebami.

Ať je velká nebo malá, prostě najednou musíte. Mně se to stalo dnes. Ano, není to tak neobvyklé, ale ten způsob, jakým to proběhlo!
Myslím, že o ho*nu tu ještě blog nebyl. J

Takže jsem si musela odskočit. To nebyl problém. My ženy to máme zařízené tak, jak je už dlouho známo - prostě si sedneme a uvidíme. Udělala jsem to stejně. A jak se tak rozmýšlím, co z mého pobytu vlastně "vzejde", ozve se zaklepání na dveře. Abych vám to víc přiblížila. Jsou jedny venkovní dveře, do kterých když vejdete, následuje malá místnost, ze které vedou ještě dvoje dveře na každé straně, za nimiž vás čeká vaše spása v podobě záchodové mísy.

Není tedy zvykem klepat už na ty první dveře. Ani na ty od WC nebudu klepat, prostě zkusím, jestli je zamčeno. Ale takhle to mám já, že? Přišlo mi divné, proč někdo ťuká už na ty vchodové. Pak slyším, jak někdo vchází dovnitř a klepe na moje dveře. Zabručím: "OBSAZENO!", protože právě v té chvíli si rozmyslím, že tu potřebuji sedět o něco déle.

Napřed ticho a pak se ozve mužský hlas: "No, prý tu nějak drhnou dveře." Já si pomyslím - "A co s tím jako mám dělat? Já tu se*u." Nahlas jsem to ale neřekla. Dotyčný (dle mého soudu údržbář, který chtěl dělat jen svou práci) ale nějak neodcházel. Postával dle zvuků v oné chodbě před WC, kde jsem se právě snažila zbavit se několika dekagramů své váhy.

No výborně. Dovedete si představit zvukový doprovod, který je většinou přítomen tomuto jednání. Údržbář pořád čeká. Já splachuji, abych aspoň trošku předešla trapasu, až vyjdu ven a potkáme se face to face. I když je to lidské, ale opravdu se nepotřebuji na chodbách potkávat s člověkem, se kterým bych měla víc intimní chvilku, než s jakýmkoliv mým zákonitým partnerem.

Naštěstí nakonec i on poznal, že to za minutu nejspíš nezvládnu a vyklidil pole. Jenže já už po tomto extempore jaksi nebyla schopná akci dokončit tak, abych byla plně spokojená. J

Říkám si - "Nevadí, zkusím to za chvilku, snad tu bude větší klid." No-úmysl to byl dobrý.
Za nějakou hodinku naznávám, že by to šlo! Vcházím opět na stejné WC, tentokrát jsou dveře pokryty otisky prstů onoho údržbáře. Je vidět, že stačil svou práci dokončit. Výborně. V klidu si sedám na prkýnko (tady můžu, je vždycky čisťounké a vydezinfikované) a začínám se soustředit na sportovní výkon. J

V tom se ozve zaklepání. Na MOJE dveře. Je to možné? Mám DEJAVU? Pak mi došlo, kdo to je. Za dveřmi stála uklízečka, aby ony dveře zbavila upatlaných otisků prstů svého kolegy. Opět chvíli postávala v chodbičce, až jsem jí dvojím spláchnutím dala najevo, že tak brzy hotová nebudu. Byla vytrvalejší než její předchůdce, ale nakonec to taky vzdala.

A jaké z toho plyne ponaučení?
Každý dobrý sedlák si nosí svůj hnůj domů. J
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama