Červenec 2014

Může mít člověk chvilku klidu?

30. července 2014 v 18:48 | Sigi
Určitě se stalo mnohým z vás. Vyvíjíte hodnoty pro svého zaměstnavatele a musíte se odebrat na onu místnost, kam i císař pán chodí pěšky. Ano, budu mluvit o toaletě, WC, záchodu. Prostě místnůstce, kam máme namířeno se svými potřebami.

Ať je velká nebo malá, prostě najednou musíte. Mně se to stalo dnes. Ano, není to tak neobvyklé, ale ten způsob, jakým to proběhlo!
Myslím, že o ho*nu tu ještě blog nebyl. J

Takže jsem si musela odskočit. To nebyl problém. My ženy to máme zařízené tak, jak je už dlouho známo - prostě si sedneme a uvidíme. Udělala jsem to stejně. A jak se tak rozmýšlím, co z mého pobytu vlastně "vzejde", ozve se zaklepání na dveře. Abych vám to víc přiblížila. Jsou jedny venkovní dveře, do kterých když vejdete, následuje malá místnost, ze které vedou ještě dvoje dveře na každé straně, za nimiž vás čeká vaše spása v podobě záchodové mísy.

Není tedy zvykem klepat už na ty první dveře. Ani na ty od WC nebudu klepat, prostě zkusím, jestli je zamčeno. Ale takhle to mám já, že? Přišlo mi divné, proč někdo ťuká už na ty vchodové. Pak slyším, jak někdo vchází dovnitř a klepe na moje dveře. Zabručím: "OBSAZENO!", protože právě v té chvíli si rozmyslím, že tu potřebuji sedět o něco déle.

Napřed ticho a pak se ozve mužský hlas: "No, prý tu nějak drhnou dveře." Já si pomyslím - "A co s tím jako mám dělat? Já tu se*u." Nahlas jsem to ale neřekla. Dotyčný (dle mého soudu údržbář, který chtěl dělat jen svou práci) ale nějak neodcházel. Postával dle zvuků v oné chodbě před WC, kde jsem se právě snažila zbavit se několika dekagramů své váhy.

No výborně. Dovedete si představit zvukový doprovod, který je většinou přítomen tomuto jednání. Údržbář pořád čeká. Já splachuji, abych aspoň trošku předešla trapasu, až vyjdu ven a potkáme se face to face. I když je to lidské, ale opravdu se nepotřebuji na chodbách potkávat s člověkem, se kterým bych měla víc intimní chvilku, než s jakýmkoliv mým zákonitým partnerem.

Naštěstí nakonec i on poznal, že to za minutu nejspíš nezvládnu a vyklidil pole. Jenže já už po tomto extempore jaksi nebyla schopná akci dokončit tak, abych byla plně spokojená. J

Říkám si - "Nevadí, zkusím to za chvilku, snad tu bude větší klid." No-úmysl to byl dobrý.
Za nějakou hodinku naznávám, že by to šlo! Vcházím opět na stejné WC, tentokrát jsou dveře pokryty otisky prstů onoho údržbáře. Je vidět, že stačil svou práci dokončit. Výborně. V klidu si sedám na prkýnko (tady můžu, je vždycky čisťounké a vydezinfikované) a začínám se soustředit na sportovní výkon. J

V tom se ozve zaklepání. Na MOJE dveře. Je to možné? Mám DEJAVU? Pak mi došlo, kdo to je. Za dveřmi stála uklízečka, aby ony dveře zbavila upatlaných otisků prstů svého kolegy. Opět chvíli postávala v chodbičce, až jsem jí dvojím spláchnutím dala najevo, že tak brzy hotová nebudu. Byla vytrvalejší než její předchůdce, ale nakonec to taky vzdala.

A jaké z toho plyne ponaučení?
Každý dobrý sedlák si nosí svůj hnůj domů. J

ROZJEZDY

27. července 2014 v 12:53 | Sigi
….ne pro hvězdy...Nevím, jak vaše město, ale naše Brnečko má rozjezdy nočních linek autobusů. Jezdí každou půl hodinu od hlavního nádraží až do 2 do rána. Pak jezdí po hodině, takže, když nestihnete ten ve 2, je lepší pařit až do 4.
Proč? Protože pak přijdete za světla domů jako slušný člověk. :-) Bohužel tohle se týká jen letního provozu - v zimě je světlo později, takže se můžete prochlastat nocí až do 7 do rána. :-)


Včera jsem cestovala z akce a jela právě oním jmenovaným busem ve 2. Tedy na 2 hodinu na nádraží. Měla jsem možnost vystoupit už na Tkalcovské (pro mimobrněnské - je to takové romské gheto a Intersparu v této oblasti se říká Romspar), takže chápete, že jsem raději popojela o několik zastávek dál.


Někdy mě překvapuje kolik obyvatel Brna jezdí v noci rozjezdem. Ať jedu v 1, ve 2, ve 3, ve 4 - vždycky je narváno. Autobus je prosycen různými vůněmi - gyrosu, hranolek, tatarky, pizzy - když celý večer pijete, tak vyhladovíte - to je jasné a u "nádru" je otevřeno několik provozoven, kde se něco nezdravého dá bez problémů zakoupit.


Sedím na sedadle pro dva. Naproti mně si sedá páreček. Mladý muž a jeho děvče. Mladík jen sedne, natáhne si nohy na protější sedadlo a okamžitě mu spadne hlava na stranu. Je evidentně znaven alkoholem. Koukám co na to jeho děvče. Usmívá se. Usmívám se taky. Ona zachytí můj pohled, pokrčí rameny, jakoby říkala - "Co mám dělat, když ho miluju?" a jemně ho pohladí. Ještě párkrát si vyměníme pohledy a úsměvy, pak ho ona zkouší budit - "Lásko už vystupujeme!" Bylo celkem napínavé sledovat, jestli se jí to povede. Už asi měla praxi, takže ho nasměrovala ke dveřím a vystrkala ho po pár schodech ven. Tam se jí málem rozplácnul na chodník, ale vybalancoval to. Ona mi ještě zamávala a pak ho chytila kolem pasu a odpotáceli se do tmy.


Jednou si ke mně přisedl černoch. Normálně regulérní afričan. Věk se nedal odhadnout. A prý: "Kam jedéééés?" Já: " No kam? Domů asi..spát" On: "A nechceš na kafe na mě?" (Myslel asi ke mně). "Manželek není doma, i děti pryč. Já su tak sáma." :-) Obzvlášť pěkný byl brněnský hantec z úst tohoto černouška.
Byl celkem milej, černocha jsem ještě neměla, prý, kdo to zkusí, nechce nic jinýho, ale nechtělo se mi riskovat - přece jen je to jiný kontinent - prostě mi chyběla odvaha (asi bych měla přestat sledovat to porno s černochama - možná jsem měla jen strach z jeho "nářadí" - jsou tím přece proslulí). :-)
Takže jsme ještě chvilku klábosili, a když viděl, že mě nepřesvědčí, jen mě pohadil po vlasech a řekl: "Tak brou noc, ty krásná hvězda.."


V rozjezdech prostě k sobě máme tak nějak blíž. Jsme jakási komunita, která drží při sobě. Vždyť všichni jsme ponocovali ze stejného důvodu a všichni míříme domů s jedním cílem. Setřást ze sebe únavu v posteli. Možná se pomilovat a pak naprostým vyčerpáním usnout.
Kolik příběhů se skrývá za každou jednou tváří. Komu bude zítra špatně tak, že s bude přísahat, že už NIKDY nebude chlastat. Kolik děvčat nebo žen otěhotní jen proto, že si zapomněly vzít pilulku.



Jo, holt pořád se něco děje, jinak by přece nebyly dějiny...:-)

Vedro :-)

23. července 2014 v 19:57 | Sigi
Ano, dneska teda opět bylo. Sice sprchlo, ale vzduch se ochladil jenom trošku. Když jsem vycházela z budovy, kde vyrábím hodnoty pro svého zaměstnavatele, lehce poprchávalo. Protože před několika minutami to vypadalo, že někdo na nás shůry vylil kýbl vody, předpokládala jsem, že se ochladilo natolik, že bude potřeba, abych si pod sukni natáhla ještě třičtvrteční leginy. To víte, my starší osoby už máme rády teplo. :-)

Vyrazila jsem směr domov. Jednu zastávku chodím vždycky pěšky - za jakéhokoliv počasí. Tedy i dnes. Po cestě přestalo pršet a mě bylo v leginách celkem teplo. O tom, že se mi potilo vše, co jsem měla pod nimi, se zmiňovat ani nemusím.

Jak já bych si je svlíkla. Ale tady? Na ulici, kde je docela provoz? Hlavní tepnou jezdí hromada aut. Na chodnících spousta lidí. Jdu kolem malého obchůdku se zeleninou. Hm, krásná čtvrtka melounu se na mě usmívala a přímo žadonila o to, abych si ji koupila na večer.

Jdu dovnitř, kupuji ten kousek šťavnatého štěstí a napadá mě myšlenka, jak se zbavit vlhnoucích legin.
Ptám se paní prodavačky. "Nevadilo by vám, kdybych se tady svlíkla? Tedy jen leginy.." Usmívám se. Prodavačka je paní staršího ročníku, nežli já, podívá se na mě napřed tázavě a povídá: "Samozřejmě, můžete." V obchodě totiž zrovna nikdo nebyl a z ulice sem vidět taky není. Ideální prostor na to, abych se zbavila nežádoucího kousku oblečení.

Poodstoupím jen kousek ode dveří a začnu si kasat sukni nahoru a stahovat ten kousek oděvu.
Paní na mě kouká a prohodí: " Ale měla byste si stoupnout dál mezi regály.."
Já: " Proč? Mě to nevadí, kdyby mě někdo zahlédnul z ulice.."
Ona: " To věřím, ale zrovna místo, kde stojíte, zabírá naše kamera.."

Moje poprvé

23. července 2014 v 19:49 | Sigi
Když jsem za ní přišla poprvé, byla jsem strašně zvědavá jaké to bude. Byla to první žena, před kterou jsem se ocitla po prvních pěti minutách, co jsme se poznaly, pouze v kalhotkách. Styděla jsem se. Přiznám se, že trošku ano. Přece jen se před neznámými ženami tak často nesvlékám, díky mému heterosexuálnímu zaměření.

Hezky se na mě usmála a požádala mě, abych si lehnula. No ta na to jde tedy rychle. Prý - hezky na bříško a vystrčit na ni zadeček. Přikryla mě lehoučkou přikrývkou tak, aby zůstalo odkryto jen něco.

Zavřela jsem oči, plná očekávání a oddala se vemlouvavé hudbě, která se linula z přehrávače. Vzduch voněl po mátě, nebo jehličí - nedokázala jsem to blíž specifikovat.
Mluvila na mě uklidňujícím, příjemným hlasem. Chtěla, abych se uvolnila a ničeho se nebála. To se jí řekne, pomyslela jsem si, když pro mě je to premiéra.


V tu chvíli mě začala hladit. Hezky jemně. Teplý olejíček klouzal po mé těle, její šikovné prsty ho roztíraly na všechny strany. Občas přitlačila na tom správném místě, občas zjemnila doteky.


Ze zad se přesunula na prsty u nohou. Nevěřila jsem, že bych i tam mohla mít erotogenní zónu. Zkoušela na mě, co vydržím?


Dotýkala se dlouhé minuty mého těla. Nebylo snad jediného místečka, které by bylo ušetřeno jejích něžných a přesto pevných doteků.


Vlastně ano - jedno intimní místo se v její péči vyhřívat nemohlo. A víte proč?


Protože tohle nebyla erotická masáž, ale jmenovala se Havaj.


P.S. Miluju svou masérku :-)

Podvodník

19. července 2014 v 9:22 | Sigi
Možná by stálo za to se zmínit o jednom muži, který mi dost ovlivnil život, i když jsem s ním byla pouhé dva měsíce. Ale i za tuto krátkou dobu mi dokázal natolik pošramotit moje sebevědomí a můj dobrý úsudek, na kterém jsem si vždycky zakládala.

Jmenoval se Vladimír, byl o 2 roky starší než já. Potkali jsme se na internetové seznamce. Už nevím, kdo komu napsal první a ani to není důležité. Prostě jsme si padli do oka s tím, že se co nejdříve sejdeme. A to jsme taky udělali. Byl velice sympatický a dokonce říkal přesně to, co jsem chtěla slyšet. Věděla jsem, že je ženatý, a že jeho žena ho nechápe (dle jeho slov). A i když spolu sdílí domek, spolu s jejich dvěma dětmi, prakticky spolu nežijí, taky proto, že on je celý týden pracovně na cestách po celé ČR. Já byla v té době sama jako kůl v plotě - rozumějte, neměla jsem žádného muže, který by se o mě staral - o sex jsem neměla nouzi nikdy. Takže netrvalo dlouho a tenhle Don Chuan - jinak ho snad ani nazvat nemůžu - měl klíče od mého bytu. To je pecka co? Kdyby mi to někdo vyprávěl - poklepu si na čelo a řeknu: "To teda byla pěkná kráva! Jak mu mohla svěřit klíče od bytu po pár týdnech? Vždyť ho vůbec nemůže znát!"

Ano, vážení přátelé, tou krávou jsem byla v tomto případě já! A možná i korunovanou - i když tenhle příměr platí spíš pro voly - ale proč ne, když máme jednou tu rovnoprávnost že? :-) Ze začátku sladká slovíčka, výlety, horoucí láska až za hrob, milování - prostě všechno, co si může opuštěná ženská přát. Ten pocit, že někomu na vás záleží tolik, že s vámi chce strávit budoucnost. Nejlépe až do smrti smrťoucí - amen. Telefonáty každý den, SMS z cest a pak těšení na společné chvíle. Neustálý kontakt a představy, že budoucnost je růžová - děti velké, takže se můžeme věnovat jen sobě. Zařídíme si společné bydlení - nejlepší by byl samozřejmě domeček, že..?

Jéjda - ty růžový brýle jsou ale svinstvo! Možná nějaká varovná kontrolka mi blikala v hlavě od začátku. Bylo to totiž moc perfektní a bezproblémové. Když jsem se totiž zmínila kolegyňce z práce, odkud můj vyvolený pochází a kde žije, shodou okolností zrovna v tom městečku měla ona příbuzné. Tak že se mi na něj poptá, když budu chtít. Tenkrát jsem jí odpověděla: "Díky, ale zatím ne. Chci si ještě chvilku ty růžový brýle nechat na očích." Kdybych jí tenkrát řekla:" Jasně, poptej se, budeš hodná." Mohla jsem si ušetřit ztrátu iluzí. Naštěstí v mém případě POUZE iluzí, o peníze mě totiž už nestačil obrat. Pochybuji ale, že o ně nepřišly ostatní ženy, se kterými to táhl přede mnou, nebo i současně se mnou. Hned na začátku našeho "vztahu" mi totiž na oné seznamce napsala jedna žena, která mě před ním varovala. Že nejsem jediná, kterou má a ať si na něj dám pozor. Myslela to chudinka dobře, ale já byla zamilovaná a tudíž slepá a hluchá a věřila jen jemu.

Sama jsem se nepoznávala. Já takový racionální a nedůvěřivý člověk. Zamilovala jsem se jako puberťačka a do dneška nechápu, jak se mu to mohlo podařit. Takhle si mě omotat kolem prstu se ještě žádnému muži nepovedlo. Naštěstí my berani máme tvrdé palice. A když zjistíme, že nám někdo lže, nebo nás podvádí, jsme s ním velice rychle hotoví. Láska - neláska. Já něco začala tušit, když se blížil ke konci druhý měsíc naší známosti. Přestal mi zničeho nic psát, nevolal vůbec, a přesto, že jsme byli předtím každý víkend spolu, tak najednou už druhý víkend nemohl. Prý práce. Nepřijel ani, když jsem byla nemocná a jeho pomoc jsem opravdu potřebovala. To už na mě bylo silné Granko - jak se říká.

Pak mi měl pomáhat při výměně oken v celém bytě. Je pravda, že firmu, která je měnila, mi doporučil on a ukázalo se, že kluci od Žampacha jsou opravdu šikovní a spolehliví. ON se holedbal, že fajnovou SI udělá sám a takové ty nabubřelé kecy. Když se přiblížil čas výměny a druhý den měli hoši nastoupit, aby mi udělali binec po celém bytě, najednou mi nebral telefony, ani nereagoval na SMS. Potřebovala jsem přece nachystat spoustu věcí, zakrýt nábytek, atd. Ti z vás, kteří tento "očistec" absolvovali, jistě vědí. Nakonec jsem se musela obrátit na dlouholetého kamaráda, se kterým jsem udržovala vztah - kamarád s výhodami. Tedy do té doby, než jsem potkala Don Chuana. Naštěstí mi opravdu pomohl připravit můj byteček na to, že druhý den se budou vybourávat okna a prach vleze úplně všude. Tu fajnovou mi kluci od Žampacha udělali taky, bohužel mě to stálo o pár tisícovek víc. Ale nebudu přece čekat, až si takový nějaký Vladimír vzpomene a někdy - možná - v budoucnu mi ji udělá. Teď vím, že jsem udělala dobře, protože bych tu měla binec nejspíš dodnes.

Pak jsem jednoho dne potkala kamarádku, která má kamarádku na Katastru. Náhoda - to nejspíš ne - už víte, jak to s těmi náhodami funguje. Zmínila JEHO jméno a ejhle - kamarádka na to, že zrovna nedávno dělali exekuci jeho domku. Je obstavený pohledávkami věřitelů. Bezva. A za co jako chtěl kupovat domeček pro nás dva? To jsem se už nikdy nedověděla. Pak už stačilo jen rozjet pátrání po linii mé kolegyňky z práce a měla jsem obrázek Don Chuana hotový. Chlap, co má obě ruce levé. Nemaká, dluhy má, kam se podívá. Už mu nikdo nechce půjčit. 2x se od manželky odstěhoval k jiné ženě, ale pokaždé se kajícně vrátil po nějakém čase. To bylo nejspíš ve chvíli, kdy jeho "obětem" spadly s třeskem z očí růžové brýle, tak jako mě v ten okamžik. Prostě to pro něj všechno byla jen hra. Když klečel v restauraci na kolenou a daroval mi prstýnek. Všichni si mysleli, že mě žádá o ruku a já byla v sedmém nebi. Já bláhová (to je velmi slabé slovo, že?). Tuhle hru měl natrénovanou dlouholetým zkoušením. Protože byl opravdu vynikající herec! A že bych mu naletěla právě JÁ, takový nedůvěřivý člověk, by mě nenapadlo ani ve snu. Omlouvá mě snad to, že jsem neměla podle čeho poznat, že má jen dluhy. Veškeré výlety, obědy, večeře, něco málo do domácnosti platil on. Dokonce se mě ptal, kolik mi má přispívat na domácnost. Mimochodem - k tomu už nikdy nedošlo. Než ze mě stačil začít tahat peníze on - rozešla jsem se s ním. Myslím, že i on pochopil, že jsem natolik inteligentní, že bych brzo přišla na to, jak to s ním opravdu je. Nebo zjistil, že vlastně nic nemám a tudíž mě nemá o co obrat. Těžko říct, tohle se už taky nikdy nedozvím.

Když jsem s ním mluvila naposledy - je to už pár let zpět - nedokázal mi dát uspokojivou odpověď ani na jednu mou otázku. Za co chtěl koupit domeček? Proč mi vlastně lhal? Exekuci zatloukl prý proto, že to je jeho věc a nikdo by se tím nechlubil a on si to chtěl vyřešit sám. Dobrá, ale ve chvíli, kdy mu dáte klíče od bytu, byste si přece zasloužily upřímnost, že dámy?

Od té doby jsem o něm slyšela jen jednou. O vánočních trzích ho potkala jedna má kolegyně z práce. Protože všechny ho znaly z mých fotek. Vinul se jak liána k jedné statné, kypré padesátnici. Ta na něj koukala jako na svatý obrázek. No-holka - hodně štěstí! Bohužel není v mých silách varovat všechny jeho další potencionální oběti. Stejně tak, jako se snažila ta dobrá duše na seznamce v začátku příběhu. Každou zkušenost si člověk musí zažít sám. Jen tak se z ní poučí. Nebo by aspoň měl!!!!! V mém případě se tak stalo. :-)

P.S. Tento příběh je pravdivý a na Vladimíra nikdy nezapomenu. Naučil mě, že nesmím věřit slibům a planoucím vyznáním lásky. Tomu, že, když někdo po 14 dnech známosti ví, že vás nade všechno miluje. Že je to jen hra. Dámy, vezměte si prosím ponaučení z cizího neštěstí. A co vy ostatní? Stalo se vám něco podobného????

Žárlivec

19. července 2014 v 9:19 | Sigi
Dnes se s vámi podělím o malou životní zkušenost - tento příběh je pravdivý a říkám to hned na začátku. Půjde o jednoho mého bývalého, čili expřítele, se kterým jsem strávila 4 roky svého života. Nežili jsme spolu v tom pravém slova smyslu, ale navštěvovali jsme se skoro denně a trávili spolu občas víkendy. Pokud někdo vysloví slovo ŽÁRLIVEC, představím si vždycky jeho - říkejme mu třeba Patrik.

Byl o deset let mladší než já (jak překvapivé v mém případě!). Poznali jsme se na jedné diskotéce, kam jsme s kamarádkou zapadly po jednom nevydařeném plese. Byly jsme obě celkem nepřehlédnutelné - sami uznejte - viděli jste někdy na diskotéce ženu nebo dívku, oblečenou do společenských šatů - se zlatem ve vlasech? Vypadaly jsme asi jako zjevení z jiné galaxie. Ale vzhledem k tomu, že mě osobně nevadí být středem pozornosti, klidně jsem šla ve stříbrných sametových kozačkách, s podpatkem asi 10 centimetrů (dodnes mi není jasné, jak jsem se na nich vlastně celý večer udržela) na "plac" a tancovala sama (kamarádka takovou odvahu v dlouhých šatech neměla) na mou oblíbenou písničku. Vzhledem k brzké ranní hodině jsem na parketě byla jaksi sama. Nevadilo mi to. Najednou koukám, vedle mě tancuje moc pěkný kluk, který i přesto, že jsem s těmi podpatky měřila 190 centimetrů, byl ve výši mých očí, takže výška OK. Hned jsem zrekognoskovala "terén". Hm, postava fajn, holá hlava (jemu to moc slušelo), velký ramena, ďolíčky ve tváři, když se na mě usmíval. Sečteno, podtrženo - líbí se mi. Když mě pozval na panáka, abych tam prý nebyla tak osamocená, že by to byla věčná škoda, nepřemýšlela jsem ani vteřinu. Byl tam taky s kamarádem, takže za pár minut už oba kluci seděli u našeho stolu. Na ten večer nikdy nezapomenu, ani na to, jak mě jako gentleman odvezl svým autem až domů. Jak jsme přišli k jeho autu, otevřel mi dveře a já zahlídla na zadním sedadle dětskou sedačku....!!

Celý večer (vlastně ráno) jsme mluvili o všem možném, ale o tom, že je ženatý a má roční holčičku ani necekl. Takže jsem byla náležitě překvapená, když mi oznámil, jak to s ním je ve skutečnosti. Nelíbilo se mi to. Ne, že bych tak soucítila s jeho ženou, mě vlastně taky před mnoha lety odvedla muže jedna mladší, takže mám co oplácet, ale nejsem mstivá. Ale proto, že mi bylo jasné, že vlastně nikdy nebude JEN můj. Budu muset respektovat jeho soukromí, nepsat mu mimo dohodnutou dobu, víkendy jen občas...Zvládnu to?

Jeho stíhačka splňovala tohle označení naprosto dokonale. Když jsem později viděla její fotku, nebylo mi jasné, co ON na ní viděl (kromě velkých ňader, které byly dominantou celého těla, ale vzhledem k tomu, že vážila něco přes metrák, si těch ňader mohl nahrnout kolik chtěl a kde chtěl). Postava zápasníka sumo, výška 180 centimetrů a v obličeji mi hodně připomínala Richarda Genzera, včetně jeho delších umaštěných vlasů. Proto jsem si ji pracovně pojmenovala "Genzer". :-)
Nicméně i přes tuto "malou" nepříjemnost jsme s Patrikem začali randit - samozřejmě na tajno. Já v té době už byla rozvedená, žila jsem se dvěma synky, kteří už nebyli batolata, ale celkem soběstační, takže nic nebránilo tomu, abychom se scházeli u mě. Co vám budu líčit, když jsme včera malovali. :-) Náš vztah ze začátku fungoval naprosto úžasně. Já se zamilovala jako puberťačka jak do něj, tak do jeho krásné roční dcerušky. Holčičku jsem vždycky chtěla, ale "podařili" se mi dva kluci. Takže to určitě chápete. Na ty výlety, na které později, když jí byly dva roky, chodila s námi, opravdu NIKDY nezapomenu. Na její obrovská kukadla, která se dívala na všechno kolem, objevovala krásy přírody, kytiček, mravenečků - když se na mě jimi podívala, udiveně, když jsem jí něco vysvětlovala - byla jsem na měkko. Výhodou takového malého dítěte je, že ještě nemluví, takže nemůže prásknout své mamince, že byla s jednou tetou a táta jí dával pusu, eventuelně ji držel za ruku. :-)

Vztah nám klapal bez nějakých větších problémů (tím myslím to, aniž by se cokoliv provalilo) nějaké 3 roky. Jak je vidět, když je člověk náležitě opatrný, nemusí "MIG" ani vědět, že se na jeho "letišti" děje něco závažného. A taky se sakra dělo. Milování s Patrikem bylo naprosto úžasné, seděli jsme si naprosto ve všem. Možná taky proto, že jsme se měli opravdu rádi, vlastně jsme se milovali. Ano, chtěla jsem ho pro sebe. Ale nechtěla jsem ho ani uhánět, ani nikam tlačit. Takže jsem to před ním úspěšně tajila. Nechala jsem rozhodnutí jen na něm. JENŽE - opět mé "oblíbené" slovíčko je tu. Jenže z jeho strany začaly pozvolna náznaky žárlivosti. Já nikdy předtím žárlivého muže neměla, naštěstí tento typ mužů mě minul. Napřed to vypadalo, že je to od něj pouze pozorné, že pro mě chtěl přijet, ať jsem byla kdekoliv. A že volal několikrát denně jen proto, aby věděl, jak se mám. Po nějaké době mi samozřejmě bylo divné, proč mi volá desetkrát dopoledne, když se odpoledne uvidíme. I když jsem byla zamilovaná, přece jen jsem dokázala rozpoznat, že TOHLE asi není normální. Došlo mi totiž, že potřebuje mít kontrolu v každou chvíli, kde jsem, s kým jsem, co dělám. Podle ruchů v telefonu jste samozřejmě schopni odhadnout, kde se vaše polovička toulá a co právě dělá. Když mu budu tvrdit, že jsem doma v posteli a kolem mě bude dunět muzika z diskotéky, to by mi neuvěřil ani člověk s IQ houpacího koně v záklonu, natož Patrik. :-)

Pomalu, ale jistě mi to začínalo jít na nervy. Ještě, když se k tomu přidala jeho nespolehlivost. Domluvili jsme se na určitou hodinu a já si mohla být víc než jistá, že v tu dobu nedorazí. Mobil mi brát nebude a na SMS neodpovídá. Po několika pročekaných hodinách, kdy se pak vymluvil, že: "Telefon jsem měl na nabíječce.." "Telefon jsem měl v kapse v bundě a bundu na chodbě - neslyšel jsem.." "Telefon jsem měl ztišený, takže jsem ho neslyšel.." "Telefon jsem měl vybitý.." Taky to děvčata znáte??? Samé výmluvy, že? Řekla jsem si, že už nebudu dělat "čekanku", takže když se tato situace opět jednou opakovala, po hodině čekání jsem se sbalila a jela ke kámošce. Na schodech jsem potkala hádejte koho? No ano Patrika. Divil se, kam jdu, když jsme přece domluvení??? Odpověděla jsem jen krátce: " Toho věčného čekání na tebe už mám dost! Jedu ke kámošce, udělala jsem si jiný program, snad si to příště uvědomíš. NAZDAR!!!"

A víte, jak korunoval svou žárlivost? Jednou přijel na své motorce za mnou do práce. Občas se to stávalo. Jinak na výlety jsem s ním samozřejmě jezdila jako "baťůžek" a budu na to vždycky vzpomínat ráda. Takže po skončení mé pracovní doby na mě NEOHLÁŠENĚ (což jsem taky nesnášela) čekal před budovou. Prohodili jsme pár slov, já měla spicha s kámoškou o dvě zastávky troleje dál v jednom parku, že půjdeme poklábosit a dát si pivko někam na zahrádku. Netuše, že dělám chybu, jsem ho informovala o místě setkání. Rozloučili jsme se, on odfrčel na mašině, já nastoupila za chvilku do trolejbusu.
Když jsem dorazila do parku - co byste řekli, že mě tam čekalo?? Patrik už seděl na lavičce s mou kámoškou (znali se) a kecali. Proč tam proboha jel?? Nezmínil se ani slovem, že by to měl v úmyslu. Když jsem ho tam viděla sedět, adrenalin mi začal stříkat snad i z uší! No tohle! Tak kontrola jo??!! No počkej - ty blbečku - to co ti teď řeknu si za rámeček tedy nedáš!! Přesnou podobu toho, co jsem mu "naplivala" slovně do obličeje, už nejspíš nedám dohromady, ale ten vyděšený výraz ve tvářích maminek s kočárky, koukajících na ženskou, která řve na 190 centimetrů vysokého, statného motorkáře v kombinéze, budu mít před očima snad do smrti. :-) Neměl žádný argument, kterým by rozumně vysvětlil svou přítomnost v onom parku s mou kamarádkou, takže po pár minutách (mě se to zdálo jako věčnost) se sbalil a odjel na svém plechovém oři do dáli (napadá mě tedy sprostější slovo, ale jsem přece jen dáma :-)) Má kámoška na celý výjev taky koukala s otevřenou pusou a pak ze sebe jen vypravila: "Šmarjá, co to bylo??" No co - přijel mě zkontrolovat - prý, že tě chtěl taky vidět! Pche - už ho mám plný zuby!

Vydrželo nám to 4 roky, ale ten poslední byl jako na houpačce. Nakonec jsem mu řekla, jestli mi nevěří, nemůžeme spolu být. Já mu nemám jak dokázat, že jsem mu věrná. A světe (a vy všichni) div se, já opravdu tenkrát byla. Nic mi nechybělo ani v sexu, takže proč bych měla hledat nějakou náhodnou známost. Milovala jsem ho a on mě. Já si nepotřebovala nic dokazovat. Jenže vysvětlit mu to, nebylo v lidských silách. Nechápal to. Hájil se tím, že nikdy tak krásnou ženskou neměl (což bylo pochopitelné vzhledem k jeho dlouholetému soužití s Genzerem), tak neví, jak reagovat. A chová se nejspíš neadekvátně. Jenže neví, co s tím..? Že má strach, že potkám někoho lepšího než je on a rozejdu se s ním. Bohužel jednou se nám situace vyhrotila natolik, že jsem byla konfrontována s jeho zákonitou. Jak jsem vám popsala, byla kus ženské, takže po setkání s ní jsem měla pocit, jakoby mě převálcoval tank. A to k žádnému fyzickému násilí ani nedošlo. Stačily ty jedovaté sliny, které na mě naplivala a zvýšený hlas, za který by se nemusela stydět kdejaká hokynářka. Chápu, že si hájila svoje teritorium, ale řekněme si otevřeně, že už dávno nebylo její. :-) A když si vzpomenu, jak klidně jsem reagovala já, když jsem se dověděla, že mi zahýbá můj zákonitý manžel tenkrát, divila jsem se, jak se žena dokáže ponížit. Nebylo jí to nic platné. I když jsem Patrikovi dala tenkrát prostor, aby si rozmyslel, jestli zůstane u rodiny, nebo bude se mnou, nakonec to dopadlo tak, že se odstěhoval od Genzera, ale ne ke mě, jak byste možná čekali, ale ke svým rodičům do rodinného domu. Dal si čas, čili TIME, aby si všechno v klidu rozmyslel. Tím to mezi námi vlastně skončilo, protože když jsem chtěla, aby se nastěhoval ke mě, nechtěl a když se po nějakém čase nastěhovat chtěl, už jsem nechtěla já. Nicméně jsme byli ještě hodně let po našem rozchodu takovými kamarády s výhodami, jak se dnes říká. Vyhovovalo nám to oběma. Už mě nenaháněl a když jsme měli chuť na sex, nebylo nic jednoduššího, než se operativně domluvit. Dokonce jsem na něj už nemusela čekat déle, než nějakých pár desítek minut a ne hodiny. :-)Poslední zpráva, kterou jsem od něj dostala, byla o tom, že se zamiloval do starší ženy. Teď je asi šťastný, mám slíbené kafe a podrobnosti o tom, jak se má. On je příkladem toho, že sex může v perfektní podobě fungovat i po deseti letech, vzájemná jiskra a vzrušení nemusí nutně zevšednět. Samozřejmě to je dáno i tím, že jsme spolu nebydleli. Protože každodenní všední život vášeň ubíjí, to je známo.

Zakončím tento příběh ponaučením. NIKDY se vážené dámy nenechejte svázat žárlivcem! Zničí vaši osobnost, začnete žít jeho život a skončíte s tím svým. Poztrácíte všechny své přátele, protože ON bude chtít, abyste byla pořád JEN s ním. ON je přece taky pořád jen s vámi a rád!! Protože vás miluje. A to, že jste doma uvázaná jako pes u boudy, když na něj čekáte?? No co, ON musí přece pracovat a zrovna mu do toho něco vlezlo - může za to??? Mobil měl v nabíječce a nevšiml si, že mu už podesáté voláte - ale běda, když vy mu mobil nezvednete byť jen jednou!! Stalo se vám to někdy?? Jestli ano, tak doufám, že jste od toho člověka utekly co nejdál, stejně, jako jsem tu udělala já!!!!

Kamarádka

6. července 2014 v 18:04 | Sigi
To snad není možné! Eva nevěřícně zírala na zprávu, která jí přistála na sociální síti. Z profilu její nejlepší kamarádky Jany. Znaly se víc než 15 let. A znaly se dobře. Aspoň si to doposud myslela.
"Píšu to poprvé a naposled! Přestaňte se mezi mě a Janu srát! Děláte akorát problémy. Vy jste normální DĚVKA! Tak se na nás vyserte. Nebo vám udělám takové peklo, že se poserete! Vyserte se na nás!!!!!!!!!!!!!!!! A neotravujte už ani Janu. Myslím to vážně!!!!!! Sbohem."

Zírala na ten text a znovu na obrázek své kamarádky. To určitě nepsala ona, ale ten její psychopat, se kterým se poznala na jedné seznamce. Člověk, který je o dvacet let mladší než Jana. Se kterým se zná teprve půl roku, ale už mu svěřila klíče od svého bytu. Který jí o sobě dohromady nic neřekl. Snad jen to, že pracuje v zahraničí jako dělník ( 2-3 měsíce v kuse) a pochází z Čech. Kam se vždycky vrací, když mu skončí pracovní povinnosti. Potřebuje přece také pobýt s kamarády ne? Eva je přesvědčená, že ti jeho "kamarádi" nosí sukně. Že má prostě v místě svého trvalého bydliště přítelkyni nebo milenku. Proto tam chce trávit po návratu z ciziny hodně času. Janě věnuje většinou jen pár dní ze svého drahocenného volna.

A ona je takový hodný blbec, že mu dělá taxikářku, když do Čech pro něj jezdí, aby si ho odvezla k sobě domů. Je to přes 200 kilometrů. Ale co by ona pro svou lásku neudělala. Nevadilo jí, že na něj musela čekat hodinu někde v parku nebo kavárně. Protože on ještě nedodělal práci v domě svého nejlepšího kamaráda. A tam ji přece vzít nemohl. Na staveniště. Věřila mu. Tak jako vždycky všem. Ve svém životě potkávala muže, kteří ji jen využívali. Tento je stejný. To jen Jana si myslí, že ji miluje. Proč? Protože jí to přece řekl! Že se tak nechová, jakoby neviděla. Nebo nechce vidět?

Proč je Jana tak slepá? Proč se nechá využívat pijavicí, která se na ni přisála hned poté, co zjistila, že jí projde všechno? Stačí říct - "Miluju tě." Jak snadné. Eva tušila, že své kamarádce pomoct nedokáže. Svůj názor na NĚJ jí řekla, ale bylo to jako házení pomyslného hrachu na stěnu.


Aspoň jí napíše na mobil, že má na sociální síti záškodníka, napadlo Evu. Byla noc, ale věděla, že Jana nechodí brzo spát. Udělala to. Za okamžik dostala odpověď, která jí znovu vyrazila dech:
"Nás vynechte!!! Nebo bude zle. Doufám, že jste to už pochopila!!!!!! Je to jasné?"
Proboha on má i její mobil! Je vůbec Jana v pohodě, když jí ON odepisuje i z jejího telefonu? Nechtěla se pouštět do křížku s člověkem, se kterým její kamarádka žije, ale potřebovala se ujistit, jakýmkoliv způsobem, že je všechno v pořádku. Odepsala tedy, že ubožák, který nectí soukromí druhého, jí nestojí ani za slovo. A že chce mluvit s Janou. Odpovědí jí bylo, že její kamarádka o tom ví. A že jim má vlézt na záda. S děvkou, že si psát nebude! A bylo vymalováno. Co teď? Byla skoro půlnoc a Eva neměla žádnou možnost zkontaktovat Janu.


Napsala jí aspoň mail, ve kterém jí přeposlala zprávu ze sociální sítě a svou obavu o ni. Celou noc pak nemohla usnout. Strašily ji děsivé sny, ve kterých je Jana přivázaná k židli a její "přítel" ji mučí.


Druhý den se probudila polámaná, jakoby složila tunu uhlí. Možná by se cítila líp, kdyby tomu opravdu tak bylo. Ale psychická bolest a strach o blízkou osobu, byly horší. Musí Janě zavolat!! Pokud to nezvedne ona, zkontaktuje její dceru, nebo pojede za ní domů, i kdyby měla zavolat Policii, prostě udělá cokoliv, aby se dozvěděla, že se nic závažného neděje.

Sotva dorazila Eva ráno do práce, přistála jí na mobilu zpráva:
"Já četla, co ti Lukáš psal. Já ho totiž včera vyhodila, on si myslí, že mě štvete proti němu. Omlouvám se, říkala jsem mu, aby tě vynechal, že ty s tím nemáš nic společného. Ale byl jak lítá saň. Teď jsem v práci."

Evě spadnul ze srdce snad stokilový balvan. Takže je Jana v pořádku! A je v práci - výborně, to jí můžu zavolat - pomyslela si. Vzala telefon a vyťukává Janino číslo. Slyší její veselý hlas, jakoby se nic nestalo. Eva zjišťuje, že její kamarádka onoho člověka vlastně vůbec nevyhodila, jen se tak nějak pohádali. Řekla mu, že si má sbalit kufry a jít, když nemůže vydržet bez kamarádů. Řekl jí, že mu je jedno, že bude bez kamarádky ona, ale on si svoje vzít nenechá. Eva zjistila, že té noční zprávě na sociální síti, byla její kamarádka přítomna a sama mu prý mobil půjčila, aby jí ON mohl odepsat. Proč? Proč to Jana dopustila? Má už natolik vymytý mozek, že je jí nějaký v podstatě cizí chlap, milejší než nejlepší přítelkyně? Že ho nechá ji takhle urážet? Říkaly si vždy - v dobrém i ve zlém.


Ano Eva vždycky stála při Janě. Podporovala ji. Hlavně psychicky. Vždycky byla její spřízněnou duší, když cokoliv potřebovala. Když měla finanční problémy, kvůli kterým se dostala na jedno nehezké místo, Eva neměla problém dál pokračovat v přátelství. Měla Janu prostě ráda. Nosila jí jídlo, když se rozešla po 7 letech se ženatým milencem, který ji jen využíval. Když jen plakala a na nic se nemohla soustředit. Bylo to její rameno, které si nechala polévat potokem Janiných slz. Přinesla jí nákup, když si vyvrtla kotník při stlaní postele. Nenechá ji přece umřít hlady, když se nikam nedobelhá. Věděla, že Jana na ni spoléhá. Nemohla ji přece zklamat.


Ať Eva přemýšlela, jak přemýšlela, nedokázala si najednou vybavit, kdy pro ni něco udělala Jana. Ano, zaplatila jí drink v restauraci, když na tom ještě byla finančně dobře. Dala jí drahý dárek k narozeninám, protože tenkrát na to ještě měla. To dělala pro hodně "dobrých přátel" ve svém okolí. Kteří najednou záhadně zmizeli, když zjistili, že už nemá peníze, ale naopak dluhy a spoustu problémů.
Jen Eva s ní ustála všechno. Nikdy se na ni nevykašlala. Jak listuje pamětí, vybavuje si jejich dlouhé rozhovory. Ve kterých Jana měla vždy hlavní slovo se svými problémy s muži. A nejen s muži. S čímkoliv. Eva měla mnohokrát pocit, že Jana ji ani nevnímá, když začala o svých problémech. Jakoby se jí nechtělo analyzovat kamarádčin život, když ten její je přece složitější a náročnější.


Tohle všechno Evě běželo hlavou, když ťukala do mobilu větu, že si nepřeje, aby Jana půjčovala svůj mobil JEMU. Že to, co napsal je na trestní oznámení pro vyhrožování a urážení. Že má vše schované, ať si s ní nehraje, že se nenechá ponižovat od nějakého chudáka. Odpověď jí přišla opět v noci. Bylo jasné, kdo ji psal.

" Tak ještě jednou! Pokud si myslíte, že se vás zaleknu, tak jste na omylu. Vyserte se na náš život a já se vyseru na váš. A skovávejte si, co chcete. Doufám, že jste to už pochopila!"
Je to marné. Eva položila hlavu do dlaní. Její přítelkyně má zrovna druhý den narozeniny. Původně je měly oslavit spolu. Těšila se, až jí předá dáreček. Teď ale netuší, jakým způsobem by ho měla předat. Jana bude v den narozenin v práci, tam by to šlo. Zprvu jí to přišlo jako dobrý nápad. Ví, že Jana doma nebude moct přiznat, že dárek je od ní. Ví, že se s ní musí sejít potají, protože její "stíhač" by jí dělal peklo. ON odjede až za měsíc. Pak se třeba Jana vzpamatuje.

Přemýšlí o tom, jak je to ponižující. V jejich věku. Jsou přece už dospělé. Oběma věk označuje číslovka s koncovkou - sát. Jsou tedy již zkušené a rozumné ženy. Ano, to si myslela Eva doposud. Realita jí ukazuje ale jinou tvář. Pokroucenou "lásku" muži k ženě. K ženě, která nevidí, že je opět využívána a zneužívána. Možná to tak chce. Možná nemůže být s hodným mužem. Nechá se ráda trápit. Všechny tyhle myšlenky Evě vířily hlavou. Co má tedy dělat?

Jet za kamarádkou i přesto, že se jí ani slovem nezastala, když její "přítel" psal sprostá obvinění? I přesto, že to vypadá, že chce zahodit dlouholeté přátelství kvůli jednomu ubožákovi? Byla by to Janina volba. Eva nechce dělat problémy. Proto, když jí přítelkyně píše, jestli se tedy za ní zastaví, odepisuje, že ne. A důvody vypisovat nebude, protože neví, kdo si zase její zprávu přečte. Ať se Jana nezlobí, ale ať se jí ozve, až nebude pod dozorem a bude sama. Že se sejdou a společně oslaví její narozeniny. Dáreček má pro ni nachystaný. Odpovědí jí bylo strohé, že to bude až za měsíc a pokud Eva nechce, tak ať nejezdí.


Napsala, že nemůže pořád zkousnout, jak ji Lukáš urážel a ona tomu jen přihlížela. Nic neudělala. Že nemá zapotřebí si nechat vyhrožovat. Má ji nechat na pokoji, tak ji nechá. Má ji ráda, ale bojovat o ni nebude. Ponižuje ji to.


Jana se zmohla jen na strohé:
"Jak chceš. Tak to nezkusuj a nejezdi už vůbec. Pa."
Poslední věta ji šokovala. Ale nedalo jí to a ještě naposledy naťukala do mobilu:
"Ty jsi zřejmě vůbec nepochopila, o co tady jde. Vezmi si to obráceně, kdybys byla na mém místě. Ale nechci to řešit přes SMS, třeba to časem dojde i tobě. Myslím, že se zlobíš na špatného člověka, ale všechno je tvoje volba. Já se tím docela trápím, ale ty na tom všem nejspíš nic špatného nevidíš. Už to nechme."

Jana:
"Já nejsem taky v pohodě, přišla jsem o NEJ kamarádku. Myslela jsem, že za mnou přijedeš, ale urazila ses i na mě, tak co."
Evu opustily poslední zbytky snahy něco vysvětlovat. Je vidět, že to nemá smysl. Už nebude Janu zachraňovat. Nebude jí dělat vrbu pro její problémy. Má přece ještě jednu skvělou kamarádku, na kterou je, na rozdíl od Jany, vždycky spolehnutí. Která s ní byla už vlastně od útlého věku vždy, když Eva potřebovala. TUHLE kdyby ztratila, byla by to opravdu ztráta.


Poslední krok, který Eva udělala, byla zpráva, kterou poslala přes sociální síť Janině dceři. Že se nepohodly kvůli Lukášovi a ať na mamku dává pozor. Že její úloha v životě Jany nejspíš končí. Pokud se Jana bude chtít sejít poté, co ON odjede, bude Eva vstřícná. Ale netuší, jak se bude cítit, ani jestli jí to bude vůbec příjemné. Je možné, že se už nikdy nesejdou. Je možné, že i když se sejdou, zjistí jedna nebo druhá, že už to není takové, jako předtím. Janina dcera odepsala pouze to, že o všem ví. Prý je s mamkou v kontaktu každý den, takže ví, že je v pořádku a dohlédne na ni. Že mámu nechápe, protože ten JEJÍ je obdobou jejího posledního "vztahu", ze kterého ji Eva dostávala hodně dlouho. A že Evě občas napíše.


Shodly se v mínění na Lukáše. Ale musí nechat Janu prožít si důsledky svých rozhodnutí. Snad Eva teď bude klidněji spát, když bude vědět, že je Jana v pořádku a někdo z jejích blízkých na ni bude dávat pozor, tak jak to dělala spoustu let předtím ona. Až čas ukáže, jestli přišla o přítelkyni definitivně, nebo se ještě dají dohromady.


Zlatá nit přátelství se může přetrhnout a znovu navázat, ale už navždy na ní bude uzel.
"UBLÍŽIT TI MŮŽE JEN TEN, KOMU TO DOVOLÍŠ."

Máma

6. července 2014 v 16:57 | Sigi
Tehdy jsem měla svoje 47 narozeniny. Přesně tolik bylo mojí mamince, když zemřela. Víc už jí dopřáno nebylo.
Dožila se sice prvního vnuka (na velice krátkou dobu), ale u ničeho dalšího jí nebylo dopřáno být. Nemoc, které po roce bojování, ozařování, chemoterapií a trápení podlehla, jí to neumožnila.

Jsou věci, které se vám v životě stanou, se kterými se nesmíříte celý svůj život. I když mě celá ta léta navštěvuje v mých snech (ze kterých se budím v rozpacích, protože si nejsem jistá, jestli to nebyla skutečnost), přece jen její fyzická blízkost mi nikdy nepřestane chybět.

Kdyby žila, místo povídání s cizími lidmi na různých serverech, bych si povídala s ní. Vedly bychom rozhovory, které (jak si můžu jen představovat) vedou mámy s dcerami po čtyřicítce. Povídaly bychom si o chuti na sex (nebo o tom, že žádnou nemáme), o těch paličatých několika kilech, které do nekonečna přibíráme a shazujeme. A třeba o tom, jak je těžké sehnat spolehlivého instalatéra. Spolehlivého muže vůbec. Vyměňovaly bychom si rady, jak docílit do zlatova upečeného kuřete (ve vyšším levelu třeba i divočáka), jak v případě havárie vypnout plyn, jak vyčistit fleky z omítky. Vyptávala by se mě na nejrůznější věci. Jako třeba: "Jsi šťastná, holčičko? Chová se tvůj přítel k tobě hezky? Dovedeš si představit, že spolu zestárnete?"

Z mojí maminky se už nikdy nestane babička. Nikdy jí nezešediví všechny vlasy. Nikdy neochutná mou výbornou svíčkovou.


V současné době jsem mámu přežila o dva roky. Bylo mi 23, když se to stalo. Mrazí mě z pořekadla: " Když chceš vidět, jak bude vypadat dcera, podívej se na matku.."


I já tedy přemýšlím, kolik času je mi na tomto světě vyměřeno. Věřím na Osud. Ne na náhodu. Proto nechci nic, co se týká zdraví zanedbat. Tak jak to udělala moje máma. Já tu pro svoje dva kluky chci být co nejdéle, abych jim byla nablízku, když mě budou potřebovat. Když mi budou chtít sdělit cokoliv je trápí. Když budu moct, vždycky pomůžu. Vím, jak je důležité třeba jen objetí a několik slov útěchy. Vědět, že někdo blízký tu pro vás je. Kdykoliv.

Synek

5. července 2014 v 18:41 | Sigi
"Nech mě být! Ty nevíš, jaké to je, když se každé ráno budíš s tím, že je ti zase špatně! A že nemůžeš už vůbec nic!" křičel na ni její 24 letý syn. V posledních několika letech měla o něj čím dál větší starost. Byl jejím splněným snem. Ale teď to byl někdo jiný, než koho vychovala a na koho byla pyšná.

Měl ještě o 4 roky staršího bratra, ale ten nebyl tak šikovný jako on. Nikdy. To JEMU šlo učení vždycky samo od sebe. To ON měl nadání na snad všechny světové jazyky ( třemi se taky byl schopen domluvit). To ON byl v kolektivu oblíbený, měl spoustu kamarádů a všichni se mohli přetrhnout, aby přišel na jakoukoliv akci či oslavu, kterou pořádali. Protože ON byl zárukou dobré zábavy.

Proplouval životem lehce, všechno šlo jednoduše a bylo zalité sluncem. Její syn byl takový, jaká chtěla být i ona. Rozuměli si. Hodně si povídali. Starší syn byl vždy spíš introvert, takže tohle její zlatíčko jí dávalo všechno, o co byla ochuzena.

Když potkal svou životní lásku, byla šťastná s ním. Vyprávěl jí o ní do takových podrobností, že se někdy musela červenat. Ale líbilo se jí, jakou má k ní důvěru. Všechno vypadalo tak nadějně. Po gymnáziu vystuduje vysokou školu, najde si práci, odstěhuje se od ní. Tak jak to udělal její starší syn před několika roky.

Její manžel to udělal jako první a už dávno. Byla zvyklá žít se svými dvěma syny a dělat pro ně možné i nemožné. Snažila se. Však jednou se jí to vrátí. I když raději neočekávala nic.

Před několika lety se stalo několik událostí téměř současně. Syn odmaturoval, rozešel se se svojí láskou, dostal mononukleózu, měl autonehodu, kdy rozbil hlavou čelní sklo automobilu při přebíhání silnice. Naštěstí to odnesl jen otřesem mozku. To si ale jen myslela. Něco se mu v hlavě porouchalo. Ale tenkrát to ještě nevěděla.

A do dneška vlastně neví, kde byl ten spouštěč, kdy její syn přestal normálně fungovat. Musel dlouho dodržovat dietu. To u mononukleózy bývá. On raději přestal jíst, protože mu bylo ze všeho špatně. Nebyla schopná ho donutit, aby snědl aspoň něco. Nevěděla si rady, i když se jí povedlo několikrát ho dostat k doktorovi na odběry krve a různé testy, co s ním je. Proč nemůže jíst. Ale nikdy se nic nenašlo. Kromě refluxu jícnu, který má každý druhý člověk.

Takhle to pokračovalo dál. Ztrácel se jí před očima. Už to nebyl ten usměvavý klučina, který si s ní tak rád povídal. Uzavřel se do sebe. Nechtěl nikoho vidět, ani s nikým mluvit. Nenáviděl svoje tělo. Nechtěl, aby ho někdo litoval. Jí to rvalo srdce. Nevěděla si rady. Nevěděla, jak mu pomoct, když začal mluvit o tom, že už všechno krásné zažil a nemá proč žít dál.

Dostala strach, že by si mohl něco udělat. Začala se zajímat o nucenou hospitalizaci. Kontaktovala všechny možné odborníky, aby jí poradili. Každý ale chtěl, aby její syn přišel osobně. Že je plnoletý a oni musí mluvit s ním. Jenže to on odmítal. Nechtěl si nechat od nikoho pomoct.

Její trápení tedy pokračovalo. Každý den řešila, co bude dál. Každý den chodila domů z práce se strachem, jestli její syn je v pořádku. Když nemohla k psychoterapeutovi dostat jeho, skončila tam sama. Pomohlo jí to alespoň v tom, že mohla v noci díky relaxačnímu dýchání, které se naučila, spát. Musela být silná, když chtěla pomoct svému dítěti.

Jak donutit dospělé dítě, aby udělalo to, co chcete vy? Když máte pocit, že je v ohrožení života? Když víte, že to nesmí vzdát. Když víte, že je teprve na samém začátku života. A že život je někdy krutý, ale přesto krásný a stojí za to ho žít.

Proč je to tak těžké?

Protože ho milujete víc, než sebe?

Protože byste dali svůj život za jeho?