Únor 2014

Co nedává smysl?

23. února 2014 v 19:34 | Sig
Je toho víc, co mi nedává smysl. A toho, co dává, je čím dál tím míň. Vezměme si třeba spánek. Když je člověk zapojen v mladším a zralejším věku do pracovního procesu a musí vstávat v nekřesťanskou hodinu. Někdy ještě za tmy (zvlášť v zimě). Donutit se vstát z vyhřáté postele a vydat se cestou necestou do zaměstnání. Kolikrát silničáře překvapí v zimě sníh, takže městská hromadná prostě nejede. Po půl hodině mrznutí na zastávce s ostatními zoufalci, kteří si taky zrovna nevzali teplé spodní jegrovky, protože netušili, že jídlo na 3 dny a pití do termosky, by mělo být základním vybavením na zastávku MHD, přemýšlím ne o tom, jestli stihnu začátek pracovní doby, ale spíš o tom, jestli umrznu teď, nebo až za hodinu.
Pak vyděláme peníze, které se nám rozkutálí pár týdnů po výplatě. Po zaplacení všech složenek, nájmu, pojistek a já nevím čeho všeho, zjistíme, že do další výplaty je proklatě dlouho. Abyste rozumněli - smysl mi nedává to, že vstávám každý den, abych vydělala pár drobných na to, abych neumřela hlady, poplatila zdravotní a sociální (aby bylo na dávky těm, kterým se makat nechce) a stejně budu zase přemýšlet ke konci měsíce, jestli uvařit buřtguláš, nebo mi bude stačit chleba a voda. Že můžu jezdit na zahraniční dovolené? Prosím vás - k smíchu! Kde bych jako na to vzala? Jediné, co mě uklidňuje je, že vysoké procento populace v aktivní věku, je na tom stejně nebo podobně jako já. To víte - člověka potěší pohled na cizí neštěstí. Taky je mi jasné, že spousta lidí je na tom o hodně hůř, než já, která bydlím, svítím, topím a hladem trpím málokdySmějící se.
O tom ranním vstávání jsem se zmiňovala proto, že až čas a můj věk pokročí a já se dožiju důchodu (o což vlastně ani nějak zvlášť nestojím za současných podmínek důchodců, které za několik desítek let budou jistě ještě horší), budu vzhůru už ve 3 ráno a nikam nebudu muset. Takže jaká je to spravedlnost? A jaký to má smysl? Když by člověk spal jako mimino 12 hodin, tak nemůže, protože musí jít do zaměstnání, a když by mohl spát, protože UŽ nikam nemusí, spát nemůže, protože trpí stařeckou nespavostí. Příroda to zařídila opravdu žertovně. Proto jsou fronty důchodců u Lídla už v 6.15 ráno, když je akce, protože ti chudáci prostě od 3 nebo 4 hodin už oka nezamhouří. Stačí si projít ještě všechny letáky, aby věděli, kde co mají nejlevnější a udělají si souřadnice s mapou, kudy povede dnešní cesta za nákupem. Občas je nutné to proložit i návštěvou lékaře (hlavně pro ty, co bydlí sami, aby se trošku dostali do společnosti a poklábosili si - pak se má pracující člověk dostat nějak lidsky na řadu, že?). Kdoví, jak to bude, jestli se důchodového věku dožiju i já.
Protože ten Němec, co mi schovává věci, se ke mě dostavuje čím dál častěji už teď.Mrkající Nedovedu si představit, jaké to bude za 20-25 let. To budu ráda, když najdu cestu domů (vlastně do práce, protože nejspíš hranici důchodového věku posunou na 70 a výš), nikde nezabloudím a dokážu si sama nakoupit. Pak si vzpomenu jak to jídlo vlastně připravit. A taky doufám, že svoje blízké poznám na první pohled.
To mi nejspíš nebude dávat smysl o hodně víc věcí než teď.

Je dnešní svět jiný?

9. února 2014 v 20:38 | Sigi
Ano, toť otázka..? Dnešní svět určitě jiný je. Já pamatuji už hodně. Když řeknu, že si vzpomínám na dobu, kdy nebyly mobilní telefony, internet a plazmové televize (na barevnou se stály přes noc fronty na pořadník), připadám si jako vykopávka z doby kamenné. Nebo že pamatuji černé uhlí, když bylo ještě dřevěné. Blíží se mi mílovými kroky padesátka. Ale co to v dnešní době je, že? Důležité je přece to, jak se člověk cítí, ne to, co mu napíšou do občanky. Jsme pořád mladí, jen je to na nás čím dál míň vidět - říká jeden můj kolega z práce. Samozřejmě o jeho vizáži to platí, já se skromností sobě vlastní dodávám, že jsem byla mladá a krásná a teď už jsem JEN krásná. Rozpačitý
Nejvíc to vidím na mých dvou synech. Rostou mi před očima a do malých robátek už mají nějaký ten rok (spíš desetiletí) daleko. A jak se tak dívám na jejich životy, nechtěla bych být mladá, tzn. v jejich věku ani za nic. Jsem ráda, že jsem zažila dobu, kdy se stály na všechno fronty, ale každý měl práci. Kdy se nesmělo cestovat téměř nikam, ale všichni měli kde bydlet. Když barevná televize byla nedostatkovým zbožím, ale každá rodina s dětmi byla státem zabezpečená natolik, že se nemusela rozmýšlet, jestli si pořídí druhého potomka. Když mateřská dovolená byla opravdu dovolenou ( i když nervy to byly taky), ale nikdo nemusel přemýšlet, jestli mu vyjdou finance na plínky nebo Sunar. Všechno tak nějak přirozeně plynulo. A řeknu vám, že kdybych věděla, jaké to tu bude za nějakých 20 let, asi bych se hodně rozmýšlela, kolik dětí sem, do toho neštěstí přivedu a jestli vůbec.
Jenže - člověk není jasnovidec. A my mladé matky tenkrát plnily svou povinnost na sto procent - v té době. Byly jsme takové údernice. MrkajícíA představte si, že jsme byly i spokojené. Kamarádky z té doby vídám dodnes. Co mateřská spojila, život nerozdělí. Porodnost byla v onom roce 1985 a 1989 velká. Žádné obavy, že nebude mít kdo vydělávat na důchody. Co je mi platné v dnešní době, že je všeho dostatek a můžu vycestovat kamkoliv, když na to v životě nenašetřím? Z čeho taky, když tatínci mají ve zvyku opouštět svoje rodiny a děti a zakládat nové. O ty původní se již nezajímaje? Oni dopřejí luxus každému dítěti svou matku, ale nám matkám by se jaksi ty děti od různých tatínků hromadily doma. Takže obráceně to nefunguje.
Pro mladé lidi se sice otevírají nové prostory a možnosti, ale musí mít přece nějaký kapitál, když chtějí někam vycestovat. A jak si ho vydělat, když musí napřed pracovat a mít nějakou praxi. A pokud ji nemají, nedostanou na pracáku ani halíř. Protože nepracovali nikde rok. Taky se vám to zdá jako začarovaný kruh?
Dnes je prostě jiná doba. Doba internetu, mobilů, sociálních sítí, kde každý má stovky přátel netových, ale ani jednoho přítele, který vám pomůže, když nejvíc potřebujete. Klábosíte s úplně cizími lidmi, vystavujete svoje fotky a netušíte, jak a kde se dají zneužít. I tohle je Internet. Vládce všemocný. Kdo nemá profil na Facebooku, jakoby nežil. Ano, i já ho mám. Hlavně proto, abych sdílela svoje zážitky s lidmi, které znám a se kterými se nemůžu vídat tak často, jak potřebuji a jak bych chtěla. Ne proto, abych na svou zeď psala, že mám zácpu. Šlápnul vedleMusíme vydělávat peníze. Ano, ty vládnou celému světu. Ale jsou lidé, kteří jich mají dostatek, šťastnější, než my, kteří žijeme od výplaty k výplatě, ale máme přátele, se kterými mluvíme a vídáme se osobně, lásku, která nás naplňuje?? Většinou ne, protože peníze jsou nade vše ostatní. Aspoň u nich. Pár takových lidí znám a upřímně řečeno - neměnila bych s nimi jejich dovolené - 3x do roka na luxusních místech. Mě v létě stačí, že svítí sluníčko a mám pocit, že ŽIJU!! Nadechnu se voňavého svěžího vzduchu a vím, že ŽIJU! Usměju se na cizího člověka - udělám mu tím hezčí den (aspoň si to myslím, zatím na mě nikdo zřízence v bílém nezavolal).
A o tom to je - pojďme se bavit i s úplně cizími lidmi! Pojďme si vyměňovat úsměvy - prostě jen tak, aby ten druhý měl hezký den! Co nás to stojí? Jen pár minutek našeho času, který pro někoho opuštěného může být zážitkem na celý den. Je to moc nebo málo? Vyjít někomu vstříc pár slovy není přece moc. Anebo ano??