Striptýz

Pátek v 9:01 | Sig
Jednoho dne jsme si s děvčaty řekly, že dneska je krásně, a že dneska by to šlo. Vyhlásíme ve svých domovech osvobozenou domácnost, opustíme svoje děti, muže, milence, přítule, přítulkyně, psy, kočky, potkany, pavouky a jinou domácí havěť a vyrazíme na dámskou jízdu.

Ale taková dámská jízda není jen tak. Musí se perfektně promyslet. Od A do Z a taky je třeba mít záložní plán B. Případně C,D,E,F. Tak jak to umíme jenom my, ženy.

A my měly jasno. Zajdeme na pánský striptýz. Já už jsem jich několik absolvovala, takže vím, že to není nic nebezpečného, aby žena musela mít na sobě pás cudnosti, kdyby ji chtěl striptér ošukat. Prostě zaplatíte, posadíte se a očumujete. A taky notně povzbuzujete, aby si chudák nepřipadal, že se předvádí slepým důchodkyním.

Byly jsme čtyři, stejně jako Carrie, Charlotte, Samantha a Miranda. Město pro ten večer naše, stejně jako pro ně New York. I když žádná z nás nehledá Pana Božského, bavit se umíme přece stejně. Po krátkém brainstormingu, který proběhnul v mé skromné chýši, kde jsme popily několik lahví Châteauneuf-du-Pape a sezobly asi tunu lososových jednohubek, vydaly jsme se do víru velkoměsta.

Výběr podniku jsme provedly už týden před akcí. Zrovna tou dobou totiž byla akce na slevomatu, takže jsme měly i slevový kupon a zamluvená místa. To víte, patříme všechny k dělnické třídě (tady se od dam ze seriálu trošku lišíme), takže jsme si nemohly dovolit zaplatit nekřesťanské peníze za shlédnutí jednoho cizího muže, potažmo jeho péra. A kdoví, jestli nám ho vůbec ukáže, protože ze všech striptýzů, které jsem absovovala já, jenom na jednom se ten mladík ukázal v celé své kráse a dostatečně dlouho na to, abychom mohly zahlédnout, jak je vybaven. Ostatní se pořád kroutili, zahalovali tu vlajkou, tu ručníkem, prostě takové čáry, máry, fuk a pinďour nikde.

Takže vyrážíme. Už jsme byly hezky naladěné z dobrého jídla a pití, takže nás mohlo okolí považovat za urvané vagóny bez lokomotivy. Samozřejmě jsme se příslušně načančaly, přece jen město není vesnice. Všechny jsme sjednotily modré stíny přes půlku obličeje a přes tu druhou jsme si nakreslily hubu od ucha k uchu. Jen pro vaši představu - kdo jste viděli tutoriál Sejrošky na Youtube, tak právě z ní jsme čerpaly. Odkaz zde: https://www.youtube.com/watch?v=-zrkmz355Zg

U vchodu do podniku jsme měly trošku problém s naším slevovým kupónem, ale nakonec za příslíbení hromadného sexu se všemi čtyřmi, se pan "vpouštěč" slitoval a propustil nás. Měly jsme kliku, že tam nestála nějaká Xena.

Přítmí luxusního podniku nás naprosto ohromilo. Možná kdyby tam rožnuli (rozsvítili pozn.překl.), tak by to pozlátko zmizelo, přece jen si dobře pamatuju, jak to vypadá na diskotékách, když ve 3 ráno všechno zaleje ostré světlo, aby vystrnadili hosty. Ale stejně to považuju za dobrý krok, protože ještě máte čas si rozmyslet, jestli opravdu odejdete s borcem, kterého jste balily celý večer a moc se vám líbil. Nakonec zjistíte, že se vám líbil jen proto, že tam byla tma a vy si ho nemohly tudíž pořádně prohlédnout. To platí samozřejmě i opačně.

Usadily jsme se ke stolu, objednaly si odstátou Matonnku, protože jsme zjistily, že na nic víc mít nebudeme. Ještě, že každá z nás měla v kabelce placatku něčeho ostřejšího. Jedna slivovici, druhá mandlovici, třetí Fernet a čtvrtá Rum. Když si tohle všechno smícháme, náladu si můžeme udržet. Samozřejmě si budeme muset často odskakovat na WC, protože u stolu to pochlastávat nemůžeme. Takže na tajňáka.

Chvíli klábosíme a už konferenciér ohlašuje Mistra Samuela. Světlo se ještě víc ztlumí, všechny zářivky míří jenom na parket. Hudba. Přichází hasič. S hadicí. Kua, takovou hadici jsme tedy na vlastní oči ještě neviděly. Začíná se vlnit v bocích. Ten hasič, ne ta hadice. Ovšem s tím vším oblečením, co má na sobě, toho moc nevidíme. Začneme ho povzbuzovat, aby odhodil přebytečné svršky. Poslechne a začne přilbou. Mimochodem, v tom sále bylo k zalknutí, tak jsme ho ještě svorně politovaly, že se musí potit jako prase. Ale aspoň se nám bude hezky lesknout, až se svleče. Na všem si má člověk najít něco pozitivního.

Takže postupně odkládá oblek. Vrchní díl, spodní díl až do jakýchsi trenýrek. No moc sexy tedy nevypadaly, ale když je taky odhodil, užasly jsme. Měl na sobě červená saténová tanga. Hezky vypracovanou prdelku, takže provázek mezi jeho půlkami si musel užívat. Začal kolem sebe obtáčet hadici a každá z nás, co byla v sále, si přála, aby zrovna ona byla tou hadicí. Ani nechtějte vědět, kam všude si ji strkal.

Nakonec šly dolů i ty tanga. Kroutil se před námi tak, jak ho rodiče stvořili. Na Pána Boha totiž nevěříme. Když se přivlnil k našemu stolu, jedna kamarádka se chtěla vytáhnout, tak olízla bankovku v hodnotě 200Kč a přilepila mu ji na pravou půlku. Další ji chtěla přebít, tak z peněženky vytáhla 500 a přilepila mu ji na levou půlku. Ta další se nechtěla nechat zahanbit, takže vytáhla tisícovku. Vlnil se před ní a já přemýšlela, kam mu ji chce přilepit. Ale ve vhodnou chvíli se otočil, takže přistála taky na jeho krásném pozadí. Oddychla jsem si, ale jenom do chvíle, než se natočil ke mně. A vlnil se. Všechny pohledy byly upřeny jenom na mě. Čekalo se, jak se vytáhnu já, abych přetrumfla kamarádky. Jsou to svině, když mi předtím tvrdily, že nemají ani floka!

Nevěděla jsem absolutně co mám dělat, protože jsem měla týden před výplatou. Jo, do kontokorentu ještě můžu. A tu se ve mně probudila pravá žena. Vytáhla jsem svoji platební kartu a protáhla ji mezi jeho půlkami. Vzala si těch 1700, vstala od stolu a hrdě odkráčela.


Peněžní transakce je totiž nutno provádět s grácií. A ta mi totiž nechybí.

 

Kde domov můj?

8. srpna 2017 v 17:04 | Sig
"Žena nemá být jen kuchařkou, nebo uklízečkou. Má být skutečnou HOSPODYNÍ. Má svůj dům přetvářet, hrát si s jeho prostorem, ať je jakkoli malý, s prostorem, kde vše je podřízeno jejím myšlenkám, jejím přáním a její energii. Kde každý kout jí dodává sílu a podivuhodný pocit tepla, světla a krásy."

Tak jsem si zase někde na těch internetech přečetla něco zajímavého. A souhlasím. Absence přání věnovat se domácnosti o ženě něco svědčí. Když má všude ustavičně nepořádek a neumyté nádobí, prý je za tím někde v hloubi duše naděje, že tu práci někdo udělá za ni. Nebo že všechny tyhle nepodstatné problémy zmizí nějak samy od sebe (teď nemyslím ani myčku, ani černou díru). Ale pořádek v domě by měl být přirozenou vnitřní potřebou zralé ženy. Znamená to, že ty, v jejichž domě pořádek není, jsou jenom nevyzrálé, ale až dozrají, bude to v cajku?? Nemyslím si. Určitě je ten zakopaný pes někde jinde. Například ve výchově. To, co vidíme doma, to opakujeme. Protože nám to takhle přijde normální.

Takže když moje matka bude bordelářka, budu nejspíš taky. Když bude přehnaně pečlivá, budu asi taky. I když si v dětství řeknu, že tohle teda JÁ nikdy dělat nebudu.
Taky jsem si zamlada říkala, že já svoje děti nebudu pořád buzerovat, aby si uklidily. Aby se učily. Nebudu se ptát "Co ve škole?". A samozřejmě jsem tohle všechno dělala úplně stejně jako rodičové moji.

Vnímám samozřejmě rozdíl mezi dlouhodobým nepořádkem a takovým tím provozním, které například dokáží vyrobit malé děti během několika minut ticha. Které je vždycky podezřelé.

Ale i tak je vzhled domácnosti především ženiným dílem. A měl by být hlavním zdrojem sil a inspirace nejen pro ženu, ale celou rodinu. Domácnost bývá ženiným zrcadlem. Velice pravdivě odráží, čím žijete a kam proudí vaše energie. Jestli do rodiny, nebo mimo ni.

Říká se, že napřed si musíme uklidit v hlavě, abychom mohli uklidit dům. Nebo to skloubit dohromady. Jak jinak se lépe dají srovnat myšlenky, než při manuální práci? Do které vložíme sama sebe.
Představme si, že i do obyčejného utírání prachu dáváme svoji energii. Neumýváme jenom okna. Ale spolu s otevřeným oknem vypouštíme ven naše chmury a nadýchneme se svěžího vzduchu, který nám přinese úlevu.

A co je nejvíc. Dáváme svým bližním, členům své rodiny, najevo svou lásku a péči. I když je to někdy o nervy, když sotva vytřeme podlahu, okamžitě se po ní někdo projde. Tohle se mi stává pravidelně, jakoby můj syn měl nějaké čidlo, které reaguje na mokrou zem. Nebo zrcadlo v koupelně, které jste před chvilkou vyleštila, po večerním čištění zubů vašich miláčků je opět kropenaté jako sluníčko sedmitečné. Jen těch teček je snad tisíc. A vůbec vám není jasné, jak to dokázali.

Ale vzpomeňme, jak prima to bylo, když jsme jako děti přiběhly zvenku a doma bylo útulno a byla tam maminka. Jaký pocit štěstí a bezpečí nám to přinášelo. A vůbec nezáleželo na tom, jaký ubrus byl prostřený, nebo že stůl v kuchyni byl snad už stokrát přelakovaný, protože ho pořád byla škoda vyhodit, když se mu zatím viklala jenom jedna noha. A to jenom trošku. Nebo kolik peněz stálo vybavení domácnosti. To totiž vůbec není důležité. Důležitý je POCIT, který máte, když vstoupíte.

Takže milé ženy, nereptejme, že musíme pořád uklízet. Případně po někom. Pokud s někým žijete, ani to jinak nejde, že ano?
Každý z nás potřebuje oázu příjemna a klidného přístavu k nabrání nových sil.

Je jenom na nás jaký domov si vytvoříme pro sebe a své blízké.
Jak se v něm budou (budeme) cítit.
A jaký model si od nás odnesou do toho svého.

(Obsah tohoto blogu se dotýká mě blízkých bytostí, ale bohužel s tím nemůžu nic dělat. Takže to berte jako způsob "ulevení si".
A ne, nejedná se o mou domácnost. Ta je "proteplená" mou ručkou dostatečně :-) alespoň já ten pocit mám :-)))

Být OFF

30. května 2017 v 14:33 | Sig
Spousta lidí si myslí, že prolenošený čas je nadstandart, luxus, který si nemohou dovolit. Že je to zbytečnost, bez které se dá žít.
Je to fakt fakt?

Jenom odpočinkem přece dokážeme dobít baterky. A je naprosto jedno, jestli to bude v posteli s knížkou nebo na lekci jógy. Nebo na procházce (lesem samozřejmě).
Hlavně nemít výčitky, že marníme čas. Naopak.
Většina z nás si už odvykla lenošit. Někteří to dokonce považují za ztrátu času. Vždyť by se toho dalo tolik stihnout. Uklidit, napsat s dětmi úkoly, vyřídit e-maily. Jenže naše zásoby energie nejsou nevyčerpatelné. Taky se můžou dostat na nulu.

Zkuste si na pár hodin vypnout mobil. Třeba o víkendu, nebo prostě, když ho zrovna nepotřebujete ke své práci. Myslíte, že se vám nedostaví ten úžasně osvobozující pocit? Jasně, zpočátku si budete připadat spíš, jako byste měli abstinenční příznaky. Pupeční šňůra k takovému mobilu či notebooku totiž může být hodně silná. Ale nakonec pocítíte úlevu. Uvidíte. Protože si uvědomíte, že třeba během dvou, tří hodin, co bude mobil (počítač) vypnutý, se nestane nic tak závažného, co by nemohlo počkat.

A nakonec se můžete propracovat do fáze, že budete mít ztlumené vyzvánění třeba celý víkend (jako já). A na displej se podíváte až v neděli večer. A zjistíte, že svět se nezbořil a chleba levnější taky není.

Je totiž skvělé strávit čas jen sám se sebou, případně jen se svými blízkými.
Nebýt pořád online a k dispozici těm, co si vzpomenou, jen když něco potřebují.
Uvědomme si, že nikdo z nás není nepostradatelný.
A že každá práce chvíli počká.
A tak být taky občas OFF.

P. S. K této úvaze mě přivedl smutný příběh jednoho kolegy, který z přepracování utrpěl srdeční kolaps, havaroval se služebním autem (jsou to sice jen plechy, ale bohužel bylo jediné svého druhu a pouze zapůjčené, takže je kolem toho velký humbuk), momentálně leží na JIP a nikdo neví, jak to s ním dopadne.
Držím mu všechny pěsti, které mám.

 


Manželská balada

30. března 2017 v 17:42 | Sig
Kateřina byla hezké děvče. Studentka z dobré rodiny. Michal byl šikovný automechanik, pracant, a k tomu hezounek italského typu. Jednoho dne se ti dva do sebe zakoukali na diskotéce a byla z toho láska jako trám. Slovo dalo slovo a za pár měsíců z nich byli manželé. Žili, bylia jestli neumřeli, žijí spokojeně dodnes, by se chtělo říct. Ale život není idylka. Ani pohádka se šťastným koncem.


První roky jim to v manželství klapalo a Michal jen zamilovaně vrkal, jenže ani vrkání netrvá věčně. Taky přijdou každodenní starosti, lidé si zevšední a nic najednou není jako dřív. Kateřina zůstala na mateřské dovolené, protože rychle za sebou přišly na svět tři děti, dva kluci a pak holčička, takže se měla co ohánět, stejně jako Michal v práci. Ten si pořídil malou autoopravnu, byl svým pánem a vydělal si. Ale živnostníci to nikdy neměli jednoduché. Michal začínal mít pocit, že zatímco on se jenom dře, Kateřina se s dětmi doma jen fláká. A všichni tím pádem žijí na jeho úkor. Už to nebyl ten zamilovaný hezounek z diskotéky, už se Kateřina netěšila každý den, až dorazí z práce domů. Nejdřív totiž přišly výčitky a hned poté odcizení.


"Já celý den makám a ty se doma jenom válíš! Všechno, co vydělám, prožerete!" Zprvu mu oponovala, ale když slovní argumenty vystřídaly facky a rány, odmlčela se a uvadala a uvadala. Z té krásné dívky se pomalu ale jistě stávala uplahočená a předčasně zestárlá ženská od plotny. A Michala to doma samozřejmě taky nebavilo. Navykl si pravidelně po práci chodit do hospody mezi kamarády, kteří ho samozřejmě chápali. Tam mu bylo dobře, protože oni mu rozuměli a obdivovali ho.

Jeho návraty pod vlivem alkoholu byly o to horší. Běda, když mu Kateřina řekla, aby tolik nepil, to pak dostala pěstí a modřiny zakrývala takřka neustále, protože se styděla. Nepostěžovala si nikomu. Ani matce, ani kamarádkám, všechno si chtěla vyřešit sama. A tak dál tiše trpěla. Mnoho žen takhle trpí, jsou přece na manželovi finančně závislé, nemají kam jít, a tak si nechají všechno líbit. Jenže všeho do času.

Nejhorší byly svátky. To si Michal dal vždycky pořádně do nosu a potom řádil. Někdy byl agresivní i bez zjevné příčiny, někdy se dokonce zdálo, jakoby ho ponižování a bití vlastní ženy přímo jakýmsi zvráceným způsobem bavilo.

Stalo se to o Velikonocích. Svátky bujaré, ale také svátky, o kterých je mužům prakticky beztrestně dovoleno vybíjet si své choutky na ženách. A to choutky nikoliv mužům zcela vlastní coby mužům. Jinými slovy - hloupý chlap si rád bouchne. A tak se Kateřina třásla už od rána, co ji bude ten den zase čekat. Ale snažila se, aby bylo všechno v pořádku a nezavdala Michalovi žádnou příčinu. V poledne se vrátil z koledy a měl již řádně nakoupeno. Snad si půjde hned lehnout, usne a bude klid - pomyslela si Kateřina, ale bylo to jen její zbožné přání. Michal se usadil v kuchyni a začal ji komandovat. Nic mu nebylo dost dobré. Oběd nestál za nic a jeho žena se celou dobu doma jenom flákala. Jakoby neviděl napečené cukroví, obarvená vajíčka a naklizený byt. Nakonec se jeho zloba obrátila i proti jeho dětem. Synům 12 a 10 let, kteří se právě vrátili z koledy. Začal jim vyčítat, že jenom žerou a berou a v dílně mu ani za mák nepomůžou. Ale copak by mohly děti v tomto věku pomáhat někomu někde v dílně, kde se může cokoliv stát? Pak přišly na řadu žákovské knížky. I když oba kluci nebyli jedničkáři, špatné známky neměli. Jenže i jedna čtyřka a dvě trojky, který jim otec v žákovské našel, ho rozběsnily. Kluci dostali nařezáno a bez oběda skončili v dětském pokoji.


A tak tam ti dva, co se kdysi milovali, ve vzácné shodě mlčeli. Ve shodě nepřátelské, ovšem. Jak snadno se někdy lásky změní v nenávist. A tragické finále je na dosah. Kateřina nade vše milovala svoje děti. Dcerka už byla po obědě a svému otci se šikovně vyhnulo, jenže kluci byli od rána o hladu. Takhle to nemůže nechat. Otočila se ke svému muži zády a nenápadně začala připravovat na talíře dvě porce jídla. Ale Michal, i když měl dost vypito, přece jen byl pozorný a všímal si. "Co to děláš?" zařval jako pominutý. "Kluci ještě nejedli." Špitla omluvně. "Cože? Za ty špatné známky je snad budeš ještě vykrmovat? Nic nedostanou! Už mám všeho po krk!" A bez varování Kateřinu uhodil zezadu do hlavy. A uhodil podruhé, a zas a znova.

V tu chvíli se Kateřina s nožem v ruce otočila a bodla. Bez rozmyslu, jen tak. Prostě automatická reakce, jako když vám přeteče voda z hrnce a vy ho odstavíte z plotny. Jen jedna jediná rána, která zasáhla Michala do krku. Ten zůstal stát jako opařený a Kateřina s leknutím pustila nůž na zem. "Teď mě zabije," pomyslela si. Ale Michal tam pořád jenom stál a nechápavě civěl před sebe. Z rány mu začal stříkat proud krve, takže se ho snažil nemotorně jakoby zastavit. Marně. Pořád nevěřícně zíral na Kateřinu, poté se svezl na kolena, převalil se na bok a za tichého chrčení za pár vteřin zemřel.

Kateřina byla nejprve stíhána za vraždu, ale později byl její čin překvalifikován na ublížení na zdraví s následkem smrti. Byla hospitalizována na psychiatrii ve vězeňské nemocnici, a poté si ve vazbě vyslechla poměrně nízký trest.

Odvolací soud však zvážil všechny okolnosti, přihlédl zejména k dlouhodobému týrání ze strany zemřelého, a zohlednil i potřebu výchovy dětí a nakonec ji obžaloby zprostil. Konec konců, životem s tyranem už byla potrestaná dost.


Na to jsem moc stará

13. března 2017 v 13:20 | Sig
Pamatujete se na to, jací jste byli třeba před 25 lety? Pokud vám je něco málo přes padesát jako mě, bylo by vám něco málo přes 25.
Já určitě byla jiná, než jsem teď. Měla jsem v tom věku už dvě děti. Která slečna ze současnosti je zasloužilou matkou tak brzy? Moc jich zcela jistě nebude. Takže můj život se pohyboval mezi jedním a druhým synem. Mezi plínkami, sunarem, zeleninovými pyré, procházkami a žvatláním. Je mezi nimi rozdíl 4 let.
Právě tohle jsem ale na mysli neměla. Určitě mě zajímalo, co tenkrát psali v časopisech o kráse, o tom, jaké používat ranní, denní, noční krémy, tisíc způsobů jak nejlépe uspokojit partnera, jak být na sto způsobů neustále přitažlivá. Zpětně vidím, jaká to byla ztráta času. Vrásky přibydou tak jako tak. Kilogramy nahoru půjdou též, protože těhotenství ani přechod se prostě ošálit nedá.
ALE!
Teď žádné články nečtu. Ani o stárnutí, ani o mládnutí. Řekla jsem si prostě DOST! Kašlu na diety. Jím co chci, jen se trošku hlídám, abych se nepřecpávala a to hlavně večer. A musí mi to chutnat! Do posilovny jsem přestala chodit, protože jsem se v ní hrozně trápila. Zůstaly mi jen každodenní procházky cestou domů z práce. Nevyhazuji šílené peníze za kosmetiku, protože mi bohatě stačí tónovací makeup Garnier, rtěnka, tvářenka, řasenka, odličovací mléko a tonikum z DM. Které stejně používám jen, když jdu do práce. O víkendu jsem prostě přírodní. A i když vidím svoje vrásky, povolenou kůži a občas pigmentovou skvrnu, je pro mě důležité, jak se cítím. Jde o můj stav duše. A té mé není víc než třicet (i když mě bude letos už 52). Možná právě proto se prvotně do ní zamiloval můj současný partner. Kterému nikdy nešlo o mou výšku, šířku nebo dokonalou tvář.
Ano, na něco jsem moc stará.
1)Na to abych mlčela, když mám co říct. Jak moji řeč pochopí ostatní, není můj problém, ale jejich. Pokud na mě bude někdo hrubý, mám právo mu říct, že takový je a už se s ním dál bavit nebudu.
2)Na to, abych se trápila tím, jak vypadám. Samozřejmě, že se teď nestala ze mě nějaká šmudla. Ale nebudu se trápit tím, jestli to tričko není trošku pomuchlané, nebo košile není právě dokonale vyžehlená. Stačí, že jsou věci, co mám na sobě, čisté.
3)Na to, abych měla slabosti. Které vlastně nejsou slabostmi, ale mými přáními, které realizuji. Nestydím se za to, že čtu zamilované romány a dokážu přiznat, že se mi líbí. Poslouchám Backstreet Boys, tancuju u toho nebo v jednu ráno sním půlku pizzy, když vracím z oldies diskotéky.
4)Na to, abych se omlouvala za nepořádek. Je to totiž MŮJ byt, kde bydlím. Ne váš. Neměla jsem náladu, tak jsem neuklidila. Co je vám do toho?
5)Na to, abych schovávala nějaké staré krámy. Žádné takové fráze "Co když se to ještě někdy bude hodit?" Ne, nebude. Dnes to vím jistě.
6)Na to, abych byla optimistou. Ne, v každém člověku není něco dobrého. Někteří jsou xindl od hlavy až k patě a lepší nebudou. Nehodlám s takovými lidmi ztrácet ani minutu, abych na nich hledala něco dobrého.
Jsem stará na docela dost věcí, ale jsem fakt šťastná, že jsem si to dokázala uvědomit ještě předtím, než mi dají na hrob desku s nápisem:
"Tady leží Lenka Ká, co celý život prožila jinak, než chtěla a umřela nešťastná".
I když se to rýmuje - děkuji, nechci. Chci být šťastná a užít si každý den, který mi ještě bude umožněno tady být a až budu na konci své cesty, řeknu si:
"Jo, byl to skvělej večírek, škoda, že končí, ale užila jsem si ho na maximum. Ničeho nelituju. Vím, jaké to je, být šťastná. "


Osud ve dlaních

9. února 2017 v 14:21 | Sig
Mám moribundus. Zákeřně mě sednul na hlasivky, takže téměř nemůžu mluvit (což vzalo s povděkem moje okolí, kromě mého zaměstnavatele). Takže jsem si řekla, že co v práci, když stejně nemůžu ani brát telefony, protože druhá strana slyší pouze strašidelní šepot a myslí si, že se právě ocitla v horroru Kruhy (po přehrání pásky, si pro vás za 7 dní přijdu!!!! MUHEHE).

Takže ležím. Doma. Na krku zábal ze slivovice, v termosce lipový čaj se zázvorem, citronem a medem, mořská voda do nosu, paralen při pocitu, že se mi rozskočí hlava. Septolete na cumlání, tunu kapesníků na smrkání a otření slz, které se mi vyvalí z očí při záchvatu kašle.

Nevím, jestli nějaký bacil na mě "plivnul" můj drahý, každopádně on je teď mým zdatným ošetřovatelem. A taky pěkně nadrženým ošetřovatelem :-) To dodávám pro pořádek.

Jeho neoblíbenější činností, je totiž zjišťovat, jestli nemám teplotu. Má na to jeden speciální teploměr. Zatím mi s ním naměřil standartní hodnoty, které se v určitých chvílích lehce zvednou. Ale to je celkem noumální Uďo.

Pak mi uvaří čaj a abych se ještě lépe vypotila, nabídne mi obětavě svoje tělo, abych viděla, jak dokáže být solidární. Takže se potíme společně. Jeho kašílek přece taky musíme nějak přesvědčit, aby ho už neotravoval.

Poté, co máme tuhle léčebnou kúru za sebou, dojde pro občerstvení ve formě teplého nápoje. Ležíme, popíjíme a já cítím, že je mi líp. Taky proto, že vím, že bude se mnou. V dobrém, i zlém. Tak jak jsme si to plánovali.

Že nemusíme ani provádět žádnou fyzickou aktivitu (opravdu to jde i bez ní, protože díky bacilům člověk na to prostě někdy nemá sílu), jen tak v objetí ležet a sledovat nějaký hezký film.

Nebo si vůbec ani televizi nepouštět, tak jak jsme to udělali třeba včera. Prostě jsme jen nechali hrát písničky a povídali jsme si. Já šeptala, samozřejmě. Ale jemu to stejně připadalo moc sexy :-)

Blýská se nám na lepší časy. Události se daly do pohybu.
Je tady to, na co jsme oba tak dlouho čekali.
A my víme, že vydržíme, i když to ještě bude boj.
Dodáváme si vzájemně sílu.
Jsme spolu. A teď už snad budeme každý den.
A jsme si navzájem oporou.
JÁ potřebuji JEHO.
ON potřebuje MĚ.
Ty, já, teď a tady se začíná měnit na Osud ve dlaních...a Naději.....



DROGA

4. února 2017 v 11:12 | Sig
Internet mi dal něco, v co jsem už nedoufala - Lásku.

Ano, tu s velkým L. Nikdy nepřestanu být vděčná, že mi do života přivedl JEHO. Muže, se kterým jsem šťastná a kvůli kterému jsem opět začala věřit na Lásku jako takovou. Na to, že umím vzbudit v muži ten krásný cit, o čemž jsem už hodně silně pochybovala, že vůbec existuje. A i když třeba existuje, tak já nejsem ta, která by byla schopna ho v někom probudit. Všechno tomu nasvědčovalo. Ale najednou to, co bylo před NÍM, jakoby nebylo. Teď už je mi konečně jasné, proč mi vlastně v posledních téměř třech letech nevyšel ani jeden vztah.

Protože jsem čekala na NĚJ. Na muže, který mi dal svoje sdrce na dlani ,a který je pro mě natolik výjimečný, že si už nedovedu představit vedle sebe nikoho jiného. Stokrát jsme spolu mluvili o tom, že nezachránil jenom on mě, ale i já jeho. Přesně ve chvíli, kdy si myslel, že se utopí v moři beznaděje. Teď vnímá svět jinýma očima. Umí dát lásku bez toho, že by požadoval něco na oplátku. Ale moc dobře ví, že já mu oplácet umím a budu. Je člověkem, který se už nebojí projevit to, co cítí. Nestydí se za svoje slzy dojetí. Ví, že přede mnou nemusí. Otevřel mi svoje srdce i duši. Stejně jako já jemu.

A já chci být po jeho boku, i když zrovna nebude slunečno. Budu stát vedle něj, i kdyby se proti němu spiknul celý svět. Já budu ta, která ho obejme, pohladí a řekne: "Neboj se, bude líp. Spolu to zvládneme."

Budu tu pro něj, když mu bude docházet síla, abych mu dala tu svoji.
Budu tu pro něj, když bude bezradně přemýšlet, jak dál.
Budu tu pro něj, když ho sklátí nemoc.
Budu tu pro něj, když se nebude cítit nejlíp.
Budu tu pro něj, aby jeho smutek byl poloviční.
Ale taky tehdy, když se bude radovat, aby jeho štěstí bylo dvojnásobné.

A on tu bude pro mě, aby mě chránil.
Aby mi pohladil tvář, když se mi po ní budou koulet slzy smutku.
Aby mi rozjasnil den třeba jenom tím, že mě obejme.
Už jenom tím, že je a vím, že na mě myslí.
Tím, že on mě vidí dokonalou, i když taková určitě nejsem. Ale pro něj ano.

A ON je pro mě důležitý. Životně důležitý. Protože je mým přítelem. Který mi taky dokáže dodat sílu. Rozesmát mě, když jsem smutná. Krásně si se mnou hrát. Nebo jen tak mlčet a poslouchat hudbu. Ruku v ruce. Hlavu opřenou o jeho rameno.

ON je teď mou drogou. Ne interakce na internetu. A jemu chci věnovat každou svou volnou chvilku.

Chci prostě žít. Normální šťastný život.

Přeju i vám všem, ať ho máte takový, abyste se nikdy nemuseli stydět sami před sebou.



Láska tíží

9. ledna 2017 v 16:59 | Sig
Tvář Tvou znám, ta je z vyšších sfér,
Lásku vzbouzí, je příslib sám,
je krátký čas a já v podvečer,
lásku svou, jak závaží mám.

Láska má, brání mi spát,
zní Tvým smíchem, vítr, co vál.
Vždyť smích, ten Tvůj, vím skrývá můj pád,
Prý je hříchem bláznům se smát.

Tmou bloudím, jen schází mi směr.
Láska tíží, nedá mi spát.
Já dárek jsem koupil, dnes navečer,
schází jen ten, komu ho dát...

Dej kvítí do své broušené vázy,
možná zítra dárek Ti dám,
Proč lásku já cítím, až mě z ní mrazí....
V důlku lůžka, proč mám být sám?

Tvář Tvá, je vím, z vyšších sfér,
Lásku vzbouzí, je příslib sám.
Jdu dlouhou tmou, tmou tíživých nocí,
Lásku dál, jak závaží mám.



Trpělivost

8. ledna 2017 v 10:02 | Sig
Trpělivost prý růže přináší. Stejně jako láska hory přenáší. To známe z našich chytrých přísloví. Mě se to zdá přehnané.

Proč? Protože by se mi to doma mělo v tom případě hemžit růžemi. Byly by prostě všude. Já ale úplně opačně právě vyhazuju do koše unavenou orchidej, zatímco růže nikde široko, daleko.

Určitě jste to i vy slyšeli mnohokrát ve svém životě. Buď trpělivý/trpělivá. Co se má stát, se stane. Netlač řeku, teče sama. Ano, tohle všechno je pěkné v případě, pokud nejste znamením beran. Jako já. My totiž trpělivostí neoplýváme vůbec. Neumíme prostě čekat. Je nám to proti srsti. Když se delší dobu něco neděje podle našich představ, většinou to vzdáme.

Čekáme na výplatu (ta nám těm šťastným přistane každý měsíc na účtu, i když i ten měsíc se někdy může zdát nekonečný)
Čekáme na dopravní prostředek (ten v případě MHD většinou přijede dle jízdního řádu)
Čekáme až vyrostou děti a osamostatní se (někdy je to čekání nekonečné, že?)
Čekáme, že potkáme toho pravého/tu pravou (ale ne vždy se dočkáme)
Jedinou jistotou je čekání na smrt (to abych sem přidala trošku toho patosu)

Je známo, že my lidé čekáme:
  • celý týden na pátek
  • celý rok na léto
  • celý život na štěstí

Jenže štěstí nepřijde, nikdo vám ho nedá a nic vám ho nepřinese.
Štěstí je umění, které si musíme osvojit.

A můžeme začít tím, že že přestaneme na cokoliv čekat a začneme se cítit šťastně tady a teď.

Vždyť krásná sněhová vločka, která se snese na naši tvář nás může udělat šťastnými, pokud to tak budeme umět vnímat.

Každý den může být oslavou života, který nám byl darován. Záleží jenom na úhlu pohledu. Na tom, kterou stranu si vybereme. Jestli tu slunečnou, nebo zamračenou. Vše, co se stane, bychom měli umět přijmout. Nejen to dobré, ale i to zlé. A právě z toho zlého bychom se měli poučit. Mít oči otevřené, aby nám neuniklo to dobré, když nám to vstoupí do života.

Mnoho lidí zmešká malé radosti, protože čekají na velké štěstí.

I když nám může připadat, že malé radosti jsou jen kapkou v oceánu.

Ale z čeho jiného se skládá oceán, než z malých kapek?



Měnili byste?

1. ledna 2017 v 14:47 | Sig
Nevím, jestli má smysl sem dávat už dnes něco hlubokomyslnějšího, když všichni máme ještě dvojku v žíle, nebo jsme v útlumu.

Chápu, že bezpečnější je, si navzájem popřát vše NEJ do nového roku a nepouštět se do žádných větších akcí.

Já už vám všem popřála si stokrát, takže teď se s vámi chci podělit o myšlenku, která mě občas napadá.

Chtěla bych si s někým vyměnit svůj život? Byla bych šťastnější?

Kdyby se mi nějakým zázrakem ta možnost naskytla. Měnit s někým kdo je například:

  • mladší
  • krásnější
  • chytřejší
  • finančně stabilnější, tzn. že nežije od výplaty k výplatě a nemusí obracet každou korunu
  • hubenější
  • menší (postavou)
  • má krásný dům
  • krásné auto
  • krásného partnera
  • nemusí vstávat každé ráno v 6 jen proto, aby vydělal na živobytí, ale dělá to, co ho baví, protože si to prostě může dovolit

…..a najednou vlastně ani nevím, co bych měla uvést dál. Možná bych o pár let, centimetrů, kilogramů a vrásek míň brala. Ale to neznamená, že nejsem spokojená s tím, co mám. Moje děti i já jsme zdraví a to je pro mě asi to nejdůležitější. To, že bych jezdila několikrát ročně do Dubaje na dovolenou, by mě stejně šťastnější neudělalo.

Kdo mě zná, ví, že jsem skromný člověk a občas mám ukrutnou chuť páchat dobro. Ale ne vždy mám tu možnost. A taky ne vždy o mou pomoc dotyční lidé stojí. Takže udělám pro lidstvo něco jiného.

Pevně věřím, že se mi podaří lidem rozdat radost ve formě komediálně laděné divadelní hry, na které pracuju. Nejde to tak rychle, jak jsem si představovala, ale hrubou osnovu už mám. Bude to ještě dlouhá cesta, na jejímž konci doufám bude něco, z čeho budu mít radost nejen já, ale i ostatní.

Tento rok je pro nás všechny prý ukončením starých věcí a novým začátkem, protože numerologicky začíná jedničkou (2+0+1+7). Já osobně věřím, že bude lepší a úspěšnější a moc se na něj těším.

Moje otázka pro vás dnes bude znít následovně:

Co vy?

Napadlo vás někdy, že byste si z fleku vyměnili život s někým jiným?

Nebo jste naprosto spokojení s tím, co máte a neměnili byste ani za zlaté prase?


Kam dál