Deníček postarší macešky

Čtvrtek v 14:27 | Sig
Dnešním dnem jsem se rozhodla dělit se o zážitky všedního dne v pro mě poměrně nové roli macešky. Tohle pojmenování nevlastní matky partnerova dítěte se mi jeví jako pěkné a adekvátní roli, kterou tato žena zastává. Vždyť někdy je pro ono dítě i víc než vlastní matka. Tedy z hlediska péče o něj, protože co si budem nalhávat, dítě má matku jenom jednu a je naprosto fuk, jestli patří do skupiny "hysterka", " kráva" nebo jenom "nepřející popichovačka". Dítěti je to jedno, protože je to žena která mu dala život a i kdyby ho řezala jako žito a každý den byla zpita pod obraz, dítě ji bude milovat.

Tak to prostě je a každá maceška se s tím musí srovnat. Proto je hloupost matku dítěte pomlouvat a urážet (hlavně v jeho přítomnosti! To neexistuje!!). I když si mnohdy myslíte svoje a s partnerem víte taky své ( protože vás mnohokrát přesvědčila o tom, že se spolu prostě nedomluvíte a dítě je její jediná zbraň proti vám, takže ji neváhá použít), před potomkem ji nazýváte maminkou a kyselý obličeje si necháte pro sebe. Což je jistě správné a svědčí to o vaší zralosti a dospělosti.
Ano, vím, jak je to těžké, 😉 ale zvládnout se to dá.

Tím, že jsem si vzala mladšího muže, který ještě nemá dospělé děti jako já, vpadnul mi do života současně s ním jeden desetiletý bezva kluk. A já se budu učit být mu dobrou kamarádkou, učitelkou a vlastně vším, co bude potřebovat.

Jediné co vím je, že to spolu zvládneme. I když z pokoje, kde měla být po mnoha letech konečně moje ložnice, bude zase dětský pokoj.

Tento malý muž potřebuje mít jistotu milovaného táty vedle sebe. Tu mít bude. Co je proti tomu nějaká ložnice. 😉

Taky potřebuje pocit bezpečí a řád, který se pokusím mu dát zase já.

Držte mi pěsti, ať mám i ve svém věku dostatek energie a síly z toho prozatím malého cvrčka vychovat sebevědomého mladého muže, který bude ctít stáří, bude slušný k lidem a obětavý (nejen) ke své rodině. Našlápnuto má dobře.

S mým mužem mu ukazujeme, že vztah muže a ženy nemusí být pořád jen o hádkách, o dokazování toho, kdo má navrch a čím toho druhého srazím na kolena, abych si dokázala, o kolik jsem lepší... Že když mám značkový telefon nebo oblečení, automaticky to neznamená, že jsem lepší člověk. A že lidi se nedají posuzovat jen podle peněz, domů nebo aut...
Naopak, že všechno lze řešit s úsměvem, diplomaticky a s láskou. A že ten, kdo má hluboko do kapsy, mívá zlaté srdce.

Protože když je přítomna Láska, všechno ostatní jde samo...stačí se vzájemně milovat... I když někdy nemáme svůj den, nevylévejme si svou zlost na partnerovi nebo blízkých doma... Nemůžou za naši špatnou náladu. Vyběhněme raději před dům a tam si zahulákejme... oběhněme si několik koleček. Teprve pak se vraťme.....

Včera mě muž se synkem překvapili, koupili mi plyšáka Pandu. Prý když mám auto té značky, tak ať mám i plyšáka do postele.
A navíc se prý tvářím jako on. Pořád v dobré náladě a s úsměvem. 💟

Tak mi držte pěsti, ať mi ten úsměv a dobrá nálada vydrží.

 

Sama v temném lese..

16. dubna 2018 v 12:03 | Sig
Pořád se něco děje, jinak by nebyly dějiny. Cimrman moc dobře věděl, co říká. Jak vděčná bych byla za to, aby se něco aspoň chvíli nedělo.

Můj život je teď barevný a každý den jiný od té doby, co máme psí holčičku. Jak rychle dokáže člověk přilnout ke zvířeti a pasovat ho na rodinného příslušníka bych nikdy nevěřila. To se fakt musí zažít.

Je jí teď 9 měsíců a před týdnem se nám ztratila, když byla u babičky. Byla při venčení na volno a nějaký dobrák v blízkosti odpálil dělobuch. Splašila se a takový sprint jste neviděli snad ani u závodního chrta. Jak to všechno přesně bylo, do podrobností vypisovat nebudu. A ani to není důležité.

Jen to, že po dvou dnech deprese, inzerátů, zaplavení sociálních sítí jejím popisem a fotkou, desítkami telefonátů, kilometrů prolezených křovinami i lesem, slz, dvou nocí beze spánku, vyčerpání a beznaděje, se nám povedlo ji získat nazpátek.

Na místo, kde se "splašila", jsme dali tričko s pachem pánečka a misku granulí s masem. Měli jsme zmonitorováno, že se potuluje pořád někde kolem. V 5 ráno dokonce byla viděna, jak sedí na stráni za barákem. To ji zrovna muž hledal úplně někde jinde. Když přijel, už byla pryč.

Večer, když všechno utichlo, se přišla nažrat. Pak odběhla, my mezitím doplnili misku, přidali vodu a vyčkávali nedaleko. Za několik nekonečně dlouhých minut zase přiběhla. Ale viděla, že někdo poblíž misky stojí. Koukala napřed nedůvěřivě, poté se začala krůček po krůčku blížit. Muž kousek popošel a zaklekl, aby byl na její úrovni. Začal volat klidným hlasem její jméno. Vždycky popoběhla o několik krůčků vpřed a zase vzad.
Vypadalo to, že si hraje. Už byla od něj jen na desítky centimetrů.

"Proboha, teď když po ní skočí, a ona se mu vymekne, už nikdy ji nechytíme." Pomyslela jsem si. Den předtím po ní totiž jeho kamarád v lese skočil a už držel za obojek, ale vysmekla se mu a utekla.

Muž pokračoval ve hře na solný sloup. Jen ji přivolával a ani se nepohnul. Jak mi řekl později, srdce mu bušilo silně jako kostelní zvon, takže měl strach, aby ji to nevyděsilo. Já spíš měla strach, aby ho netrefilo...

Udělala další dva kroky směrem k němu. Tři od něj. Dva do strany.
"Panebože, ať nejede kolem žádný auto, ať nikdo nikde nejde a nevydává žádný zvuky!" Pokračovala jsem v modlení.

Další tři krůčky směrem k němu. Dva od něj. Už byla na dosah ruky. Muž bez hnutí pokračoval ve hře na trilobita.
Už je u něj. HOP. Skočila mu do náruče!

DRŽÍ JI! MÁ JI!

Nedokážu popsat to naprosté štěstí a euforii, když ji držel v náruči a ona mu začala olizovat tvář a ucho. Přinesl ji domů, položil na zem a ona přes občasný třes olízla i mě. Špinavá, s pěti klíšťaty v kožichu, ale jinak se zdála být zdravá.

A taky byla. Žádná zlomenina, zaschlá krev, nic. Po odbahnění a vyjmutí klíšťat jsme jí ustlali její pelíšek, kde strávila blaženou noc v teple.

My jsme ještě dlouho potom nemohli usnout. Seděli jsme u ní, hladili ji a povídali si.

Už dlouho jsem nezažila tolik smíšených pocitů od beznaděje, smutku a pak naprosté radosti a bezmezného štěstí.

Teď už na sto procent vím, že zvířata jsou taky lidi.

A my pořád čekáme, jestli se ozvou místní myslivci a budou hlásit úbytky zvěře v lese, nebo kolik kolegů budou pohřešovat, když tam řádil náš predátor. Zatím nic, tak snad to tak zůstane. :-)

Moc si přeju, ať se vždycky vrátíme ve zdraví domů ke svým blízkým.

Nejen ti hledaní domácí mazlíci, ale my všichni.

Vždycky ho budu milovat

12. ledna 2018 v 19:21 | Sig
Tak mě opustilo i mé druhé dítě. Doufám, že ne navždy, bude totiž bydlet jen pár zastávek od mě. A jeho pokojíček bude konečně ložnicí. Po hodně letech. Už jsem ani nevěřila, že se to vůbec někdy stane.

Teď je to tady a já nevím, jestli mám radost, nebo jsem spíš smutná? Těch pocitů je hodně a jsou smíšené. Samozřejmě, že jsem ráda, že se konečně osamostatnil, ostatně už jsme o tom mluvili mnohokrát. Ale jenom mluvili.

Ovšem teď, když se to opravdu stalo, cítím se tak nějak neúplně. Celý můj dospělý život mě provázeli moji dva hoši a navždycky to budou mé největší lásky. Ať budou kdekoliv. Nedovedu si představit, že bych teď neměla partnera a zůstala úplně sama. I když ne úplně opuštěná, díky přátelům.

Vždycky jsem si ráda užívala samotu. Nemám s tím problém. Ale když jsem byla sama trošku delší dobu, už mě to přestávalo bavit. Chybělo mi s někým promluvit, i když by to byl jen dotaz, co má koupit, když jde do obchodu. Ten pocit, že tu se mnou pořád někdo byl, i když jsme se potkali za celý den třeba jenom jednou. Ale věděla jsem, že za těmi dveřmi je. Kdybych cokoliv potřebovala. Mimo dobu, kdy streamuje. To si vyvěsil cedulku, abych nerušila. Nojo, byl online, tak stará matka nesměla rušit. (To si dělám legraci, samozřejmě).

Dnes celé odpoledne uklízím jeho (bývalý) pokoj a pomaličku likviduju to, co tu po něm zůstalo. Co říkal, že už nebude potřebovat. Beru do ruky knihy, které dostával k narozeninám nebo na vánoce. Těch se určitě zbavovat nebudu. Jsou to poklady. Krásné poklady v nádherných vazbách. Jedna je o archeologii, o kterou se zajímal na základce. Druhá o letadlech a třetí o světových rekordech. Ale celkem je jich mnohem, mnohem víc. Přesně podle jeho zájmů. Byl vždycky velmi zvídavý a vědomosti do sebe nasával jako houba.

Jsem na vážkách, jestli uschovat i jeho počiny z japanistiky. Ten rozsypaný čaj mi nic neříká, ale dobře si pamatuju, jak kanji viselo všude. I na záchodě. Protože se musel neustále učit. Ale šlo mu to. Takže dnes je schopen se domluvit nejen anglicky, ale i japonsky.

I když si za svůj krátký život prošel peklem ( a my s ním), je z něj v současné době mladý muž, který víc co chce a co nechce. I když to ještě není úplně tak, jak by to mělo být, ale rozhodnul se a začíná nový život. A ten vlastně začal i mě. I když já ho zahájila už před rokem, kdy jsme začali žít s mým mužem.

Ale teď, teď je to další nový začátek. Kdy budeme bydlet sami s naší psí holčičkou.

Je to zvláštní, když musím myslet na to, abych ráno zamkla, protože už syn není doma.

Abych si nezapomněla klíče.
Abych už nespoléhala na to, že bude doma, když bude třeba, aby tam někdo byl v pracovní době.

Ale přeju mu moc, aby jeho nový život byl přesně takový, jaký si přeje.

Aby se naučil věci, které mu zatím zůstávaly utajeny (například žehlení).
Aby našel novou chuť do života.
Aby našel ženu nebo dívku, která mu ten život zpříjemní.
Aby byl v pořádku a dařilo se mu.

Mám ho moc ráda a bude vždycky můj malej hošánek, i když ho to někdy štve.

 


Je čtyři víc než pět?

5. listopadu 2017 v 9:33 | Sig
Je čtyři víc než pět?

Zvláštní otázka, že? Logicky a matematicky vzato je pět samozřejmě víc. Ale dá se nad vším uvažovat logicky? Nebo matematicky? To snad už vůbec ne.

Takže proč mě vlastně napadla tahle otázka? Příběh ze života - jak jinak. Stalo se už několikrát, že jsme se vydaly do města (my ženy) na pokec. Při sklence něčeho dobrého jsme chtěly probrat nejen nesmrtelnost chrousta a závažnou situaci deštných pralesů, ale taky přízemnější věci (k těm se dobereme většinou po několikáté lahvince) jako jsou muži, vztahy, děti, kdo s kým, za kolik, proč ji on nechce a proč chce ona jeho, proč on ji chce, i když ona si myslí, že je úplný debil a podobně.

Když se domluvíme čtyři, není problém se posadit kamkoliv do občerstvovny i v páteční večer. Bez rezervace. Tu většinou nemáme, protože v případě, že se domlouvá víc než dva lidi, je zhola nemožné vědět dopředu, že to vůbec klapne. Takže jsme čtyři a pátá má dorazit později. Vejdeme do naší oblíbené restaurační pobočky a jak jinak - jsou dostupné pouze stoly pro 4. Pátá židle tam jaksi nacpat nikam nejde, protože stoly jsou tak uzpůsobeny. A protože je nám jasné, že tahle situace bude všude jinde stejná (máme ověřeno), řekneme si, že se třeba časem něco uvolní, než poslední kamarádka přijde. Nebo půjdeme jinam. Nečekáme, že se zjeví dřív, než dopijeme lahvinku, protože je momentálně na hokeji. Jenže ona se na nás tak těší, takže nepočká ani na nájezdy (který jsou prý pro ni stejně hroznej nervák), zařadí pětku a spěchá za námi. Takže sotva nám přinesou na stůl naši objednávku, hrne se k našemu stolu. A teď - kam s ní?

Vyřešily jsme to tak, že dvě z nás, které seděly na kožené sedačce se prostě trošku zmáčkly, abychom se tam vešly tři. Nic moc komfort, ale číšník byl velice empatický, takže za půl hodinky nám nabídl malý oddělený jakoby salonek, že tam budeme mít víc místa. Poté co jsme mu zlíbaly ruce a nohy, jsme se s radostí přesunuly do odděleného prostoru, kde nám ještě jedna židle zbyla. Použily jsme ji jako věšák. Co se týče místa - komfort, co se týče vzduchu - parní sauna. Protože to byl uzavřený prostor a vzduch mohl proudit jediným místem, kterým jsme přišly, po pár minutách jsme začaly odhazovat veškeré oblečení. Neberte mě za slovo - ne, nahé jsme nebyly. Ale docela mě mrzelo, že jsem si nevzala letní šaty, případně jen osušku.

Nicméně když jsme se chodily pravidelně nalokat čerstvého vzduchu ven, tak to docela ušlo. Chodily jsme na etapy, podle kuřáckého absťáku. Při jedné rauchpauze nás oslovila dvě mladá děvčata ze Skotska. Celkem jsme jim i rozuměly, ale vzhledem k naší minimální slovní zásobě jsme si moc nepokecaly. Jedna z nás na tom byla se slovíčky celkem dobře, ale protože už měla v sobě nejen slivovici, ale i několik deci vína, měla problém mluvit i česky. I přes její alkoholový handicap z nás byla nejlepší, to musím uznat. Takže jsme se s další kamarádkou musely nad sebou zamyslet a uznat, že pořekadlo Kolik znáš řečí, tolikrát jsi člověkem, má něco do sebe. Já si zatím vystačila s tím, že chodím nakupovat do DM, kde jsem člověkem, ale jak vidím - pořád je to málo.

Shrnuto a podtrženo.

Pět je víc matematicky, ale čtyři je víc, když potřebujete bez problémů umístit svoje krásné prdelky na židli v restauračním zařízení nebo do taxíku. Protože i tam jsme měly problém. Pět se nás prostě do jednoho nevešlo. A protože pan taxikář s díky odmítl naši nabídku, že ta nejvíc střízlivá z nás bude řídit, musely jsme si vzít taxíky dva. Takže nás to opět vyšlo dráž a na další zastávce v hudebním klubu jsme pily už jenom perlivou vodu nebo neperlivou z kohoutku na toaletě. Pánové, kteří nás nakonec oslovili se osmělovali tak dlouho, že na panáka nás pozvali, až jsme byli na odchodu, protože hudební produkce už skončila a personál chtěl taky jít domů.

Z toho mi plyne několik ponaučení.

Na tah v pěti lidech zásadně jenom po výplatě.
Naučit se nějakou další řeč (nejlépe angličtinu), abych mohla být více člověkem.


Deník trapné padesátky

2. listopadu 2017 v 18:22 | Sig
Deník. Je vůbec někdo, kdo si ho nikdy nevedl? Ať ve svých pubertálních letech, nebo v pozdějším věku. Nebo jako léčebnou terapii.

Důvody zapisovat každý den alespoň pár vět do deníku, jsou prostě různé.
Deník nymfomanky byl dokonce několikrát zfilmován.
Deníček fejsbůkové matky vyšel knižně.

Podle jednotlivých názvů se dá odhadnout, o čem převážně jednotlivé deníky jsou. U nymfomanky bych nejspíš nehledala recepty na vaření a u fejsbůkové matky sexuální praktiky.
Já si deník začala kdysi psát taky. Bylo to nějaký čas po rozvodu, když jsem potkala jednoho fajn muže. O tom, že je tak trošku ženatý a má malou dceru, se mi jaksi zapomněl několik týdnů zmínit. Ale pravda vyjde vždycky najevo, jak je známo. Nechtěla jsem ho, ale nějak mě přitahoval. Jako magnet. Jak je taky známo.

A protože byl hodně neodbytný, hodně trpělivý, hodně sexy a já hodně sama, nakonec jsem podlehla. Jak románek pokračoval nebo jak skončil, nebudu rozepisovat. Ale byly to 4 krásné roky (i když ne vždy to byla pohoda, klídek, tabáček) a pak dalších 10 let kamarádění s výhodami. Ve chvílích, kdy jsem na něj čekávala (mnohdy marně), jsem si začala zapisovat svoje pocity. Do běžného diáře. Nevím, kdo vymyslel tak úzké řádečky. Naštěstí se mi většinou do nich povedlo napasovat alespoň základ z pocitů marnosti, které se mnou občas cloumaly. Při nedávném úklidu jsem právě na tento diář narazila. Už hodně dlouho jsem v něm nelistovala. Je pravda, že jsem si teď na ta pidipísmenka už musela vzít brýle. A najednou jakoby se mi to všechno vracelo.

Zase čekám, až přijde. Volám mu, když se ani půl hodiny po stanoveném čase neozval. Nebere to. Další hodina pryč. Neozývá se.
Nebere mobil, ale vybitý ho nemá, když zvoní. Píšu SMS.
Další hodina. A další. Už je večer a já o něm vůbec nic nevím. Stalo se mu něco? Tuhle otázku jsem si položila během těch čtyř let snad tisíckrát. Nakonec mě vyučil tak, že jsem už o něj přestala mít strach. Byla to JEN jeho nespolehlivost a nedochvilnost? Už tenkrát jsem měla vidět, že mu na mně nezáleží tolik, jako mě na něm. Přesto byl přehnaně žárlivý. Chtěl, abych mu hlásila kam, s kým a za kolik jdu. To za kolik samozřejmě přeháním. A v kolik se vrátím? Že pro mě přijede. Tohle má být jako důkaz lásky? Ale kdeže. Prostě si chtěl ověřit, jestli náhodou nekecám.
Ale copak jsem vězeň? Copak nemůžu jít, kam chci, s kým chci a kdykoliv chci? Samozřejmě, že dám o sobě vědět, aby nemusel mít strach, že jsem byla znásilněna a pohozena někde pod mostem. Ale když mi bude 10x za večer volat a psát několik SMS, dokáže mě vyprovokovat akorát k tomu, že si vypnu mobil.

O tom, že jste druhému věrní, totiž nelze nikoho přesvědčit. Důkazy nevěry se najít dají. Ale důkazy o věrnosti? Buď si věříme, nebo ne. A když ne, nemá to dál smysl.

Ale to jsem od psaní deníku odbočila, jak je mým špatným zvykem. V dnešní době by mohl sloužit jako deníček blog. Ale může na něj člověk napsat všechny svoje myšlenky a pak je zveřejnit? Dát se všem všanc?
Každý bloger jde se svou kůží na trh, když zveřejňuje svoje pocity. Vím, že když se vypíšeme z těch negativních, pomůže nám to. Jsou tu totiž lidé, kteří dokáží podržet.
Když se podělíme o svou radost, může být dvojnásobná. Ale svoje nejniternější pocity máme v sobě. Každý se pereme v určitou chvíli s něčím, o čem okolí nemá ani potuchy.

A někdy, když napíšeme něco krásného, druzí to pochopí po svém, protože netuší, co se v našem životě děje. A ono to třeba vůbec není tak, jak to vypadá. V našem textu se odráží úplně něco jiného, než si myslí okolí. Ale proč jim brát iluze. Vždyť to, co cítíme a proč to tak je, víme stejně nejlíp jenom my sami. A s některými věcmi se prostě na světlo vyjít nedá.

A souvislosti se psaním deníku mě napadá zásadní otázka: O čem může psát každodenně žena kolem padesátky jako jsem já?

O svých sexuálních zkušenostech? Ty už proběhly. Takže možná jen vzpomínkově. Můj list přání mám už odfajfkovaný.
O svých zajíčcích? Ti z mé louky přehopkali už dávno na jinou.

O svých mužích? Mám už konečně jenom toho jednoho jediného a miluju ho. Chci vedle něj zestárnout. A podrobnosti si chci nechat pro sebe. Konečně mi to došlo, že?

O svých dětech? Když děti vyrostou a zmizí z vašeho každodenního zorného pole, už s nimi nemáte tolik zážitků, jako když byly malé. A vnoučci jsou zatím v nedohlednu.

O svých zvířatech? Momentálně se žádná v mém životě nevyskytují - kromě vinných mušek a občas nějakého mola ve špajzu.

O svých receptech na vaření? To přece nebudu psát do deníčku, když existuje spousta serverů se žrádlem.

O své práci? To bych musela každého, kdo si to přečte, zastřelit. :-)

O svých …..?

Možná jen nastal čas méně psát a víc žít....


Téměř horror na neděli

16. října 2017 v 13:20 | Sig
Tak v pátek třináctého se mi nic zvláštního nepřihodilo. Asi obdobně jako vám ostatním. Protože první pořadí ve Sportce se o mě ani neotřelo (a nejen to první, vlastně vůbec žádný), takže pořád zůstáváme na svým. Domeček někde u moře, kde chci na starý kolena psát romány, je zase v nedohlednu a vyskytuje se jenom v mých snech.

Zato neděle byla výživná. Každý dával na sociální sítě jak výletuje, jde spokojeně lesem na houby (fotka s houbama-kdo ji letos nikam nedal, jakoby nežil, tudíž já jsem už po smrti), rodinka u jakéhosi zámku (selfíčko od ucha k uchu), další rodinka v lese jen tak (selfíčko zblízka, takže les moc viděl ani nebyl), a tak dál a tak dál.

Jen my dřeli na zahradě. Těch několik tun spadaných jablek už je v pytlích a buď se moštuje, nebo půjde do palírny, chatička je v rámci našich možností zateplena, listí pohrabáno, prostě na zimu jsme připraveni. I když já sbírala ty červený potvory i v noci a tudíž ráno jsem se nemohla pohnout. Holt už nejsem nejmladší - to jsem si přiznala o víkendu několikrát. Takže v neděli to balíme a hurá domů. Nadření, unavení, ale šťastní, že jsme to dali.

Jenže. Většinou to nebývá tak, jak si člověk naplánuje. Když jsme z posledních sil naložili všechny naše věci, zvuk ucházející pneumatiky nás nenechal na pochybách, že jen tak spokojeně nasedneme a za půl hodinky jsme doma, kde sebou plácneme a už se ani nehneme. Jo, když si člověk myslí, že už nemůže, tak může ještě víc. O tom mě přesvědčil můj muž. I když si myslel, že se nepohne, píchlou pneu vyměnil takovým tempem, že i když z něj lilo jako z vola, zhostil se toho úkolu bez ztráty kytičky. Musím podotknout, že se jednalo o poněkud větší auto, tudíž i ta pneumatika nebyla žádný drobek. Tímto mu uděluji pochvalu před nastoupenou jednotkou :-)

Takže konečně snad už bude všechno v pořádku a nasedáme. V klidu jedeme, ovšem za nějakých 15 minut nás čeká kolona, která se táhne daleko před námi. Jídlo a pití na tři dny jsme s sebou neměli, ale nějakou dobu bychom bivakovat na silnici dokázali. Ještě, že můj muž dokáže rozdělat oheň kdekoliv a z čehokoliv. V rádiu hlásili nehodu přesně tam, kudy jsme potřebovali jet. Něco kromě těch tří vrtulníků, které nad námi pořád kroužily, viselo ve vzduchu. Naštěstí jsme se mohli na jedné odbočce odpojit a jet domů sice oklikou, ale bez kolon. Po dalších několika minutách potkáváme v jedné vesnici záchranku, hasiče a policii, jak zasahují u jednoho domku. Nevíme, co se tam stalo, ale jelikož byly přítomny všechny složky IZS, nic dobrého to jistě nebylo a na náladě to nepřidá. Za chvilku potkáme auto, které táhne jiné, takže další štrúdl aut a zpomalení.

Modlili jsme se oba, abychom už byli v pořádku doma. To, že můj muž zapomněl v kapse bundy, která zůstala na věšáku tam, odkud jsme jeli, klíče od bytu, byla už jen taková třešnička na dortu. Já ty svoje měla u sebe. Když jsme si představili, že bychom se museli vracet tou samou cestu, políval nás oba smrtelný pot.

Když jsme dojeli domů bez dalších nemilých příhod, šťastně jsme si padli kolem krku, že jsme přežili. Ta flaška rumu, kterou jsme měli v kufru, si koledovala o to, abychom to oslavili. Což jsme taky udělali.
Nevím, jestli TO NĚCO ve vzduchu viselo jenom v jihomoravském kraji, ale jak vidíte pátek třináctého vůbec nic neznamená. Stát se může cokoliv i v neděli a je jedno, jaké je datum.

Doufám, že vy jste měli neděli daleko pohodovější než my. Nebo ne?


Striptýz

18. srpna 2017 v 9:01 | Sig
Jednoho dne jsme si s děvčaty řekly, že dneska je krásně, a že dneska by to šlo. Vyhlásíme ve svých domovech osvobozenou domácnost, opustíme svoje děti, muže, milence, přítule, přítulkyně, psy, kočky, potkany, pavouky a jinou domácí havěť a vyrazíme na dámskou jízdu.

Ale taková dámská jízda není jen tak. Musí se perfektně promyslet. Od A do Z a taky je třeba mít záložní plán B. Případně C,D,E,F. Tak jak to umíme jenom my, ženy.

A my měly jasno. Zajdeme na pánský striptýz. Já už jsem jich několik absolvovala, takže vím, že to není nic nebezpečného, aby žena musela mít na sobě pás cudnosti, kdyby ji chtěl striptér ošukat. Prostě zaplatíte, posadíte se a očumujete. A taky notně povzbuzujete, aby si chudák nepřipadal, že se předvádí slepým důchodkyním.

Byly jsme čtyři, stejně jako Carrie, Charlotte, Samantha a Miranda. Město pro ten večer naše, stejně jako pro ně New York. I když žádná z nás nehledá Pana Božského, bavit se umíme přece stejně. Po krátkém brainstormingu, který proběhnul v mé skromné chýši, kde jsme popily několik lahví Châteauneuf-du-Pape a sezobly asi tunu lososových jednohubek, vydaly jsme se do víru velkoměsta.

Výběr podniku jsme provedly už týden před akcí. Zrovna tou dobou totiž byla akce na slevomatu, takže jsme měly i slevový kupon a zamluvená místa. To víte, patříme všechny k dělnické třídě (tady se od dam ze seriálu trošku lišíme), takže jsme si nemohly dovolit zaplatit nekřesťanské peníze za shlédnutí jednoho cizího muže, potažmo jeho péra. A kdoví, jestli nám ho vůbec ukáže, protože ze všech striptýzů, které jsem absovovala já, jenom na jednom se ten mladík ukázal v celé své kráse a dostatečně dlouho na to, abychom mohly zahlédnout, jak je vybaven. Ostatní se pořád kroutili, zahalovali tu vlajkou, tu ručníkem, prostě takové čáry, máry, fuk a pinďour nikde.

Takže vyrážíme. Už jsme byly hezky naladěné z dobrého jídla a pití, takže nás mohlo okolí považovat za urvané vagóny bez lokomotivy. Samozřejmě jsme se příslušně načančaly, přece jen město není vesnice. Všechny jsme sjednotily modré stíny přes půlku obličeje a přes tu druhou jsme si nakreslily hubu od ucha k uchu. Jen pro vaši představu - kdo jste viděli tutoriál Sejrošky na Youtube, tak právě z ní jsme čerpaly. Odkaz zde: https://www.youtube.com/watch?v=-zrkmz355Zg

U vchodu do podniku jsme měly trošku problém s naším slevovým kupónem, ale nakonec za příslíbení hromadného sexu se všemi čtyřmi, se pan "vpouštěč" slitoval a propustil nás. Měly jsme kliku, že tam nestála nějaká Xena.

Přítmí luxusního podniku nás naprosto ohromilo. Možná kdyby tam rožnuli (rozsvítili pozn.překl.), tak by to pozlátko zmizelo, přece jen si dobře pamatuju, jak to vypadá na diskotékách, když ve 3 ráno všechno zaleje ostré světlo, aby vystrnadili hosty. Ale stejně to považuju za dobrý krok, protože ještě máte čas si rozmyslet, jestli opravdu odejdete s borcem, kterého jste balily celý večer a moc se vám líbil. Nakonec zjistíte, že se vám líbil jen proto, že tam byla tma a vy si ho nemohly tudíž pořádně prohlédnout. To platí samozřejmě i opačně.

Usadily jsme se ke stolu, objednaly si odstátou Matonnku, protože jsme zjistily, že na nic víc mít nebudeme. Ještě, že každá z nás měla v kabelce placatku něčeho ostřejšího. Jedna slivovici, druhá mandlovici, třetí Fernet a čtvrtá Rum. Když si tohle všechno smícháme, náladu si můžeme udržet. Samozřejmě si budeme muset často odskakovat na WC, protože u stolu to pochlastávat nemůžeme. Takže na tajňáka.

Chvíli klábosíme a už konferenciér ohlašuje Mistra Samuela. Světlo se ještě víc ztlumí, všechny zářivky míří jenom na parket. Hudba. Přichází hasič. S hadicí. Kua, takovou hadici jsme tedy na vlastní oči ještě neviděly. Začíná se vlnit v bocích. Ten hasič, ne ta hadice. Ovšem s tím vším oblečením, co má na sobě, toho moc nevidíme. Začneme ho povzbuzovat, aby odhodil přebytečné svršky. Poslechne a začne přilbou. Mimochodem, v tom sále bylo k zalknutí, tak jsme ho ještě svorně politovaly, že se musí potit jako prase. Ale aspoň se nám bude hezky lesknout, až se svleče. Na všem si má člověk najít něco pozitivního.

Takže postupně odkládá oblek. Vrchní díl, spodní díl až do jakýchsi trenýrek. No moc sexy tedy nevypadaly, ale když je taky odhodil, užasly jsme. Měl na sobě červená saténová tanga. Hezky vypracovanou prdelku, takže provázek mezi jeho půlkami si musel užívat. Začal kolem sebe obtáčet hadici a každá z nás, co byla v sále, si přála, aby zrovna ona byla tou hadicí. Ani nechtějte vědět, kam všude si ji strkal.

Nakonec šly dolů i ty tanga. Kroutil se před námi tak, jak ho rodiče stvořili. Na Pána Boha totiž nevěříme. Když se přivlnil k našemu stolu, jedna kamarádka se chtěla vytáhnout, tak olízla bankovku v hodnotě 200Kč a přilepila mu ji na pravou půlku. Další ji chtěla přebít, tak z peněženky vytáhla 500 a přilepila mu ji na levou půlku. Ta další se nechtěla nechat zahanbit, takže vytáhla tisícovku. Vlnil se před ní a já přemýšlela, kam mu ji chce přilepit. Ale ve vhodnou chvíli se otočil, takže přistála taky na jeho krásném pozadí. Oddychla jsem si, ale jenom do chvíle, než se natočil ke mně. A vlnil se. Všechny pohledy byly upřeny jenom na mě. Čekalo se, jak se vytáhnu já, abych přetrumfla kamarádky. Jsou to svině, když mi předtím tvrdily, že nemají ani floka!

Nevěděla jsem absolutně co mám dělat, protože jsem měla týden před výplatou. Jo, do kontokorentu ještě můžu. A tu se ve mně probudila pravá žena. Vytáhla jsem svoji platební kartu a protáhla ji mezi jeho půlkami. Vzala si těch 1700, vstala od stolu a hrdě odkráčela.


Peněžní transakce je totiž nutno provádět s grácií. A ta mi totiž nechybí.


Kde domov můj?

8. srpna 2017 v 17:04 | Sig
"Žena nemá být jen kuchařkou, nebo uklízečkou. Má být skutečnou HOSPODYNÍ. Má svůj dům přetvářet, hrát si s jeho prostorem, ať je jakkoli malý, s prostorem, kde vše je podřízeno jejím myšlenkám, jejím přáním a její energii. Kde každý kout jí dodává sílu a podivuhodný pocit tepla, světla a krásy."

Tak jsem si zase někde na těch internetech přečetla něco zajímavého. A souhlasím. Absence přání věnovat se domácnosti o ženě něco svědčí. Když má všude ustavičně nepořádek a neumyté nádobí, prý je za tím někde v hloubi duše naděje, že tu práci někdo udělá za ni. Nebo že všechny tyhle nepodstatné problémy zmizí nějak samy od sebe (teď nemyslím ani myčku, ani černou díru). Ale pořádek v domě by měl být přirozenou vnitřní potřebou zralé ženy. Znamená to, že ty, v jejichž domě pořádek není, jsou jenom nevyzrálé, ale až dozrají, bude to v cajku?? Nemyslím si. Určitě je ten zakopaný pes někde jinde. Například ve výchově. To, co vidíme doma, to opakujeme. Protože nám to takhle přijde normální.

Takže když moje matka bude bordelářka, budu nejspíš taky. Když bude přehnaně pečlivá, budu asi taky. I když si v dětství řeknu, že tohle teda JÁ nikdy dělat nebudu.
Taky jsem si zamlada říkala, že já svoje děti nebudu pořád buzerovat, aby si uklidily. Aby se učily. Nebudu se ptát "Co ve škole?". A samozřejmě jsem tohle všechno dělala úplně stejně jako rodičové moji.

Vnímám samozřejmě rozdíl mezi dlouhodobým nepořádkem a takovým tím provozním, které například dokáží vyrobit malé děti během několika minut ticha. Které je vždycky podezřelé.

Ale i tak je vzhled domácnosti především ženiným dílem. A měl by být hlavním zdrojem sil a inspirace nejen pro ženu, ale celou rodinu. Domácnost bývá ženiným zrcadlem. Velice pravdivě odráží, čím žijete a kam proudí vaše energie. Jestli do rodiny, nebo mimo ni.

Říká se, že napřed si musíme uklidit v hlavě, abychom mohli uklidit dům. Nebo to skloubit dohromady. Jak jinak se lépe dají srovnat myšlenky, než při manuální práci? Do které vložíme sama sebe.
Představme si, že i do obyčejného utírání prachu dáváme svoji energii. Neumýváme jenom okna. Ale spolu s otevřeným oknem vypouštíme ven naše chmury a nadýchneme se svěžího vzduchu, který nám přinese úlevu.

A co je nejvíc. Dáváme svým bližním, členům své rodiny, najevo svou lásku a péči. I když je to někdy o nervy, když sotva vytřeme podlahu, okamžitě se po ní někdo projde. Tohle se mi stává pravidelně, jakoby můj syn měl nějaké čidlo, které reaguje na mokrou zem. Nebo zrcadlo v koupelně, které jste před chvilkou vyleštila, po večerním čištění zubů vašich miláčků je opět kropenaté jako sluníčko sedmitečné. Jen těch teček je snad tisíc. A vůbec vám není jasné, jak to dokázali.

Ale vzpomeňme, jak prima to bylo, když jsme jako děti přiběhly zvenku a doma bylo útulno a byla tam maminka. Jaký pocit štěstí a bezpečí nám to přinášelo. A vůbec nezáleželo na tom, jaký ubrus byl prostřený, nebo že stůl v kuchyni byl snad už stokrát přelakovaný, protože ho pořád byla škoda vyhodit, když se mu zatím viklala jenom jedna noha. A to jenom trošku. Nebo kolik peněz stálo vybavení domácnosti. To totiž vůbec není důležité. Důležitý je POCIT, který máte, když vstoupíte.

Takže milé ženy, nereptejme, že musíme pořád uklízet. Případně po někom. Pokud s někým žijete, ani to jinak nejde, že ano?
Každý z nás potřebuje oázu příjemna a klidného přístavu k nabrání nových sil.

Je jenom na nás jaký domov si vytvoříme pro sebe a své blízké.
Jak se v něm budou (budeme) cítit.
A jaký model si od nás odnesou do toho svého.

(Obsah tohoto blogu se dotýká mě blízkých bytostí, ale bohužel s tím nemůžu nic dělat. Takže to berte jako způsob "ulevení si".
A ne, nejedná se o mou domácnost. Ta je "proteplená" mou ručkou dostatečně :-) alespoň já ten pocit mám :-)))

Být OFF

30. května 2017 v 14:33 | Sig
Spousta lidí si myslí, že prolenošený čas je nadstandart, luxus, který si nemohou dovolit. Že je to zbytečnost, bez které se dá žít.
Je to fakt fakt?

Jenom odpočinkem přece dokážeme dobít baterky. A je naprosto jedno, jestli to bude v posteli s knížkou nebo na lekci jógy. Nebo na procházce (lesem samozřejmě).
Hlavně nemít výčitky, že marníme čas. Naopak.
Většina z nás si už odvykla lenošit. Někteří to dokonce považují za ztrátu času. Vždyť by se toho dalo tolik stihnout. Uklidit, napsat s dětmi úkoly, vyřídit e-maily. Jenže naše zásoby energie nejsou nevyčerpatelné. Taky se můžou dostat na nulu.

Zkuste si na pár hodin vypnout mobil. Třeba o víkendu, nebo prostě, když ho zrovna nepotřebujete ke své práci. Myslíte, že se vám nedostaví ten úžasně osvobozující pocit? Jasně, zpočátku si budete připadat spíš, jako byste měli abstinenční příznaky. Pupeční šňůra k takovému mobilu či notebooku totiž může být hodně silná. Ale nakonec pocítíte úlevu. Uvidíte. Protože si uvědomíte, že třeba během dvou, tří hodin, co bude mobil (počítač) vypnutý, se nestane nic tak závažného, co by nemohlo počkat.

A nakonec se můžete propracovat do fáze, že budete mít ztlumené vyzvánění třeba celý víkend (jako já). A na displej se podíváte až v neděli večer. A zjistíte, že svět se nezbořil a chleba levnější taky není.

Je totiž skvělé strávit čas jen sám se sebou, případně jen se svými blízkými.
Nebýt pořád online a k dispozici těm, co si vzpomenou, jen když něco potřebují.
Uvědomme si, že nikdo z nás není nepostradatelný.
A že každá práce chvíli počká.
A tak být taky občas OFF.

P. S. K této úvaze mě přivedl smutný příběh jednoho kolegy, který z přepracování utrpěl srdeční kolaps, havaroval se služebním autem (jsou to sice jen plechy, ale bohužel bylo jediné svého druhu a pouze zapůjčené, takže je kolem toho velký humbuk), momentálně leží na JIP a nikdo neví, jak to s ním dopadne.
Držím mu všechny pěsti, které mám.


Manželská balada

30. března 2017 v 17:42 | Sig
Kateřina byla hezké děvče. Studentka z dobré rodiny. Michal byl šikovný automechanik, pracant, a k tomu hezounek italského typu. Jednoho dne se ti dva do sebe zakoukali na diskotéce a byla z toho láska jako trám. Slovo dalo slovo a za pár měsíců z nich byli manželé. Žili, bylia jestli neumřeli, žijí spokojeně dodnes, by se chtělo říct. Ale život není idylka. Ani pohádka se šťastným koncem.


První roky jim to v manželství klapalo a Michal jen zamilovaně vrkal, jenže ani vrkání netrvá věčně. Taky přijdou každodenní starosti, lidé si zevšední a nic najednou není jako dřív. Kateřina zůstala na mateřské dovolené, protože rychle za sebou přišly na svět tři děti, dva kluci a pak holčička, takže se měla co ohánět, stejně jako Michal v práci. Ten si pořídil malou autoopravnu, byl svým pánem a vydělal si. Ale živnostníci to nikdy neměli jednoduché. Michal začínal mít pocit, že zatímco on se jenom dře, Kateřina se s dětmi doma jen fláká. A všichni tím pádem žijí na jeho úkor. Už to nebyl ten zamilovaný hezounek z diskotéky, už se Kateřina netěšila každý den, až dorazí z práce domů. Nejdřív totiž přišly výčitky a hned poté odcizení.


"Já celý den makám a ty se doma jenom válíš! Všechno, co vydělám, prožerete!" Zprvu mu oponovala, ale když slovní argumenty vystřídaly facky a rány, odmlčela se a uvadala a uvadala. Z té krásné dívky se pomalu ale jistě stávala uplahočená a předčasně zestárlá ženská od plotny. A Michala to doma samozřejmě taky nebavilo. Navykl si pravidelně po práci chodit do hospody mezi kamarády, kteří ho samozřejmě chápali. Tam mu bylo dobře, protože oni mu rozuměli a obdivovali ho.

Jeho návraty pod vlivem alkoholu byly o to horší. Běda, když mu Kateřina řekla, aby tolik nepil, to pak dostala pěstí a modřiny zakrývala takřka neustále, protože se styděla. Nepostěžovala si nikomu. Ani matce, ani kamarádkám, všechno si chtěla vyřešit sama. A tak dál tiše trpěla. Mnoho žen takhle trpí, jsou přece na manželovi finančně závislé, nemají kam jít, a tak si nechají všechno líbit. Jenže všeho do času.

Nejhorší byly svátky. To si Michal dal vždycky pořádně do nosu a potom řádil. Někdy byl agresivní i bez zjevné příčiny, někdy se dokonce zdálo, jakoby ho ponižování a bití vlastní ženy přímo jakýmsi zvráceným způsobem bavilo.

Stalo se to o Velikonocích. Svátky bujaré, ale také svátky, o kterých je mužům prakticky beztrestně dovoleno vybíjet si své choutky na ženách. A to choutky nikoliv mužům zcela vlastní coby mužům. Jinými slovy - hloupý chlap si rád bouchne. A tak se Kateřina třásla už od rána, co ji bude ten den zase čekat. Ale snažila se, aby bylo všechno v pořádku a nezavdala Michalovi žádnou příčinu. V poledne se vrátil z koledy a měl již řádně nakoupeno. Snad si půjde hned lehnout, usne a bude klid - pomyslela si Kateřina, ale bylo to jen její zbožné přání. Michal se usadil v kuchyni a začal ji komandovat. Nic mu nebylo dost dobré. Oběd nestál za nic a jeho žena se celou dobu doma jenom flákala. Jakoby neviděl napečené cukroví, obarvená vajíčka a naklizený byt. Nakonec se jeho zloba obrátila i proti jeho dětem. Synům 12 a 10 let, kteří se právě vrátili z koledy. Začal jim vyčítat, že jenom žerou a berou a v dílně mu ani za mák nepomůžou. Ale copak by mohly děti v tomto věku pomáhat někomu někde v dílně, kde se může cokoliv stát? Pak přišly na řadu žákovské knížky. I když oba kluci nebyli jedničkáři, špatné známky neměli. Jenže i jedna čtyřka a dvě trojky, který jim otec v žákovské našel, ho rozběsnily. Kluci dostali nařezáno a bez oběda skončili v dětském pokoji.


A tak tam ti dva, co se kdysi milovali, ve vzácné shodě mlčeli. Ve shodě nepřátelské, ovšem. Jak snadno se někdy lásky změní v nenávist. A tragické finále je na dosah. Kateřina nade vše milovala svoje děti. Dcerka už byla po obědě a svému otci se šikovně vyhnulo, jenže kluci byli od rána o hladu. Takhle to nemůže nechat. Otočila se ke svému muži zády a nenápadně začala připravovat na talíře dvě porce jídla. Ale Michal, i když měl dost vypito, přece jen byl pozorný a všímal si. "Co to děláš?" zařval jako pominutý. "Kluci ještě nejedli." Špitla omluvně. "Cože? Za ty špatné známky je snad budeš ještě vykrmovat? Nic nedostanou! Už mám všeho po krk!" A bez varování Kateřinu uhodil zezadu do hlavy. A uhodil podruhé, a zas a znova.

V tu chvíli se Kateřina s nožem v ruce otočila a bodla. Bez rozmyslu, jen tak. Prostě automatická reakce, jako když vám přeteče voda z hrnce a vy ho odstavíte z plotny. Jen jedna jediná rána, která zasáhla Michala do krku. Ten zůstal stát jako opařený a Kateřina s leknutím pustila nůž na zem. "Teď mě zabije," pomyslela si. Ale Michal tam pořád jenom stál a nechápavě civěl před sebe. Z rány mu začal stříkat proud krve, takže se ho snažil nemotorně jakoby zastavit. Marně. Pořád nevěřícně zíral na Kateřinu, poté se svezl na kolena, převalil se na bok a za tichého chrčení za pár vteřin zemřel.

Kateřina byla nejprve stíhána za vraždu, ale později byl její čin překvalifikován na ublížení na zdraví s následkem smrti. Byla hospitalizována na psychiatrii ve vězeňské nemocnici, a poté si ve vazbě vyslechla poměrně nízký trest.

Odvolací soud však zvážil všechny okolnosti, přihlédl zejména k dlouhodobému týrání ze strany zemřelého, a zohlednil i potřebu výchovy dětí a nakonec ji obžaloby zprostil. Konec konců, životem s tyranem už byla potrestaná dost.


Kam dál